čtení k reflexi a pro inspiraci

Bibliografie k textům Rebeky Wildové:

 

  • Kinder im Pesta. Erfahrungen auf dem Weg zu einer vorbereiteten Umgebung für Kinder (Arbor, Freiamt, 1993)

  • Erziehung zum Sein (Arbor Verlag Valentin, Freiamt, 1996); šp. Educar para ser (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 1999), 301 stran

  • Lebensqualität für Kinder und andere Menschen (Beltz Verlag GmbH, Weinheim und Basilea, 2001); šp. Calidad de vida ‒ Educación y respeto para el crecimiento interior de niños y adolescentes (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2003), 262 stran

  • Mit Kindern leben lernen (Beltz Verlag GmbH, Weinheim und Basilea, 2002); šp. Aprender a vivir con niños ‒ Ser para educar (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2007, do šp. přeložili Leonardo Wild a Rebeca Wildová), 254 stran; čes. Učit se žít s dětmi (DharmaGaia, 2012, 198 stran)

  • Freiheit und Grenzen ‒ Liebe und Respekt (Beltz Verlag, Weinheim, Basilea und Berlin, 2003); šp. Libertad y límites. Amor y respeto ‒ Lo que los niños necesitan de nosotros (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2007), 214 stran; čes. Svoboda a hranice, láska a respekt (DharmaGaia, 2010, 196 stran)

  • Genügend gutte Eltern (Beltz Verlag, Weinheim und Basilea, 2006); šp. La vida en una escuela no-directiva ‒ Diálogos entre jóvenes y adultos (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2009, do šp. přeložili Leonardo Wild a Rebeca Wildová), 358 stran

  • Etapas del desarrollo (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2011), 125 stran; něm. Entwicklungsetappen (Appenzeller Volksfreund, Appenzell, 2013), 147 stran

(nakladatelství Malvern připravuje české vydání knihy)

Celý text knihy ve španělštině: https://tinanbo-faaea.firebaseapp.com/10/Etapas-Del-Desarrollo.pdf

 

•••

 

První díl z rozpracované trilogie textů Esperanzy Chacón (Grupo Orion):

 

  • En el brillo de sus ojos – Una experiencia en educación alternativa (Editorial Culturacr, San José, Kostarika, 2018), 195 stran

 

•••

 

Výběr z bibliografie k textům Humberta Maturany R. a jeho kolegyň a kolegů:

 

  • Historia de nuestro vivir cotidiano (společně s Ximenou Dávila Y.) (Paidós, Chile, 2019), 148 stran
  • El Árbol del Vivir (společně s Ximenou Dávila Y.) (Matríztica/MVP Editores, Chile, 2015), 569 stran

Celý text knihy ve španělštině: http://www.lecturasinegoismo.com/2017/05/el-arbol-del-vivir-humberto-maturana.html?q=humberto+maturana

  • Amor y juego – Fundamentos Olvidados de lo Humano. Desde el Patriarcado a la Democracia(společně s texty Gerdy Verden-Zöller) (např. Lom Ediciones Ltda., Chile, 2003), 268 stran
  • El Sentido de lo Humano (např. Granica, Argentina, 2012), 322 stran
  • La Objetividad – Un Argumento para Obligar (např. Granica, Argentina, 2012), 160 stran
  • Del Ser al Hacer – Los Orígenes de la Biología del Conocer (společně s Bernhardem Pörksenem) (např. J. C. Saez, Chile, 2011), 239 stran
  • Emociones y Lenguaje en Educación y Política (např. Ed. Dolmen, Chile, 2001), 71 stran
  • Desde la Biología a la Psicología (např. Lumen, Argentina, 2010), 218 stran
  • El Árbol del Conocimiento – Las Bases Biológicas del Entendimiento Humano (např. Lumen, Argentina, 2008), 204 stran; čes. Strom poznání – Biologické základy lidského rozumu (Portál, 2016), 200 stran
  • Transformación en la Convivencia (společně se Simou Nisis de Rezepka)(např. Dolmen, Chile, 1999), 283 stran
  • De Máquinas y Seres VivosAutopoiesis: la Organización de lo Vivo (společně s Franciskem Varelou) (např. Editorial Universitaria Lumen, Buenos Aires, Argentina, 2004), 138 stran
  • Habitar Humano en seis ensayos de Biología Cultural (společně s Ximenou Dávila Y.) (např. J. C. Saéz, Chile, 2008), 394 stran
  • The Origin of Humanness in the Biology of Love (společně s Gerdou Verden-Zöller) (Imprint Academic, Velká Birtánie, 2008), 225 stran
  • La Realidad: ¿Objetiva o construida?: I. Fundamentos biológicos de la realidad (např. Anthropos, Mexiko, 2009), 190 stran
  • La Realidad: ¿Objetiva o construida?: II. Fundamentos biológicos de la realidad (např. Anthropos, Mexiko, 2009), 286 stran

 

•••

 

Claudio Naranjo

http://www.claudionaranjo.net/navbar_spanish/publications_spanish.html

 

•••

 

Leonardo Wild: El dinero o la vida – Una guía práctica para la alquimia monetaria (Mayor Books a Nadace Pachamamá, Quito, Ekvádor, 2011), 417 stran

(nakladatelství Dauphin a Malvern připravují české vydání knihy)

 

•••

 

Jerry Mander: Four Arguments for the Elimination of Television (1978); čes. Čtyři důvody pro zrušení televize (Doplněk, 2000), 362 stran

Jerry Mander: In the Absence of the Sacred. The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations (1991); čes. V nepřítomnosti posvátného. Selhání moderních technologií a zápas indiánských národů o přežití (Doplněk, 2003), 388 stran

 

•••

 

Arthur Janov: Prvotní otisky (Maitrea, 2012), 437 stran

Arthur Janov: Biologie lásky (Maitrea, 2013), 424 stran

Arthur Janov: Primární terapie (Maitrea, 2014), 345 stran

 

 

•••

 

K některým knihám a ukázky z nich:

 

• Rebeca Wildová

Z niterného uchopování podstaty a povahy lidského poznávání tvořila Rebeca Wildová všechny své knihy jednak z vlastní vnitřní potřeby, cíleně a s plným vědomím „pouze“ jakožto prostor a příležitost podělit se s každým, kdo sám hledá, o prožitky své, svého muže a svých přátel a spolupracovníků, kteří se podíleli na celoživotním záměru zrcadlícím touho po jiném, naplňujícím způsobu soužití mezi generacemi, a jednak z přirozené potřeby reflexe jakožto věčně živého a vždy znovu zpřítomňujícího způsobu uchopování lidské každodennosti.

Jednotlivé tituly zprostředkovávají jednotlivá období zrání jak osobního, tak také zrání celého záměru, tak jak se postupně dělo a přicházelo, aby jeho jednotlivé úseky mohly být vzápětí a vždy znovu podrobovány reflexi a sdílení, vedoucích pokaždé k novému objevování dalekosáhlých a životodárných souvislostí a obzorů.

Vypravěčstvím obdařeným, laskavým a snadno srozumitelným jazykem otvírá Rebeca Wildová před čtenářem možnost nahlédnout dětství ‒ a tak nutně i sebe sama ‒, soužití mezi generacemi a smysl a povahu vzdělávání a výchovy, uchopit kvalitu a smysl lidského bytí ve zcela novém, postupně se rodícím, ztvárňujícím a zrajícím paradigmatu. Paradigmatu pro-život, jež nabízí zprvu jen možnost zahlédnout a odtušit a posléze ‒ je-li to v souladu se čtenářovou touhou ‒ vlastním konáním a poznáváním na své vlastní cestě hledat a nacházet jinou kvalitu života, jinou kvalitu lidského bytí v osobní a z toho nutně a přirozeně i společenské rovině. Kvalitu života, která se zakládá na uchopení lidskosti v jí vrozených a daných biologických-a-kulturních souvztažnostech.

Jednotlivé tituly, tak jak po sobě chronologicky následují, průběžně, v jednotlivých úsecích vlastního vnitřního zrání, otevřeně zpravují o svorném celoživotním díle Rebeky a Mauricia Wildových a jejich dalších, postupně přibývajících souputníků na poli jiného vzdělávání a výchovy hledajících a nacházejících jinou kvalitu, jiný, lidskost obnovující smysl každodenního setkávání a soužití mezi generacemi.

Knihy jedna po druhé zrcadlí autorčin i společný, s ostatními sdílený vnitřní růst a zrání, které ‒ tak jak to dost možná prožíváme i leckdo z nás ‒ se navzdory člověku dané pomalosti rozběhly v novém rytmu a mocnosti s příchodem vlastních dětí, s nímž se náhle začaly vyjevovat zcela nové, dosud netušené obzory.

Tak se také, naprosto spontánně, bez předem daných plánů, struktur a tvarů brzy v 70. letech počal rodit dle našeho ojedinělý projekt, který později existoval a trval bezmála třicet let pod názvem Centro Experimental Pestalozzi (Pestalozziho experimentální centrum), známý také pod zkratkou Pesta, a který se z podstaty respektování životních procesů u dětí i dospělých, z uchopení života jakožto pohybu zevnitř ven, na počátku 21. století spontánně přerodil v nový, celostní záměr (Proyecto Integral León Dormido, čes. Celostní záměr León Dormido), který v ekvádorských Andách trvá dodnes a který již v rámci dlouholetého, více než čtyřicet let trvajícího intenzivního a všeobjímajícího vývoje uchopil vzdělávání, ekonomiku, lidské soužití a vzájemnost a kvalitu života o sobě jakožto věc osobní zodpovědnosti.

 

 

Erziehung zum Sein (šp. Educar para ser. Vivencias de una escuela activa, česky by se dalo říci asi takto: Vzdělávat a výchovavat, tedy být. Prožitky z aktivní školy)

V této knize podává Rebeca dle našeho, podrobnou, podmanivou a velice inspirativní zprávu právě o prvních letech existence Pesty i o tom, jak vůbec celý záměr vznikl. Tak jako ve všech ostatních titulech, i zde najde čtenář bohaté bibliografické odkazy, které ukazují na nezměrné autentické úsilí a hledačství R. a M. Wildových, kteří, jak sami říkají, vždy teprve na základě vlastních prožitků a zkušeností bez ustání pátrali po výkladu toho, co se může skrývat za spatřenými jevy, tak aby se mohli postupně dobírat soudržností lidské existence. První knížka krom bezpočtu konkrétních námětů a podnětů z každodenního budování a pečování o připravené a uvolněné prostředí sdílí první nezvratné, hmatatelné „důkazy“ o zcela zásadním významu, jaký má pro dítě a jeho růst a zrání ‒ a tedy pro celý jeho další život ‒ možnost svébytného konání v souladu se sebou samým. Referuje také o věčném hledání v řadách dospělého doprovodu, z něhož nutně, přirozeně a blahodárně plyne potřeba pozvolného, často velmi bolestného, leč osvobozujícího vnitřního přerodu a obnoveného, trvalého, pouze zánikem našeho organismu ohraničeného růstu a zrání v nás dospělých.

