co děláme…

Nekončícím ohlížením se za svým každodenním konáním a poznáváním, skrze ustavičnou reflexi, sdílením v pravidelných společných hovorech nás rodičů se učíme za každodenním děním, tak jak se každému z nás jeví, rozpoznávat a následně i nutně respektovat biologicky dané zákonitosti života, vzájemně se prolínající a určující biologii lásky a biologii poznání.

Rozpoznáváme, že způsob uchopování a zacházení s  nimi a míra jejich respektování určují povahu kultury, určují ducha společenského prostoru. S plným respektováním těchto stavebních kamenů pozemského pobytu máme možnost se z území nedůvěry a kontroly, manipulace, autoritářství, soutěže, očekávání, dominance a podmaněnosti přesunout do poměrů důvěry a spolupráce ve smyslu otevřenosti a přijetí legitimity druhého.

Z dosavadních prožitků a zkušeností, které každému z nás život přinesl a nadále bohatě nabízí, považujeme dětství (od početí přes všechna následující vývojová období) za určující pro celý lidský pobyt na této Zemi. Nikoliv v osudovém smyslu, ale jakožto živoucí, vždypřítomné podhoubí, z něhož se vyživujeme, ať s pocity libosti, či hořkosti.

Nabídnout tedy dětem prostředí, v němž budou moci naplňovat své autentické potřeby (tj. připravené prostředí přinášející za vhodných okolností případné podněty), v němž se budou cítit dobře (tj. uvolněné prostředí, ve kterém je samozřejmostí, opět biologicky opodstatněnou, moci se svobodně rozhodovat při zachování jasných hranic vymezujících prostor pro každou svobodnou volbu, která nenarušuje autonomii a neohrožuje legitimitu všech zúčastněných i pokojný charakter celého prostoru), stalo se pro nás prací plnou smyslu.

To obnáší souběžně – a především – jednak nezměrnou a neomezenou vnitřní práci každého z nás na sobě samém, na svém vlastním kulturním přerodu, jednak nezměrnou a pouze našimi osobními tělesnými a duševními možnostmi omezovanou tvorbu a péči o prostředí, v němž můžeme a potřebujeme společně – děti a my, jejich dospělý doprovod – růst.

prostredi-na zivote 01

Z toho, co se jeví, učíme se objevovat autentické potřeby našich dětí a v rámci možného jim vycházet vstříc; formou nabídky jim poskytovat případné podněty, skrze něž mají možnost v každém přítomném okamžiku ryze své pravé potřeby naplňovat, a tak růst a zrát jakožto autopoietické (sebetvorné) bytosti v souladu se sebou samými. Uchopování, osvojování si a následné přirozené respektování těchto svébytných potřeb stalo se pro nás klíčem k harmonickému soužití mezi generacemi, klíčem k vlastnímu sebepoznávání a růstu a zrání, klíčem k obnovování lidskosti v sobě samých, a tedy i v prostoru, který každý z nás i společně sdílíme se světem.

na zivote prostredi-02

Vzdělávání chápeme jakožto celoživotní proces ohraničený pouze početím a smrtí. Proces, který má své zákonitosti odpovídající možnostem a potřebám každého z životních období, těch dětských, i těch dospělých. Proces, skrze nějž máme všichni bez rozdílu původu, kultury, etnické příslušnosti či vyznání možnost růst a dozrát – řečeno slovy Ximeny Dávila a Humberta Maturany – v homo sapiens-amans amans ethicus. Samovolný proces, který se může dít – a děje – bez námahy právě tehdy a tam, kde je přítomna láska, která jediná může dát a dává průchod a životní prostor spontaneitě, z níž do tohoto světa přicházíme.

Díky příchodu našich dětí vydali jsme se na dlouhou cestu. Díky soužití s našimi dětmi jsme se pro dlouhou cestu – bez zkratek a uspěchávání – svobodně a z vlastní vůle rozhodli. Díky lásce k našim dětem, kterou se znovu učíme objevovat a prožívat, a díky lásce našich dětí, která od nich spontánně proudí k nám rodičům, na dlouhé cestě setrváváme, ač často bývá příkrá, klikatá, kluzká, plná úskalí či utopená v mlze. Díky soužití s našimi dětmi jsme se kdysi pustili do hledání, a tak se osobně anebo skrze text setkali s Rebekou a Mauriciem Wildovými, s Humbertem Maturanou, s Ximenou Dávila Yáñez, s Gerdou Verden-Zöller, s Leonardem Wildem, s Jeanem Piagetem, s Marií Montessori a mnoha a mnoha dalšími, pro něž se dětství a Život o sobě staly životním tématem.