Anotace z přebalu knihy:

Tato knížka je plodem novátorského vzdělávacího záměru, který se odehrává a žije v kruhu rodiny a společenství, a rodičům a učitelům objasňuje, jak vytvořit prostředí, v němž děti mohou růst plny zvídavosti a s pocitem jistoty k sobě samým i ke svému okolí. Když dospělý dítěti umožní, aby se světem experimentovalo a proměňovalo jej způsobem, který dítěti samotnému dává smysl, vstupuje sám do soustavného učebního procesu přizpůsobeného potřebám dětí, tak aby v rámci svých možností mohl tyto potřeby uspokojovat. V tomto smyslu znamená ,aktivní školaʼ novou nabídku: nesměřuje ani k antiautoritativním vzdělávacím modelům, ani nevychází z tradičních škol, které se zakládají na disciplině. V ,aktivní školeʼ je činnost dětí stejně důležitá jako činnost dospělých. Dospělý se na jedné straně učí respektovat duševní a emoční struktury, jež přináležejí každému z dětských vývojových období. Dítě na straně druhé zažívá hodnotu respektu a učí se respektovat sebe sama i dospělé. Namísto ukládání pevných a pro všechny povinných učebních osnov cení si „aktivní škola“ systematické péče o procesy učení, které mají schopnost se obnovovat. Shromážděná data očividně dokládají, že výhody alternativních pedagogických forem se zachovávají i mnoho let poté, během dalších studií i v rodinném a v pracovním životě.“

Obsah:

Prehistorie

Převládající mýtus o vzdělávání a výchově

První zkušenosti z Pestalozziho školek

Ozvuky u dospělých

Vzdělávat-vychovávat a cítit

Pochopit znamená vynalézat

Alternativní první stupeň

Jedno pondělí na prvním stupni

Neexistují dva stejné dny

Jednoduché trojcurriculum

Psaní a čtení jako formy osobního vyjádření a rozvoje

Radost z počítání

Zkoumání světa

Svoboda a zodpovědnost

Děti, vzdělavatelé-vychovatelé a rodiče v aktivní škole

Pedagogika, nebo terapie?

Ohlédnutí se zpět a předpověď

Úryvky:

Ozvuky u dospělých, str. 61

potud jsem se pokoušela předestřít obrázek, jenž by zachycoval počátky Pestalozziho školy, a osvětlit, jak pro nás osobně vyvstal prvotní impulz, který nás přivedl k zájmu o záležitosti vzdělávání a výchovy, z bezprostřední potřeby nutně najít schůdnou cestu pro naše vlastní děti. Ve filozofii a metodě Marie Montessoriové jsme nalezli první alternativu a na ní jsme stavěli svou práci. Jak nám, tak i ostatním slibovala uspokojivé výsledky. Záhy jsme ovšem zjistili, že nejen u dětí, ale také u nás samotných se započal proces, který, jak čas plynul, ozřejmoval nové potřeby, přinášel s sebou nové znepokojivé otázky, žádal od nás, abychom hledali nové odpovědi a znovu a znovu dosahovali stavu vyváženosti. Proces, jenž se snad ještě i dnes nachází ve své počáteční fázi.

Našim rodičům a učitelům jsme několikrát promítali holandský ,montessori dokumentʻ, který se tu dá půjčit prostřednictvím ministerstva kultury. Na všechny, kdo film shlédli, pokaždé zapůsobilo, jak vkusně, spořádaně, lákavě a harmonicky působí prostředí a lidé v takové montessori atmosféře. Člověk má pocit, že by tu atmosféru rád napodobil a všecko to dělal tak stejně pěkně. Nejenže si přeje vytvořit opravdu přitažlivé prostředí, rovněž touží po tom, aby nakonec ztělesňoval i ideál montessori učitele: jak den co den, pokaždé stejně dobře naložený, vždycky čistě upravený, vždycky s klidem, vlídností a jistotou kolem sebe shromažďuje skupinku čisťounkých, pokojných a roztomilých dětí, které neochvějně kráčejí vstříc dokonalosti a vznešenému vědění.

Jedna z našich učitelek, které tehdy bylo něco přes padesát, pětadvacet let pracovala jako sekretářka na ředitelství a vychovala pět bystrých dětí, pocítila velice silnou touhu dělat konečně něco, co ,by ji skutečně mohlo vnitřně uspokojitʻ. Po našem prvním společném roce se mi svěřila, že se po měsíce pokoušela napodobit způsob, jakým já nažívám s dětmi, a že si jen s velkými obtížemi musela přiznat, že je to nejen nemožné, ale že to navíc jejímu vztahu s dětmi škodí. Poté, co sama se sebou svedla vnitřní boj a rozhodla se být sama sebou, začaly k ní děti pojímat opravdu důvěru. Nicméně právě tím okamžikem se u ní započal proces, o kterém tu chceme hovořit: dospělý začne pozorovat sám sebe ‒ a to stejným způsobem, jakým se musí naučit pozorovat děti ‒ a začne se ptát: ,Jsem teď sám sebou, anebo napodobuji předem daný model?ʻ A vzápětí přicházejí další otázky: Proč mě tohle dítě rozčiluje víc než ostatní děti? Proč mě pobyt s dětmi některý den uspokojuje, a jiné dny tíží? Dříve či později jsme všichni, my sami i naši učitelé, pocítili jako nutnost být k dětem autentičtí. To ale předpokládalo, že se musíme konfrontovat sami se sebou a se svými dosud neuvědomovanými emocemi.“

Vzdělávat-vychovávat a cítit, str. 73

Na následujících stránkách bych ráda objasnila, jak postupně krystalizoval koncept naší práce. Nejprve mám ale přání obzvlášť zdůraznit, že v našem případě nikdy teorie nepředcházela praxi, ba právě naopak: z praxe se pokaždé rodily nové otázky, na které jsme hledali odpovědi a získávali k nim informace pocházející z mnoha směrů a rozmanitých zdrojů. Netrvalo dlouho a my jsme si uvědomili, že chceme-li, aby se dítě rozvíjelo dle svého vnitřního zákona, je veškerý jeho vývoj svázán s potřebami, které musejí být uspokojeny. Jak ale tyhle potřeby určit? Jak se naučit rozlišit od sebe potřeby autentické a smyšlené? Kdy jsme měli ,jít ve stopách dítěteʻ? Kdy jsme mu měli zastoupit cestu? Umět nalézat odpovědi na takový druh otázek je důležité nejen pro blaho dítěte, ale také pro blaho dospělého.“

Pochopit znamená vynalézat, str. 95n.

Piaget skoncoval s představou, že děti přicházejí na svět s obdobnými mentálními strukturami, jakými disponují dospělí. Nadále už nás nemůže uspokojit letitá myšlenka, podle níž se děti proměňují v plnohodnotné členy lidské společnosti skrze vzdělávací a výchovný proces a do té míry, do jaké naplníme potřebnými obsahy a znalostmi sice již existující, avšak prázdnou ,nádobu lidské dušeʻ. Pětileté dítě běžně nemusí rozumět vztahům, které jsou pro nás jednoduché a jednoznačné, i kdybychom mu je vysvětlovali sebelaskavěji a sebejasněji. Například: obsahují-li dvě nádoby různého tvaru (nádoba A a nádoba B) stejné množství vody a nádoba C (také jinak tvarovaná) obsahuje stejné množství jako nádoba B, pak logicky nádoba A musí obsahovat totéž množství vody jako nádoba C. Osmileté dítě bude běžně této dedukci rozumět, nicméně až tak do jedenácti, dvanácti let okamžitě znejistí, jakmile se zmíní jiné ukazatele, jako třeba hmotnost, anebo když se důkazy formulují jen ústně a nepředvedou se s pomocí konkrétních materiálů. Piaget ve svém díle opakovaně doložil, že logika, tak jak ji chápou dospělí, se nezačíná utvářet dřív než kolem jedenáctého, dvanáctého roku a že tento proces se uzavírá až ve věku kolem čtrnácti, patnácti let.“

Jedno pondělí na prvním stupni, str. 135

José si na dva stolky vyskládal celou řadu věcí, které chce ještě dneska zvážit. Nejdřív si hmotnost každého předmětu odhadne, svůj odhad si zapíše do tabulky a pak každou věc zváží, jak nejpřesněji umí, na dvoumiskové váze. Často mu docela dlouho trvá, než se mu podaří váhu vyvážit. Pomalé je i sčítání závažíček. A nakonec ještě musí spočítat rozdíl mezi svým odhadem a skutečnou hmotností. Je očividné, že si předsevzal příliš mnoho práce. ,Myslíš, že si zítra budu pamatovat, co všechno jsem chtěl dneska zvážit?ʻ Takhle se kromě vážení a počítání učí něco, co mu bude k užitku po celý život, ať už se bude živit čímkoliv: rozložit si práci tak, aby to odpovídalo času, který na ni má.“

Neexistují dva stejné dny, str. 144

Porůznu jsme zkoušeli nabídnout nějaké obecné téma na celý týden a pozvat děti, aby se jím co možná nejrozmanitěji zabývaly. Dejme tomu třeba námět voda: děti můžou něco namalovat, postavit si loďky, dělat s nimi různé pokusy, měřit, vážit a počítat, psát, číst, učit se zeměpisu, jít k řece a hrát si s vodou. Obvykle se ovšem stane to, že když se děti rozhodnou pro nějakou činnost v rámci motivu, který jsme určili my, druhý den už je to nezajímá. Když jsme se snažili i nadále držet své představy, velice záhy ubývala činnost dětí očividně na nasazení a soustředění. A tak jsme došli k závěru, že přinejmenším děti mladší deseti let jsou, pokud jde o témata, ještě příliš malé dokonce i na ,tak volnéʼ plánování a že lepší bude, když den ode dne budeme vycházet vstříc jejich spontánním zájmům.

Často už do školy přijdou se svými vlastními plány a svými nápady nakazí skupinku kamarádů. Jindy se zase hotová lavina činorodosti, která nás po dlouhý čas nenechá ani na okamžik vydechnout, strhne ,nahodile’. Nedávno nad naším pozemkem s obrovským hlukem přelétal vojenský vrtulník. Několikrát zakroužil nad školou, pak se vzdálil a zase se vrátil. Trvalo to asi půl hodiny. Pochopitelně jsme všichni byli venku a s velkým vzrušením jsme jeden druhému podávali naše jediné

triedry. Průpovídky dětí byly čím dál vybájenější. Naráz vrtulník přistál na sousedním pozemku, a to už se nikdo z nás neudržel. Vyšplhali jsme po trnité zídce zarostlé agávem a uviděli jsme, jak se helikoptéra zrovna znovu odlepila od země. Měli jsme pocit, jako bychom se už už mohli dotknout jejích kol. Všichni cítili, že jsou v přímém spojení s velkým světem.

Ta událost se na dlouhý čas stala námětem hovorů. Kreslilo se, sepisovaly se detektivní příběhy (jeden z nich byl zvěčněn na školní ruční tiskárně), listovalo se v knížkách o helikoptérách a o tom, jak fungují, porovnávaly se rychlosti různých dopravních prostředků a jeden osmiletý chlapec toho dne začal číst svou první ,velkouʼ knihu: Kolem světa za osmdesát dní od Julese Vernea.“

Zkoumat svět, str. 213

Vzdělavatelé-vychovatelé z otevřených škol po celém světe jsou zajedno v tom, že první stupeň základní školy ‒ anebo škola vůbec ‒ tu není od toho, aby se shromažďovaly vědomosti, nýbrž proto, aby se podněcovalo porozumění, aby každý mohl ,okusitʼ, co vlastně je učení, a takto byl povzbuzen a nutkán k tomu, aby pro něho učení trvalo celý život. Z tohoto úhlu pohledu je pro nás snadné ustoupit od starého schématu rozdělování na ,předmětyʼ. Namísto toho, abychom se snažili jasně oddělit jednotlivé obory ‒ jako přírodní vědy, zeměpis, dějepis, fyziku, chemii, hudbu, tělocvik, výtvarnou výchovu ‒, podporujeme děti v tom, aby sytily a otvíraly své smysly, svá srdce a své porozumění a krůček po krůčku ,zkoumaly a dobývaly světʼ. O co více se dítě bude cítit respektováno, o to plodnějším se může stát jeho otevření se světu, jak světu vně, tak i svému vlastnímu světu uvnitř.“

 

 

Lebensqualität für Kinder und andere Menschen (šp. Calidad de vida ‒ Educación y respeto para el crecimiento interior de niños y adolescentes, čes. Kvalita života ‒ Vzdělávání a respekt k vnitřnímu růstu dětí a dospívajících)

Ohlédnutí se po třiadvaceti letech práce v Pestě. Pro nás se jedná o velice kompaktní, mocný proud reflexí, v němž se Rebeca i Mauricio W. v nové etapě epigeneze své i ostatních přátel a spolupracovníků dělí o poznávání, uchopování, projasňování a usouvztažňování nových souvislostí, k nimž se dobírají vlastními prožitky, zkušenostmi a následným studiem, a z nichž pramení jejich nové a stále obnovované konání. Pro nás jako rodiče a dospělý doprovod vlastních dětí se při četbě a vstřebávání strhává mohutná lavina podnětů zvoucích k ustavičnému usebírání a hledání. Koncept „aktivní školy“ se s lety praxe provázené nepřetržitým učením a trvající reflexí proměňuje v koncept školy „nedirektivní“, neboť právě v nedirektivnosti nalezli R. a M. Wildovi zásadní klíč k možnosti učit se rozpoznávat a následně nutně respektovat autentické potřeby dětí jakožto základní předpoklad naplněného bytí dítěte. Teprve v nedirektivním prostředí může probíhat proces svobodného rozhodování, jímž se krůček po krůčku ustavuje pevná a s vlastní spontaneitou spřažená totožnost jedince. Teprve tam mohou naplno a ve vzájemném a blahodárném souladu v člověku splynout emoce a myšlení, teprve tam mohou děti a dospělí růst spolu. Teprve tam totiž přestává existovat objektivní skutečnost a my tak můžeme jeden druhého uvidět a nadále konat tak, že druhý vedle nás při vzájemném soužití vyvstává ve své plné legitimitě. Teprve tehdy a tam se rodí láska a respekt. A slovo vzdělávání značí růst a zrání. A slovo výchova pak umění soužít.

Anotace z přebalu knihy:

V Kvalitě života podává Rebeca Wildová výklad novátorského pedagogického přístupu, který se zrodil na základě vlastních zkušeností a v teoretickém rámci, jenž mezi jinými odkazuje k autorům, jako jsou M. Montessori, J. Piaget, H. Ditfurth nebo H. Maturana.

,Nedirektivníʼ vzdělávací metoda vznikla dílem manželů Wildových na půdě Pesty počínaje rokem 1977 a první generace dětí, které tudy prošly, je již dospělá a přináší přesvědčivý důkaz o zdárnosti tohoto projektu.

Duchem jejich pedagogiky je přispět k proměně vědomí, s jakým přistupujeme k dětem a jednáme s nimi, při obhajobě takového vzdělávání/výchovy, které dětem umožňuje vyvíjet se v souladu se svou pravou lidskou podstatou a zažívat to, čemu autorka říká ,kvalita životaʼ.“

Obsah:

1. MEZI BERLÍNEM A QUITEM

Jedno osobní hledání kvality života

2. ŠKOLA MŮŽE BÝT JINÁ

Pesta v roce 2000

3. ZROZENÍ KONCEPTU

4. STRUKTURA A CHAOS

Uvnitř a vně

5. VLASTNOSTI PROSTŘEDÍ, KTERÉ VYHOVUJE PROCESŮM ZRÁNÍ

6. DOBRODRUŽSTVÍ BÝT DÍTĚTEM

7. DOSPÍVAJÍCÍ V PESTĚ A CESTA DO MANAOSU

8. PESTA A DĚTI SE ZVLÁŠTNÍMI POTŘEBAMI

9. POVÍDAT SI A POVÍDAT

Jazyk v Pestě

10. DOBRODRUŽSTVÍ BÝT DOSPĚLÝM

11. VYHLÍDKY A NOVÉ SKUTEČNOSTI

BIBLIOGRAFIE

Úryvky:

Mezi Berlínem a Quitem: Jedno osobní hledání kvality života, str. 9

Kvalitu života nám nemůže nikdo darovat. Toužit po ní, to je teprve začátek. Pak ovšem se jí kousek po kousku můžeme dobrat sami.

O tom je tenhle příběh. Jako je to v životě se vším, bývají začátky tak nepatrné, že je pouhým okem sotva zahlédneme. Potřebují čas, nežli nabydou viditelných tvarů. Avšak to, co je živé, v příznivých podmínkách roste a prodírá se i navzdory protivenstvím.“

Zrození konceptu, str. 55‒63

Návštěva z Bolívie stráví následující dopoledne ve školce a na prvním stupni. Odpoledne u nás doma znovu navážeme na předchozí povídání. Všichni tři hosté se pokochají panoramatickým výhledem na Andy, na Tumbacké údolí a na školní areál. Pak se v obývacím pokoji kruhového roubeného domku pohodlně usadí ke kávě a zákuskům. Při pohledu na knížky v poličkách se rozpomenou na důvod naší schůzky:

– U nás v Bolívii slouží učební osnovy a vzdělávací programy jako taková skoba, za kterou se věší celý školský systém. Pořád se sice všelijak látají, s jejich uplatňováním je to ale nadále celé pochybné. Jak se vám podařilo dosáhnout toho, že vás ministerstvo kultury uznalo, aniž byste byli povinni plnit oficiální programy?

– To se stalo teprve poté, co jsme se po dobu dvanácti let nacházeli mimo školský zákon a v tomto smyslu jsme byli ,nelegální’. Opírali jsme se o ekvádorskou ústavu, která rodičům uděluje právo vybrat pro své děti vzdělání, jež sami pokládají za nejlepší. Z té doby také pochází naše strategie každoročního podepisování smlouvy s rodiči, tak jak jsem se o tom včera stručně zmiňoval.

Těch dvanáct let nám dalo něco jako ,svobodu blázna’ ‒ mohli jsme dělat vlastní zkušenosti, mohli jsme o tom všem přemýšlet a vypracovávat vlastní pojetí ,nedirektivní vzdělávací metody’.

– Mohou lidé, kteří by chtěli založit obdobnou školu, váš koncept přejmout? To, co jste tu vytvořili, na nás udělalo tak ohromný dojem, že bychom si s sebou nejraději odvezli ,celý balíček’!

– Je bez pochyby, že náš koncept obsahuje mnoho prvků, které jsou univerzálně platné a mohou přispět jako důležité opěrné body. Rádi vám řekneme, která že hlediska nám posloužila nejvíc. Není však radno převzít ten koncept jen tak, beze všeho. Vzešel z našeho osobního příběhu, z dlouhého řetězce drobných i velkých rozhodnutí, která jsme činili po celý svůj život. Proto taky může být a je pružný a pevný zároveň, ani zdaleka to však není hotový konstrukt. Pokaždé znovu a znovu jsme jej nepřetržitě konfrontovali se svými vlastními zkušenostmi a po celá ta léta se proměňoval, tak jak jsme jej průběžné chápali. To nám také dalo možnost jej vždycky podle okolností uhájit ‒ budiž tohle pádný důvod, pro který Pesta mohla až doposud existovat tolik let, aniž by se musela zříct svých východisek.

– Znamená to, že jste nezačínali s hotovým konceptem? Můžete nám ve stručnosti popsat, jak se vyvinul?

– Když se ohlédneme zpátky, dá se říct, že v každém období naší cesty se toho pokaždé sešlo více najednou: za nás to byl v základu vždycky náš sklon být si sami zodpovědni za to, jak vnímáme a cítíme život, aniž bychom se nechali svazovat hodnotami, které se utábořily všude kolem. Možná to bude znít jako protimluv, ale ani tak jsme se necítili být izolováni ani v žádném ohledu odloučeni od prostředí, jehož jsme byli v každém případě součástí. Spíše naopak, žili jsme ,úplně normálně’, stýkali jsme se s dalšími lidmi a otvírali se myšlenkám, které ladily s naší momentální situací.

Bez ustání jsme se potýkali s novými problémy a museli jsme se rozhodovat, kterým směrem se dát, abychom je vyřešili. Tímhle způsobem se to s námi rozkomíhalo v prostoru vymezeném našimi vžitými návyky, naší vizí, že všechno by taky mohlo být ,jinak a lepší’, naší nadějí, že je možné napodobovat druhé a poučit se z toho, co už jiní, zkušenější nebo moudřejší dříve pochopili, a úplně nakonec mezi naším rozhodnutím spoléhat na vlastní pocity a úsudek, i když by to s sebou mělo přinášet nejistotu a rizika.

Jako rodiče už jsme si prošli nejednu krizi. Na jednu stranu nás sice uspokojovalo, že máme možnost ujmout se zodpovědnosti za vlastní děti. Záhy jsme si ale začali průběžně uvědomovat své vlastní nedostatečnosti, nevědomost a omezení.

Když byl našemu prvnímu synovi rok, narazili jsme na spisy Marie Montessoriové, které, jak se nám zdálo, šly dostatečně do hloubky a byly dost praktické na to, abychom je vzali vážně v úvahu. Její základní pojmy jako ,citlivé období’, ,připravené prostředí’ a ,spontánní činnost’ dítěte stojí ještě i dnes v jádru našeho přístupu.

Doma jsme se pustili do prvních konkrétních pokusů, abychom se sami přesvědčili o užitečnosti těch myšlenek. Domácí atmosféra se takříkajíc ,ze dne na den’ zlepšila. Náš syn Leonardo s velikou radostí uvítal nové zkušenosti, které se před ním otvíraly, a od té doby se po delší čas bavil sám, aniž by ustavičně vyžadoval naši přítomnost. Tak vznikl volný prostor, ve kterém jsme se mohli zabývat svými vlastními aktivitami a synovi se pak konečně věnovat v obnovené síle a s ryzí zvídavostí. Nastolila se dynamika, která dělala dobře jak našemu synovi, tak nám samotným: pokoušeli jsme se objevovat, co potřebuje, předělávali jsme různé věci v domácnosti, s úžasem jsme pozorovali, jak si mezi těmi změnami počíná, a tím jsme se dopracovali vyšší míry pozornosti, za což byl náš syn očividně vděčný.

Tyhle úspěchy nás povzbudili natolik, že jsme chtěli dál experimentovat a o montessori hnutí se dozvědět co nejvíc. Ačkoliv jsme si zrovna tehdy museli vystačit se skromným studentským stipendiem, nelitovali jsme žádné oběti, jen abychom si opatřili slavný didaktický materiál. Z četby některých knih jsme nabyli dojmu, že v těch pomůckách dlí svým způsobem magické síly a že kterékoli dítě je používá, mělo by se ocitnout ve stavu vyrovnanosti. Když nám z Anglie do Portorika dorazila první krabice se smyslovým materiálem, tajili jsme dech, jen aby nám neutekla ani jediná Leonardova reakce. Jaké ale bylo naše překvapení (nebo zklamání?), když tříletého kloučka zajímal víc obal, než dřevěné válečky s úchyty!

Na kurzech a praxí jsme se postupně seznamovali s ,montessori metodou’. S výjimkou spousty cenných procesů vlastního učení a mnoha zjištění jsme nicméně pojali podezření, že geniální objevy a úvahy Marie Montessoriové se velkou měrou zaklínily v uzavřeném systému. Namísto toho, aby ten systém nabízel užitečný rámec pro nová bádání, obecně se zhutnil do soustavy pevných norem, které se musejí ,správně’ dodržovat a často se využívají k dosažení toho, aby se děti efektivněji přizpůsobily oficiálním učebním osnovám.

Maria Montessoriová nám pomohla lépe porozumět našemu dítěti, ale metoda výchovy-vzdělávání dětí si nás nezískala. Vprostřed tohoto dilematu jsme začali studovat práce Jeana Piageta o vývoji inteligence u dětí. Před námi se otevřel obšírný svět výkladů a podnětů a my jsme se v počínání s dětmi i se sebou samými opatrně vydali směrem k vývojovým procesům a jejich významu. Se zadostiučiněním jsme si ověřili, že Piaget svým precizním a detailním způsobem potvrzuje více méně intuitivní závěry Marie Montessoriové, byť ve svých analýzách bere v potaz mnohem více hledisek.

Poté, co se nám nepodařilo, aby nás uznali jako ,volnou’ školu a později jako ,montessori školu’, předložili jsme ekvádorskému ministerstvu kultury svůj projekt pod názvem ,aktivní škola’. Neměli jsme ale štěstí, i když jsme svůj záměr opodstatňovali argumenty z vývojové psychologie. ,Volná’, to bylo pro úřady totéž co ,divoká’, Montessoriová byla sice podle nich ,sympatická stařenka, ovšem dávno zastaralá’ a Piaget, to byl ,příliš buržoazní psycholog’. V Ekvádoru chtěli být co možná nejmodernější a dosáhnout úspěchů s nejnovějšími behavioristickými metodami, aniž by se pokud možno vůbec uchylovali k myslitelům, kteří už vyšli z módy.

Při každodenním styku se sto šedesáti dětmi v rozmezí od tří do dvanácti let věku před námi nevyvstávaly pouze otázky týkající se jejich vývoje poznání. Emoční a sociální životní procesy u dětí a také u dospělých se často zdály být mnohem problematičtější. Například jsme v Pestě měli děti, které nás ohromovaly mimořádnou učenlivostí, ale znepokojovaly svým sociálním chováním a způsobem, jakým cítily svůj život. Anebo zase jiné děti, které se zdály nést emoční zátěž, v jejímž důsledku se vyhýbaly vlastnímu, autentickému učení a vyhledávali jistotu v opakování a nápodobě. Jaké že to byly ty podmínky, za nichž by se mohly emoční, sociální i kognitivní schopnosti harmonicky rozvíjet, a jak porozumět všem těmto vztahům, abychom mohli být dětem i jejich rodičům náležitou oporou?

Jakmile tyhle otázky při našem soužití s dětmi různého věku a sociálního původu nabyly na naléhavosti, velice nám pomohlo, když jsme si je uvedly do souvislosti s výzkumy o ,trojčlenném mozku’, o kterém pohovoříme později. Tak jsme získali jakési první ponětí o významu pocitů blaženosti a pocitů bolesti, o tom, jak mohou vznikat bloky a kde se berou náhražkové potřeby. S těmito jistotami se před námi otevřely nové možnosti, jak denně doprovázet děti i dospělé takovým způsobem, aby nebyli nuceni tvořit v sobě nové bloky a cítili se dostatečně jistě a bezpečně na to, aby mohli řešit ty staré.

– Znamená to, že se Pesta proměnila v jakýsi druh terapeutického zařízení?

– Jistým způsobem by se na to dalo takhle pohlížet. Po krátký čas jsme měli zařízený zvláštní prostor pro ,nedirektivní terapii hrou’ podle Virginie Axlineové, kde děti, které k nám přicházely s mimořádnou zátěží, zažívaly překvapující uzdravovací proces. Záhy jsme si uvědomili, že tím rodiče zbavujeme zodpovědnosti tvořit doma pro své děti příhodnější prostředí. V tom okamžiku jsme vědomě učinili rozhodnutí nadále se do těchto končin nepouštět. Namísto toho jsme se snažili nechávat si dostatek času a volného prostoru pro vzájemnou výměnu a společné úvahy s rodiči, abychom se navzájem povzbudili a nabídli si nové podněty k reflexi v podmínkách, které by byly pro všechny příznivé.

S tím, jak jsme se zabývali rozličnými rodinnými situacemi a soužili s dětmi různého věku, různého etnického, sociálního a kulturního původu, vyrostla v nás potřeba jít po stopě těch ,nejdůležitějších elementů’, které jako červená nit prolínají všemi osudy. Ta stopa nás nakonec přivedla až ke hledání toho, co máme my lidé společného se všemi živými bytostmi. Nejprve bylo třeba definovat charakteristiky života. Objevy, které jsme v tom ohledu učinili, se hluboce odrazily v mezilidském prostoru: otevřela se totiž možnost nalézt se svým protějškem v hovoru společného jmenovatele stranou jakékoli kulturní, ideologické nebo jiné rozdílnosti. Jmenovatele, který dnes shrnujeme podtitulkem ,respektování životních procesů’.

V knize Hoimara von Ditfurtha Duch nespadl z nebe (Der Geist fiel nicht vom Himmel) jsme nalezli jednoduchý a přesvědčivý příměr, který nám ustavičně pomáhal ukazovat, co ten podtitulek ve svém nejzazším vyjadřuje. Autor v knize popisuje, jak ,prvotní buňka’ dokázala v prostředí, které se jí jevilo chaotické, nejen přežít, ale navíc se stala východiskem pro rozvoj veškerého organického života na této planetě. Prvotní buňka dokáže potažmo k chaosu, z něhož se vydělila, určovat rozdíly. Dokáže zhodnotit, které látky jsou pro ni vhodné a které pro ni představují hrozbu. Dokáže si vybrat, co do sebe nechá vstoupit a co si přeje vyloučit. Veškerá tato komplexní interakce je vedena zevnitř a slouží k vlastnímu zachování a rozvíjení.

Ve Stromu poznání Humberta Maturany a Franciska Varely se nám tyto základní životní principy potvrdily. Svým konceptem ,autopoiese’ Maturana s Varelou zcela zvrátili tradiční evoluční teorie. Živé organismy definovali jako ,autopoietické’ a zdůraznili, že mezi nimi nikdy nepanují ,instruktivní vztahy’, nýbrž že život, rozvíjení a postup vpřed se dějí díky ,vzájemnému spřahování’.

Základní prvky mocnosti prvotní buňky jsou tak prosté, že máme ve zvyku vnímat je jako něco ,přirozeného’: v porovnání s relativním vnějším chaosem už ,prvotní’ buňka sama disponuje neuvěřitelně složitou vnitřní strukturou, která ji prostřednictvím polopropustné membrány chrání před vnějším světem. Už v ,prvotní’ buňce zřetelně pracuje inteligence života.

– Tomu se dá rozumět. Ale jak si máme tyhle základní principy přenést na život člověka a na svou běžnou praxi ve škole?, namítne jeden z profesorů.

– Právě tou radikálností! Vzhledem k tomu, že i člověk je nesporně ,živým organismem’, troufáme si tvrdit, že bychom tento princip měli respektovat i u nás, u lidí, a je jedno, ve které vývojové etapě se dotyčný člověk právě nachází. Jestliže tak neučiníme, vnášíme do jeho vnitřní struktury ,chaos’. To jest ničíme kvalitu tohoto života a způsobujeme problémy, které vyjdou dříve nebo později najevo. Skrze tento základní objev jsme mohli svůj koncept poznovu definovat pojmem ,nedirektivnost’. Před námi se rozevřelo celé spektrum nových myšlenek a podnětů, s nimiž se nám naše prožitky se sebou samými, s dětmi, které jsme měli v péči, a s jejich rodiči s postupem času vyjevovaly v novém světle.

– Historie vašeho konceptu zní skoro jako román, ve kterém se to houpá ‒ tu nahoře, tu dole. Pravděpodobně jste nikdy nevěděli, jestli skončí šťastně, nebo katastrofou.

– Je to tak. Při svém hledání kvality života jsme museli vždycky znovu odhodit staré jistoty a sledovat stopu čehosi, o čem jsme často ani netušili, kam nás to zavede. Jedním z příkladů je skok od prvotní buňky k člověku. Není pochyby: i my lidé máme vrcholně složitou vnitřní strukturu. Už jsme se zmiňovali o ,trojčlenném mozku’. Všechno, co je vně, je potažmo k této struktuře chaos. V tomto smyslu znamená i milující matka pro dítě ,chaos’, tak jako dítě je ,chaosem’ potažmo k vnitřní struktuře matky. Kacířská myšlenka v kultuře, v níž se ,matka’ proměnila v totéž co ,skorobožské’, co ,matka země’ (pachamama), co ,zdroj života’.

– Nepochybně. Myslím si, že to o chaosu nám nikdo v Bolívii nebude věřit. A upřímně tahle dřevěná kruhová stavba pro mě není zrovna ,chaos’, má moc krásnou, i když trochu hrubou strukturu.

– Máte pravdu. Pro naši práci však tenhle vztah mezi vnitřní strukturou a vnějším chaosem nabyl obrovského významu. Když budete chtít, můžeme se k tomu později vrátit.

– Ano. I když ty myšlenky nejsou ve skutečnosti nové, to, co je neobvyklé, jsou souvislosti, do kterých je uvádíte, a způsob, jakým je následně uplatňujete v konkrétní práci s dětmi.

– Teprve až jsme do svého konceptu začali začleňovat tyhle základní otázky týkající se biologie života a jejích dalekosáhlých souvztažností s ohledem na procesy lidského růstu, úřadům i přes jejich nedůvěru došly argumenty. Naši školu uznaly, aniž by nám uložily povinnost plnit oficiální vzdělávací program, teprve poté, co se nám podařilo vyložit neurobiologické souvislosti vývoje dítěte natolik, že už úředníci z ministerstva kultury nedokázali proti naší práci dál nic namítat.

– Mohu ještě poslední otázku? Nemohli byste nám dát další knižní odkazy nebo opěrné body k myšlenkám nebo praktickým věcem, které vám nejvíc posloužily?

Posunek směrem k policím s knížkami naznačuje, že se nejedná jen o pár titulů, ale že je těch knih spousta. Naši hosté na nás hledí polekaně. ,To je musíme přečíst všechny, když bychom chtěli zřídit školu, jako je ta vaše?’

– Vzhledem k tomu, že velká většina těch knih je spíše v angličtině nebo v němčině než ve španělštině, naskýtá se vám příhodné alibi, proč to nemusíte číst všechno.

Můžeme vás ujistit, že množství přečteného není určující:

– Knihy pro nás byly důležité. Navíc nám díky bohatým bibliografickým odkazům pomohly uhájit to, co jsme v praxi dělali, proti pochybnostem, které naše práce vzbuzovala ve vědecky orientovaném světě. To, co tu děláme, jde koneckonců proti všemu, co se považuje za normální. Setkávání s jinými lidmi bylo přinejmenším stejně cenné jako ty knihy. Tady je pár příkladů:

Pokud jde o respektující přístup k malým dětem, pak je to obzvlášť Institut Emmi Piklerové v Budapešti, který se pro nás se svou více než padesátiletou historií bádání stal učiněným dolem. Poznání, ke kterému se tu dopracovali a které se týká vhodné péče, věnované pozornosti a autonomního motorického vývoje miminka, skýtá na rovině zkušeností i reflexe pevný základ, jenž bychom rádi zprostředkovali rodičům, kteří za námi přicházejí se svými nejistotami.

Jiné podněty a cenná utvrzení k nám přicházely skrze kontakty se svobodnými školami v různých zemích. Prostřednictvím zkušeností ze Summerhillu jsme získali první podněty k ,sebeřízení’, které jsme začlenili do našich pravidelných týdenních žákovských shromáždění. S Freinetovým hnutím jsme se obohatili o školní ruční tiskárnu a v jistém smyslu také o princip pracovních skupinek, které se ustavují podle zájmu dětí. V Ekvádoru jsme velice citelně zažívali, jaká mohou být omezení a nebezpečí tradiční školní výuky. Několik osobních setkání s Ivanem Illichem v nás jen posílilo přesvědčení, že v naší civilizaci je instituce zvaná škola slepou uličkou.

Moc krásného stvrzení toho, co jsme v praxi provozovali, se nám dostalo s výroky Englishe a Hilla na téma ,Total Quality Education’, které se opírají o Demingovo pojetí ekonomického úspěchu.* A konečně máme před sebou bez ustání obraz bývalých žáků Pesty, kteří přesvědčivě dokazují, že se s naším složitým světem dokážou vypořádat, aniž by se přitom ztratili sami sobě.

– Myslím si, že už to pro dnešek stačí. Můžete ještě pár posledních slov o svých zkušenostech s alternativní ekonomikou?

– S radostí. Na první pohled to vypadá, jako by šlo o samostatnou kapitolu, nicméně ono nakonec všechno tak či onak souvisí se vším, pokud uvažujeme nejen o ,vzdělávání’, ale o ,kvalitě života pro všechny’. My jsme došli k závěru, že věci nelze od sebe oddělovat. Když budete chtít, můžete se v sobotu přijít podívat na trh Sintralu**. Tam budete moci být svědky toho, jak se dá kupovat a prodávat bez oficiálních peněz, a tam si na to téma budeme moci popovídat víc dopodrobna.

* Total Quality Education (TQE, čes. asi něco jako ,plně kvalitní vzdělávání’) jako parafráze na ekonomický výraz Total Quality Management (TQM, čes. ,komplexní řízení kvality’); podle TQE by školu jako pojem i jako místo měla nahradit místa určená pro učení /,learning places’/ a sama TQE by měla jako pravý nástroj ozdravění nahradit TQM. Pozn. překl.

** Alternativní ekonomická síť trvá a funguje dodnes, jen se změnil název. Namísto Sintralu je to ECOSIMÍA (hříčka ze slova ,economía’ ve smyslu ,eco-no-mía’ jako zřeknutí se zodpovědnosti /eko-ne-moje/, a naproti tomu ,eco-si-mía’ jako přijetí zodpovědnosti /eko-ano-moje/) s podtitulem: El Ambiente y la Economía son Responsabilidades Mías /Životní prostor a ekonomika jsou věcí mé zodpovědnosti/). Pozn. překl.

 

 

Genügend gutte Eltern (šp. La vida en una escuela no-directiva ‒ Diálogos entre jóvenes y adultos, čes. Život v nedirektivní škole ‒ rozhovory dospělých a dospívajících)

Záznamy rozhovorů vedených v pravidelných večerních setkáváních pracovníků Pesty s rodiči a později také s bývalými žáky, záznamy z komorních schůzek s jednotlivými rodiči dětí z Pesty, z pracovní skupinky žáků s jejich dospělým doprovodem aj. Velice konejšivý proud vzájemného dorozumívání a sdílení, který laskavě pohladí každého, kdo sám hledá a tápe, ztrácí se, aby se po čase vždy znovu vracel na svou cestu. Pro nás mocný prožitek lidské vzájemnosti napříč časovými a zeměpisnými vzdálenostmi. Neutuchající povzbuzení setrvat, kráčet, klopýtat a znovu se vydávat k novým, netušeným a předem neznámým horizontům.

Anotace z přebalu knihy:

K tomu, aby se mohl rozvíjet alternativní vzdělávací projekt, je zapotřebí ustavičné spolupráce mezi učiteli a rodiči. V roce 1977 založili Mauricio a Rebeca Wildovi centrum ,Pestaʼ, nedirektivní školu, na jejíž půdě se utvářelo rozmanité prostředí určené pro rozvoj dětí a dospívajících. Pro lepší porozumění celému záměru si v Pestě udržovali prostor pro rozhovory, tak aby se celá práce mohla uvádět do kontextu současného světa a aby doma mezi jednotlivými členy rodin mohly prospívat mezigenerační vztahy.

Krom jiného tato knížka dokumentuje roční řadu prohlubujících rozhovorů, v nichž se rozjímá nad zkušenostmi získanými za dobu existence Pesty a připravuje se přechod k ještě celistvějšímu vzdělávacímu projektu.“

Obsah:

Účastníci rozhovorů

Předmluva

Listopad: první setkání rodičů pod kupolí dómu*

Schůzky s novými rodiči

Noční besedování v Karibiku

Prosinec: druhý večerní rozhovor

Životní procesy a jejich zákonitosti“

Schůzka s rodiči po úrazu dítěte

Pracovní skupina na fyziku

Leden: třetí večerní rozhovor

Učení a vývoj“

Schůzka s rodiči: dítě se zvláštními potřebami

Kurz angličtiny v jazykové škole

(rozhovor mezi jednou dívkou, jejími rodiči a průvodci)

Únor: čtvrtý večerní rozhovor

Jazyk a vývoj“

Rozhovor s rodiči „početné rodiny“

Jedna dívka chce změnit školu

Březen: pátý noční rozhovor

Rodina a vývoj“

Žádost jedné maminky o výlučnou zodpovědnost za své děti

Druhý stupeň: naléhavé otázky

Duben: šestý večerní rozhovor

Život doma“

Schůzka s rodiči: adoptivní rodiče

Týdenní shromáždění na druhém stupni

Květen: sedmý večerní rozhovor

Rodina, škola a společnost“

Schůzka s rodiči: narození miminka

Bývalí žáci besedují s rodiči

Setkání jednotlivých CEPAS**

Slovníček některých důležitých pojmů z této knížky

Bibliografie

* El Domo je kruhová stavba s prosklenou kupolí, která v Pestě mimo jiné sloužila jako místo setkávání. Pozn. překl.

** CEPA (mn. č. CEPAS) je zkratkové slovo za Centro para Actividades Autónomas (čes. Místo pro autonomní aktivity). Od zániku Pesty vznikala v Ekvádoru ‒ povětšinou tamtéž, kde působí Ecosimía ‒ tato centra jako místa, kde se scházejí děti dané vesnice či komunity a v rámci pestré nabídky podnětů se ryze autonomním a autentickým způsobem věnují rozmanitým činnostem při současném respektujícím a milujícím doprovodu jednoho ze svých rodičů či blízkých. Pozn. překl.

Úryvky: 

Účastníci rozhovorů, str. 9

Zakladatelé

Rozhovory v této knížce se odvíjejí na pozadí zkušeností, které jsem po dlouhá léta z valné části sdílela se svým mužem Mauriciem. Při mnoha příležitostech jsme se společně nad těmito prožitky zamýšleli, i když si současně každý z nás uchoval svůj úhel pohledu podle toho, jak se lišilo naše prožívání.“

Prosinec: druhý večerní rozhovor. Životní procesy a jejich zákonitosti, str. 57‒61

MODERÁTOR: Mám velkou radost, že jste se na druhý večerní rozhovor dostavili v tak hojném počtu. A to i přesto, že mnozí z vás už teď pár týdnů před Vánocemi jistě máte plné ruce práce. Je tomu právě měsíc, co jsme si tu poprvé povyměňovali své představy a myšlenky. Vy, kdo jste tu dnes prvně, už jste se možná od ostatních doslechli, že tváří v tvář problémům, se kterými se Pesta při prohlubující se celonárodní krizi potýká, jsme se rozhodli proniknout s ještě větší intenzitou ke skutečnému obsahu této práce a k tomu, v jaké situaci se vlastně jako rodiče nacházíme. Krizová období s sebou přinášejí nejen nebezpečí, ale současně zvou k bližšímu ohledání vnitřních i vnějších scénářů našeho života. Pokud si uděláme čas a důkladně si ty scénáře prohlédneme, třeba budeme my dospělí mít větší naději konat soudná rozhodnutí, stejně jako to po svém soustavně dělají naše děti tady v Pestě.

Na konci minulého setkání jsme shromáždili řadu návrhů pro příští rozhovory. V našem koordinačním týmu jsme se pokusili uspořádat všechny podněty do obsáhlejších tematických celků, tak abychom se časově vešli do večerů, které jsou v plánu do konce školního roku. S dovolením bych vám teď přečetl, co nám z toho třídění vyšlo:

a) Životní procesy a jejich zákonitosti

b) Základní povědomí o procesech lidského vývoje

c) Hranice, prostředí a vztahy

d) Úvahy o rodině

e) Význam jazyka

f) Význačné prvky ve stávajícím společenském prostoru

První téma jsme si zvolili už při minulém setkání. A o těch ostatních se budeme moci měsíc po měsíci domlouvat, a bude-li nám to připadat vhodné, také je měnit.

FRANCISCO: Nerad bych Vám pokazil večer, toužím se vám ale přiznat, že jsem velice otevřený člověk a rád říkám naprosto upřímně, co si myslím: přišel jsem snad na tenhle rozhovor, abych tu znova přemílal ty samé věci, o kterých nám profesoři rozprávějí na každé rodičovské schůzce? Hlavu mám teď ještě plnou problémů z práce a nepřipadá mi na místě, že bych se tu měl trápit záležitostmi, které se v konkrétním životě nedají nijak použít. Zdá se mi, že témata, která navrhujete, nemají hlavu ani patu!

IRENE: Mně tenhle druh témat připadá v zásadě zajímavý. Ale ani já se necítím být dost způsobilá k tomu, abych je dokázala uplatnit ve svém každodenním životě. Víc mi vyhovují jasné otázky a stručné odpovědi. Takhle nás aspoň vytrénovali ve škole. Když je zvláštních myšlenek příliš, snadno se ztrácím.

CARLOS: Vašim pocitům rozumím. Na druhou stranu když ale zavítám do Pesty a vidím ty děti, které jsou samá činnost a zároveň v klidu, a vidím vztahy mezi dospělými a dětmi, které jsou pro mě pramálo obvyklé, nevycházím z údivu. Tohle je pro mě konkrétní skutečnost. A za ní ‒ krom hory práce, která je očividná, podívá-li se člověk na to připravené prostředí ‒ musejí být i výjimečné postoje a porozumění. Co se mě týká, byl bych pro, abychom si dali tu námahu a nahlédli do zákulisí a jenom si nevychutnávali představení s volnou vstupenkou.

JORGE: Já bych si se zájmem poslechl, co řeknou zakladatelé, jak oni dneska pohlížejí na tohle základní téma. Moje žena a já jsme s vámi od začátku projektu. Za celá ta léta besedování se nám čím dál víc vyjasňovaly důvody pro koncipování jiného druhu vzdělávání-výchovy. Nikdy jsem neměl dojem, že by se v tomhle přístupu jednalo o nějaké nové schéma. Kdyby tomu tak bylo, najisto bychom tu nebyli zůstali takhle dlouho. Spíš jsme cítili, že se na věci můžeme dívat pokaždé z nové perspektivy a ustavovat nové vztahy. To se ví, že jsme tak přišli o naději, že nám tu dají návody, které půjdou použít ve všech situacích. Neměli jsme ale ani pocit, že všecko by byl jen nějaký zmatek. Naopak, s postupem času jsme objevili něco jako červenou nit, podle které jsme se mohli orientovat. Jako mapa, podle které se zorientuješ, když hledáš cestu.

JOSEFINA: Máte pravdu. Každý sám se ale musí rozhodnout, kudy se dá. Není tohle přesně to, čemu nás odvykali už od samého dětství? Jsme-li tady a společně se díváme na mapu, ještě to neznamená, že se nám říká, kam musíme jít. Jestliže jsme se ale rozhodli pro nějaký cíl, hodilo by se vzít v potaz, jak se k němu dá dostat.

ZAKLADATELÉ: S použitím tohoto příměru bych Vám ráda povyprávěla, jaké orientační body jsme objevili v průběhu naší vlastní cesty. Doufám, že vám to nabídne jiný úhel pohledu a zbaví vás to představy, že se jedná o ,spolehlivou vědeckou metodu’, která by někomu mohla připadat jako svěrací kazajka. Na druhou stranu nám brání lehce uniknout a přenést zodpovědnost za vlastní děti na ,kvalifikované a specializované průvodce v tomhle novém systému’. Naše vlastní cesta ve skutečnosti znamenala, že jsme se ujali své rodičovské úlohy. Když teď vypravujeme svůj příběh, děláme to za tím účelem, abychom mohli zůstat stranou schematického myšlení anebo utkvělé představy, že se jedná o nějakou metodu.

ANITA: Musím se přiznat, že obrat ,respektovat životní procesy’, který používáte, už si u mě získal status nálepky, která symbolizuje novou vzdělávací metodu. A když mluvíte o ,zákonitostech’, nevědomě to ve mně vyvolává představu zákoníku, podle kterého se soudí dobro a zlo. Chyby, kterých se člověk dopouští při jednání s dětmi, se podle toho zákoníku stávají přečinem, který musí být potrestán.

ZAKLADATELÉ: I nám se takové kategorie příčí. Časem jsme se ale naučili spoléhat na vlastní pocity. Pochopili jsme, že běžně se každý člověk potýká se situacemi takovým způsobem a podle toho, jak se sám formoval ranými zkušenostmi a zážitky. Například kategorie typu správný-nesprávný, špatný-dobrý, hloupý-chytrý jsme zažili na vlastní kůži a odmalička si je neseme uvnitř. Dokonce i tehdy, když jsme se poprvé nadchli pro myšlenky Marie Montessoriové, jsme si ještě mysleli, že jsme nalezli to ,správné’. Naštěstí ale naši synové i mnoho dalších dětí vzdorovali tomu být vzděláváni-vychováváni prostřednictvím nějaké ,správné metody’.

VICTOR: Nicméně i dnes máte v Pestě spoustu montessori materiálů. Není tohle nějaký protimluv?

ZAKLADATELÉ: Mohlo by to tak vypadat. Jenomže pro nás to neznamená vyměnit jedno za druhé. Spíš jsme vždycky tíhli k tomu hledat k věcem jejich kořeny a ustavovat si své vlastní souvislosti. Žili jsme v různých zemích a uvědomili si, že různé kultury fungují na různých hodnotách. A všude bez rozdílu jde o to děti už odmalička co možná nejvíce ovlivňovat a podmiňovat v souladu s platnými kulturami. Krom toho nám bylo čím dál zřejmější, že z takové praxe se v lidských postojích rodí dvojí morálka, která má ničivý dopad na Přírodu. Naše vlastní rodičovská nedostatečnost nás přivedla k závěru, že lidské podstatě v zásadě skoro vůbec nerozumíme, i když bychom měli ty nejlepší úmysly ji respektovat. Jenomže jak můžeme respektovat něco, co neznáme?

ANDREA: Odtud tedy pochází výraz, který jsme slyšeli už při své první návštěvě v Pestě, a sice že tady se nejedná o to ,vzdělávat’, ale o to ,respektovat životní procesy’?

ZAKLADATELÉ: Je to tak, ačkoliv to neznamená, že my bychom už věděli, co jsou životní procesy. Pouze jsme si předsevzali, že se je budeme pokoušet postupně lépe chápat.“

Pracovní skupina na fyziku, str. 89‒95

Děti a dospívající v Pestě si odmalička zvykali svobodně si vybírat mezi širokou škálou nabídek a přitom si buď samostatně, anebo spolu s dalšími organizovat svou činnost, ať už vprostřed připraveného prostředí, anebo v jiných kontextech. Jak ti malí, tak také mládež se volně pohybovali mezi vnitřními a venkovními prostorami a rozvrhovali si svůj čas. Dospívající se běžně obohacovali o nové zkušenosti při různých pracovních brigádách v ,běžném světě’, účastnili se kulturních událostí, různých výprav a jiných podniků skýtajících obdobné prožitky. Pak se vraceli zpátky do připraveného prostředí, aby tu své zkušenosti dál prohlubovali. Brali do rukou didaktické materiály, studovali v knížkách, hráli divadlo, věnovali se hudbě a celé řadě různých uměleckých činností, sportovali a účastnili se pracovních skupinek dle vlastního svobodného výběru. Tak si postupně utvářeli čím dál více vnitřně propojenou představu o světě. Když si zorganizovali nějakou pracovní skupinu, ze všeho nejdřív si pro svoji činnost domluvili vlastní pravidla a dohody. Jedinou povinností, kterou dospívající v Pestě měli, bylo, že se museli účastnit každotýdenního shromáždění a vést si denně záznamy o své činnosti. Společně se svými rodiči podepisovali každoročně se školou smlouvu, čímž stvrzovali svůj souhlas s těmito podmínkami. Jednou z hlavních potřeb mladých lidí v tomto vývojovém období bylo věnovat spoustu času hovorům, a to nejen mezi sebou navzájem, ale také s dospělým doprovodem a s lidmi, kteří pocházeli z různých prostředí a uměli si najít čas, aby jim zodpověděli jejich otázky. Mladí lidé, které zaujala určitá specifická oblast vědění, si vyhledali dospělého, který by byl ochoten v žádaném tématu, v souladu s přáními celé skupinky, pokročit více do hloubky. Často si zvali také zkušené profesionály nebo specialisty v daném oboru.

Tak se to přihodilo rovněž s jednou pracovní skupinou, která se dala dohromady, aby se zabývala fyzikálními tématy. Mladí lidé cítili, že jim v téhle oblasti schází mnoho souvislostí mezi tím, co si mohli ověřit vlastní zkušeností, a tím, co je známo jako ,čistá věda’. Doufali, že ,opravdový profesor’ s dlouholetou kariérou na technické univerzitě jim bude moci prázdná místa zaplnit. A třeba by jim i dokázal zařídit, že se budou moci zapojit do nějakého praktického projektu, jak už se to párkrát po setkání s nějakým odborníkem stalo.

Profesor fyziky byl tak laskav a pozvání přijal. Hoši a děvčata už si ve své malé zasedací místnůstce posedali jeden vedle druhého na zem, na polštářky. Kamarádi, kteří se téhle pracovní skupinky běžně neúčastnili, si jako už i jindy poprosili, aby směli být při této zvláštní události přítomni. Profesor s napětím vzpřímeně postával mezi chlapci a dívkami a jen s jistým sebezapřením přijal jejich pozvání posadit se k nim na zem na polštář. Rovněž ho poněkud uvedlo do rozpaků, když se mladí lidé sami chopili konverzace.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Rádi bychom vám poděkovali, že nám věnujete díl svého času. Už několik týdnů se zaobíráme tématem fyzika. Ale pokaždé znovu narážíme na věci, které nedokážeme vyřešit. A taky jsme chtěli poznat nějakého odborníka na tuhle oblast.

PROFESOR: Děkuji za váš zájem. Skutečně, už víc než dvacet let jsem profesorem aplikované fyziky. Je nějaká speciální oblast, o které byste si přáli být informováni?

JEDEN z CHLAPCŮ: Já bych se rád dozvěděl, jak se stalo, že jste se začal o fyziku zajímat. Bylo to skrze nějakou zvláštní událost? Když jste byl malý, bavilo vás dělat všelijaké pokusy?

PROFESOR: No tak, popravdě tyhle otázky nemají co dělat s mou specializací. Myslel jsem si, že chcete, abych vám vysvětlil nějaký konkrétní fyzikální úkaz!

JEDEN Z CHLAPCŮ: Dobře, mě by zajímalo, co si myslíte o následujících výzkumech, které jsem našel v jedné knize: že totiž zemská přitažlivost není tak neměnná, jak se běžně tvrdí v učebnicích. Dočetl jsem se, že na zeměkouli existují místa, kde se zaparkované auto může rozjet samo do kopce. A že díky těmto nerovnoměrnostem dokonce ztroskotala i nějaká letadla. To mě znepokojuje, protože bych rád cestoval do dalekých krajů. Nevíte, jestli existují nějaké statistiky, kdy je to nejlepší nastoupit do letadla?

JEDNA Z DÍVEK: Mně se zdá, že tohle jsou dost důležité otázky. Jestliže se něco takového děje, určitě to musí mít nějaký dopad na dějiny celého lidstva. Mimochodem, nedávno jsem četla o potížích, které měl Galileo Galilei s Vatikánem. Jak si vy vykládáte tenhle historický konflikt? Šlo čistě o mocenskou hru, anebo to byly spory o fyzikální otázky?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Taky je tu problém s časem. Jak je například možné, že subatomické částice se objevují ve stejném okamžiku na různých místech? Četl jsem o tom v jednom článku o kvantové fyzice, ale nevím, jestli jsem tomu dobře porozuměl.

JEDEN Z CHLAPCŮ: A co mimozemšťani? Co si vy jako fyzik o tom myslíte? Jsou to jenom přeludy, výmysly esoteriků, anebo existují nějaké seriózní hypotézy?

JEDNA Z DÍVEK: Co já bych strašně ráda věděla je, jaké vidíte souvislosti mezi fyzikálními zákony a biologickými jevy.

JEDEN Z CHLAPCŮ (K TÉTO DÍVCE): To chceš asi vědět, proč se při tělesném kontaktu může vyrábět elektrický proud, ne?

DÍVKA: Nedělej si ze mě srandu! Vysvětlím ti to: moji rodiče se bavili o hypotéze, podle které srdce nefunguje jako pumpa, ale že krev koluje tělem z jiných důvodů. Jenomže se koukni, kolik se prodává pilulek, aby srdce lidem líp pumpovalo!

JEDEN Z CHLAPCŮ: Myslím, že to není taková hloupost, jak to vypadá. Vždyť v krvi je moře vody a voda je v ustavičném pohybu.

JEDNA Z DÍVEK: Proč říkají, že srdce není pumpa? To jsem ještě nikdy neslyšela!

JEDEN Z CHLAPCŮ: V článku, který jsem o téhle věci četl, se vysvětlovalo, že srdce, které váží jenom 300 gramů, by denně, včetně času spánku, muselo přepumpovat nějakých 8 tisíc litrů krve. To by se rovnalo námaze, jakou bys musel vynaložit, abys denně vytlačil nějakých 450 kilo do výšky 1600 metrů. Jenomže když je člověk v pohybu, muselo by srdce pracovat ještě víc. Normálně si čísla špatně pamatuju, ale tyhle údaje jsem nezapomněl. Jenom když si pomyslím, jak mi dá zabrat, abych do kopce vytlačil kolo s nákladem. Kdybychom tohle úsilí museli pořád počítat, vyplýtvali bychom většinu energie, kterou potřebujeme na šlapání!

JEDNA Z DÍVEK: Z kolika procent se naše tělo skládá z vody? Je to pravda, že nejmíň ze sedmdesáti? Jestli je to tak, musel by to být velký rozdíl, jestli pijeme dobrou vodu, nebo špatnou. Co vy si jako fyzik myslíte o technologiích zpracování vody? Je pitná voda, která se rozvádí vodovodním potrubím, stejně dobrá jako voda, která volně plyne?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Viděl někdo z vás knížku s fotografiemi molekul zmrzlé vody, co ji tu máme v knihovně? Myslím, že ty výzkumy jsou z Japonska. Proč zrovna odtamtud? Mně to připadá jako nějaká halucinace, jak ty molekuly mění tvar podle toho, jestli jim někdo pouští klasiku nebo heavy metal. A taky podle toho, jestli těm molekulám někdo vynadá, anebo před nima vysloví ,alelujá’. Nejspíš bych si měl na tyhle fotky vzpomenout, vždycky než řeknu sprosté slovo! Existují snad pro tyhle úkazy nějaká vědecká vysvětlení?

JEDNA Z DÍVEK: Je možné, že to má co dělat s tím, že voda funguje jako nositel informace? Tohle je oblast, která mě dost zajímá. Mám na mysli otázku, jak se přenáší a přijímá informace. To taky patří do fyziky. Jsou ale tací, kteří spekulují o tom, že náš genetický kód je ve skutečnosti anténa pro přenos informací.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Jo, jasně. Taky se ale říká, že každý člověk má svoje ,slepá místa’. Můžou tahle slepá místa být něco jako ,černé díry’ ve vesmíru? Můžou snad tyhle slepé skvrny za to, že každý člověk vidí něco jiného a stejné věci chápe jinak? A že si každý myslí, že zrovna on je nositelem pravdy? A že je pro lidi tak těžké chovat se k sobě pěkně?

JEDNA Z DÍVEK: Ano, a že si lidi kvůli tolika slepým skvrnám ani neuvědomují, jak se s tím vším technologickým pokrokem čím dál víc ničí Země? Jednou jsem slyšela, že jeden místní host hájil názor, že ropné vrty v Amazonii nijak neškodí. Říkal, že v téhle věci se ropná společnost opírá o názory odborníků na životní prostředí. Jeden geolog nám ale vyprávěl, že ty odborníky zavedl k jedné hlubší vrstvě zeminy, kde se nahromadil přepad. Ačkoliv tihle pánové sami, vlastníma nohama, uvízli v té lepivé, polotekuté hmotě, nechtěli si tu skutečnost přiznat.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Měl byste nějaké nové informace o globálním oteplování? Mohl byste nám vysvětlit, v čem to nebezpečí spočívá?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Když jsme byli koncem března v jedné indiánské vesnici, tak tam nenechali děti hrát si blízko země. Říkají, že dva týdny před slunovratem a před rovnodenností a dva týdny po nich ubírá zemská energie dětem sílu, když se válejí po zemi. A že by pak mohly onemocnět. Myslíte si, že to je pověra? Anebo máte jako fyzik pro energetické stavy Země nějaké vědecké vysvětlení? Je tolik věcí, kterým nerozumím! Někdy si říkám, jestli budu dost dlouho naživu, abych pochopil všecko, co mě zajímá.

JEDNA Z DÍVEK: Mně se zdá, že naše slepé skvrny jsou tak obrovské, že jsme si ani nevšimli, že pana profesora bombardujeme otázkami a ani ho nenecháme promluvit! Nechcete si poslechnout, co nám může povyprávět a na jakých výzkumných projektech pracuje? Třeba se zase naskytne příležitost se do nějakého zajímavého projektu zapojit. Bylo to tak fantastické, když jsme mohli doprovázet skupinu německých výzkumníků do údolí Chota! Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme se zuby nehty snažili projít soutěskou a jak nás zrovna v té nejužší části zastihla velikánská bouřka. Už jsem si myslela, že z toho nebezpečí nevyvázneme živí. Pak nám ujel poslední autobus, ale všichni se nakonec uklidnili, protože jsme sehnali starý náklaďák a celí vytřepaní jsme nakonec dojeli do místa, kde nám dali večeři, i když už bylo hodně pozdě. Když bylo po všem, byli nadšení i ti studenti z Evropy. Nikdy předtím nejeli na korbě náklaďáku. Tuším, že v Německu je to zakázané.

PROFESOR: Je mi velice líto, ale skutečně absolutně nerozumím tomu, co ode mne očekáváte. Slyšel jsem, že tady se vám dostává jiného vzdělání, než jakým prošli mladí lidé, kteří jsou mými studenty. Nerad bych se vás dotknul. Jestli ale chcete skutečně něčemu z fyziky porozumět, musíte pochopit, že se jedná o exaktní a systematickou vědu. Mnozí z nejlepších studentů, byť i přicházejí s výbornými známkami z matematiky i fyziky, u nás na fakultě neuspějí při přijímacích zkouškách. Z toho důvodu jsme zavedli přípravný ročník, kde si vybíráme ty nejlepší žáky a pak je přijímáme do prvního semestru. Mnozí z nich se teprve tehdy poprvé naučí, jak správně používat vzorečky a co to znamená logicky přemýšlet. Jen ti nejctižádostivější a nejodhodlanější z nich mají možnost pokročit dále a uvědomují si, jak důležité je důkladně od sebe oddělovat jednotlivé obory vědění a všechno osobní nechat stranou, chtějí-li dosáhnout studijních úspěchů. Pro většinu žen je ale každopádně tento předmět takřka nedosažitelný. Pravděpodobně jim schází potřebná logika. Z otázek, které jste mi položili, je mi zřejmé, že nemáte nejmenší představu o tom, co to je rigorózní specializace, a že všechno pletete dohromady. Jsem však otevřený člověk. Je-li mezi vámi někdo, kdo by měl zájem nahlédnout, co je přísná vědecká disciplina, byl bych ochoten nabídnout vám úvodní systematický kurz.

JEDNA Z DÍVEK: Pane profesore, dovolíte, abych vám položila jednu osobní otázku? Nepřipadá vám těžké skloubit svou práci s osobním životem?

PROFESOR: Co tím chcete říct? Proč si myslíte, že by v tom mohl být nějaký rozpor?

DÍVKA: Promiňte, prosím, jestli vás moje otázka bude obtěžovat. Ale máte rodinu? Jak to nese vaše žena, že se své práci věnujete s takovým nasazením, když ona navíc nejspíš fyzice moc nerozumí?

PROFESOR: Opravdu jsem nepřišel, abych vám tu vyprávěl o svém soukromém životě. Nerozumím, co to má co společného s fyzikou. Ale mohu vás uklidnit. Já a moje žena žijeme každý sám. Tím se všechno zjednodušuje. Takhle se oba můžeme věnovat svým vlastním zájmům a druhého neobtěžovat.

DÍVKA: Máte děti?

PROFESOR: Ano, mám jednoho syna. Jsem na něho velice hrdý, neboť je to vynikající student.

DÍVKA: A máte spolu dobrý vztah?

PROFESOR: Ani jeden z nás nemá dost času na to, abychom se zaobírali takovými otázkami. Ale teď, když už tu o tom mluvíme, ano, občas si na den nebo na dva vyrazíme společně na výlet do hor. Jsou to pro nás oba velice mimořádné prožitky. Je to škoda, že není čas, abychom si na takovou procházku vyšli častěji. Možná později, až budu v důchodu. Ale je mi líto. Čas, který jsem vám mohl věnovat, vypršel. Mí žáci už na mne čekají.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Moc rádi jsme vás poznali. Když budete někdy potřebovat pomocníky do nějakého projektu, vzpomenete si na nás, prosím? Opravdu jsme vděčni za každou zkušenost a veškerý kontakt.

Únor: čtvrtý večerní rozhovor. Jazyk a vývoj, str. 148‒151

SAMUEL: […] Dokonce i na každém rodičovském setkání ještě pořád na vlastní kůži zažíváme, jak dlouhá je cesta k dosažení zralosti socializovaného jazyka, který by sloužil ke skutečnému dialogu. To je asi vlastně v zásadě i to, čeho bychom tu rádi dosáhli, ačkoli o tom, co přesně by mohl být skutečný dialog, nemáme valnou představu.

ANA: Ano, já si myslím, že naše úvahy o jazyce znamenají vynikající příležitost, jak objevovat možné paralely mezi naším vlastním vývojem a vývojem dětí. Mimochodem, tuhle jsem slyšela jednu dost zajímavou věc: dokonce i v Institutu Emmi Piklerové v Budapešti, kde děti vyrůstají ve velice chráněném prostředí, kde se s nimi zachází s maximálním respektem a nikdy nezaslechnou jedinou nadávku, si děti samy v určitém období vynalézají svá vlastní sprostá slova! Jsou to jazykové výtvory, které jako maďarština pouze znějí, v tom jazyce ale neexistují.

MARÍA: To je neuvěřitelné! Co ale říká ten Rus Vygo… ‒ nevím, jak se to zvláštní příjmení vyslovuje ‒ co říká o egocentrismu?

ANA: Aha, ano. Kritizuje Piageta za to, že vykládá egocentrismus v tom smyslu, že dítě je méně sociální anebo méně způsobilé posuzovat objektivní skutečnosti.

Pro Vygotského však spočívá smysl procesů zrání v narůstající schopnosti rozlišovat mezi uvnitř a vně. A tahle schopnost se umocňuje, jestliže se organismus potýká s konkrétními skutečnostmi, a tak ustavičně zakouší hranice mezi svým vlastním tělem a vnějším světem.

SAMUEL: Odpusťte mi mou natvrdlost! Ale co má tohle všecko co do činění s jazykem?

ANA: Jednu věc po druhé, prosím. Předpokládám, že se shodneme na tom, že každé dítě se učí jazyk nápodobou. Například v Ekvádoru se učí španělsky, v Japonsku by se učilo japonsky a tak dále. To znamená, že dítě si svůj mateřský jazyk nevynalézá, ale že se mu přizpůsobuje a pozvolna jej vstřebává. Podle Chomského se právě takhle aktivují vrozené neurologické struktury, které jsou předem určeny pro používání jazyka. Teď ale přijde to podstatné: to, co se při tomhle vstřebávacím procesu skutečně děje, odvisí od ,vnitřních trávicích orgánů’ a ty jsou zase závislé na zkušenostech každého člověka. Může být, že pro jedno dítě znamená slovo ,maminka’ ,moje maminka mi dává lásku a bezpečí’ a pro jiné dítě v sobě totéž slovo nese sdělení ,moje maminka na mě nemá čas’.

Podle Vygotského je to u malých dětí tak, jako by slova vstupovala dovnitř do předmětů, osob a zkušeností. Jsou součástí těchto skutečností, a nikoliv pravými symboly toho, co zastupují. Někdy dokonce může jedno jediné slovo zastupovat i celou větu. Pro aktivní dítě jsou slova a věty jako jakýsi doprovod k melodiím a rytmům, které se rodí z jeho vlastní činnosti. Nejprve přicházejí spontánní, často impulzivní aktivity, které mohou, ale nemusejí být provázeny zvuky a slovy. Vztah mezi činnostmi a mluvou se postupně proměňuje: slova se objevují vprostřed konání. A později to mohou být sama slova, která předurčují činnost. To je známka, že jazyk už se vnitřně ujal. To znamená, že díky spřahování jazyka s jednotlivými činnostmi dítěte se jeho jazyková způsobilost, kterou si získalo jednak nápodobou a jednak vlastním zanořením do sociálního prostoru, vyvinula tak, aby mu jazyk mohl sloužit jako nástroj jeho vlastního myšlení.

SAMUEL: To je paráda. Očividně jste se to pěkně naučila. Ale co tohle všecko má společného s egocentrismem?

BEATRIZ: Dám vám příklad. Představte si, že telefonujete. Mluvíte a mluvíte do sluchátka a jste přesvědčen, že ten na druhé straně vás poslouchá a zajímá ho, co mu chcete říct. Jste úplně zabraný do svého povídání a nevšimnete si, že se vám přerušilo spojení a že ten druhý člověk nemůže slyšet, co mu říkáte. Anebo že třeba zrovna dělá něco na počítači a jenom předstírá, že vás poslouchá, zatímco se ve skutečnosti zabývá něčím jiným.

Vygotskij ‒ tak si to teda vykládám já ‒ se domnívá, že vývoj u dětí nepostupuje od stavu egocentrismu ke způsobilosti být sociální bytostí. Že totiž děti jsou plně sociální od samého počátku. Jsou přesvědčeny, že ostatní lidé jsou nepřetržitě a intimně účastni tomu, co říkají. Takže když děti mluví egocentricky, není to proto, že je nezajímá, co si o tom myslí druzí. Naopak jsou přesvědčeny, že druzí rozumějí tomu, co děti samy říkají, i kdyby třeba byli někde, kde je ani nemohou uslyšet. Tím se nám vysvětluje, proč se děti často dostávají na pokraj zoufalství, když dobře nerozumíme tomu, co se snaží říct.

SAMUEL: Jak ale tenhle příběh pokračuje? Opravdu egocentrismus opouštíme s tím, jak rosteme?“

 

 

Etapas del desarrollo (čes. Vývojová období)

Útlá knížka, v níž Rebeca na sklonku života v jádru, s důrazem na prvních dvacet čtyři let, shrnuje a sděluje své vlastní přebohaté prožití a hluboké uchopení jednotlivých období lidského života, od časů prenatálních až po stáří. Cenný souhrn pro každého, kdo by se rád alespoň prvotně zorientoval ve svébytných potřebách dětí a dospívajících, tak jak se objevují a proměňují napříč jednotlivými životními obdobími, aby se posléze mohl jakožto milující a respektující dospělý doprovod vydat na další, nekončící putování vlastní každodenností a nitku po nitce spřádat předivo Života v soužití a spolutvorbě.

Anotace z přebalu knihy:

Ve své nové práci se Rebeca Wildová při svém rozboru soustřeďuje na prvních dvacet čtyři let lidského života, pro něž příroda disponuje svými vlastními strategiemi biologického růstu. Což značí, že v souladu s vrozeným plánem daným lidskému potenciálu si jedinec může vytvářet potřebné nástroje, jež mu umožní žít na této planetě smysluplně, s nimiž se v jeho těle tvoří širé prostory, ve kterých může jeho vnitřní bytost neustále růst a promítat se do světa vně.

Odvážíme-li se hledat nové úhly pohledu, které by nám pomohly objevit význam vývojových období v různých rovinách, kousek po kousku se pro nás bude stávat čím dál snadnějším rozlišovat mezi autentickými a náhražkovými potřebami jak u sebe sama, tak i u dětí.“

Obsah:

Úvod

Vzdělávání-výchova a vývojová období

Prenatální období

Rané dětství, od 0 do 3 let

Předoperační období, od 3 do 7/8 let

Operační období, od 7/8 do 13/14 let

Dospívání a přechod do dospělosti, od 13 do 24 let

Vývojové období dospělosti

Bibliografie

Úryvky:

Prenatální období, str. 22

Počínaje pátým až šestým měsícem již plod rozlišuje v řeči matky různé slabiky. Když matka vypráví nějaký nový příběh, zvedne hlavu a pozorně naslouchá. Když opakuje to stejné vyprávění, ,nudí se’ a usne.

Veškeré jeho interakce se již pojí s bolestí a s blažeností, což je jev, který bude důležitý pro vývojové procesy napříč všemi obdobími. Tak například při velkém hluku se plod poděsí, na příjemné zvuky reaguje gesty a výrazy v obličeji, které dokládají pocit pohody.

Ve všech těchto procesech je podstatné, že zárodek, respektive plod roste vždy tak, že ,přerůstá sebe samaʼ, což je jedna z nejvýznamnějších charakteristik lidských bytostí. Odtud můžeme vyvodit, že ,učit seʼ neznamená jednoduše opakovat, co nás učí druzí, ale že to značí ,směrem zevnitř rozvíjetʼ a že je-li prostředí dostatečně chráněné a v souladu s autentickými potřebami, nová lidská bytost ve svém procesu růstu neztrácí spojení se svým vnitřním bytím.“

Rané dětství, str. 30n.

První věc, kterou dítě potřebuje, jsou jisté základy, na nichž může dále budovat čím dál složitější struktury. Tak například miminko, které strávilo měsíce ve fetální poloze ve vodním prostředí, potřebuje krom množství tělesného kontaktu s matčiným tělem anebo s tělem jiné dospělé osoby, která je opatruje s láskou, ani ne moc tvrdou, ani ne moc měkkou podložku nebo koberec, na němž vleže na zádech může nalézat novou rovnováhu. Tehdy se pomaličku začíná protahovat, zvedat nožky, paže, hlavu a pokouší se všelijak otáčet, aniž by vědělo, co je čeká, až uvidí svět převrácený naopak, než jak jej vidělo vleže na zádech. V tomto stavu zcela bez předchozího záměru narážejí jeho ruce na jeho vlastní tělo. Naráz zjistí, že se může chytit jednou rukou druhé ruky, a pozvolna do svých ruček bere všemožné věci, které má na dosah. Možná vidí předměty, které by rádo chytilo, zatím však nedisponuje potřebnou strukturou k porozumění, tak aby mohlo odhadovat vzdálenosti, a tak se rozpláče, jakmile do ruček nedokáže vzít to, co očima uvidělo.

Toto je jedna z prvních zkušeností s hranicemi, jaké se dítěti může dostat. Pokud dospělý nevyřeší jeho problém za něj, ale poskytne mu emoční podporu, aby se prostřednictvím úlevného pláče mohlo osvobodit od prožitku frustrace, moc nebude scházet a miminko se vlastním úsilím bude plazit po podlaze, tak aby si samo dosáhlo na to, co si chce vzít. Již za těchto tak základních okolností prožije, že hranice, které jsou soudržné se životem, znamenají příležitost ke hledání a nalézání vlastních, osobních řešení ‒ v tomto případě vynalezne dítě jiný druh pohybu, aby zakusilo novou zkušenost, a to v něm vyvolá pocity blaha, které pocházejí z nově utvořených neurologických propojení mezi retikulárním a limbickým mozkem. (Pozn. překl.: podle místní terminologie by tu asi mělo stát: „mezi retikulární formací a limbickým systémem“.)

Jestliže ale dospělý tu věc miminku okamžitě podá, aby přestalo plakat, dítě se naučí, že řešení jeho potíží přichází zvenku a že aby dosáhlo toho, co chce, musí jen zaplakat. Později možná objeví různé strategie, jak manipulovat druhými lidmi, což už by byla náhražka za aktivování jeho vlastních možností. Tím prodlužuje svou závislost na druhých lidech a zatěžuje nejprve vztahy mezi rodiči a dětmi a posléze třeba i s přáteli nebo se svým mužem či ženou.“

Předoperační období, od 3 do 7/8 let, str. 53

Po celá dlouhá léta se nám na vlastní zkušenost potvrzovalo, že pro mnoho dětí ‒ a tudíž i pro rodiče ‒ může přechod z jednoho (vývojového) období do druhého představovat životní krizi. Přijmeme-li s důvěrou některá líčení, pak se tato krize může projevovat i s takovou mocností, s jakou dítě a matka prožívají porod. Obdobná analogie nám může posloužit, abychom dokázali vstoupit do nového procesu milujícnosti a respektování, neboť nám pomáhá uvidět, jak se veškeré pocity způsobilosti, jistoty a uspokojení, které dítě až doposud prožívalo, musejí v novém období znovu uhnízdit a přerodit, tak aby dítě mohlo pokračovat na cestě lidského zrání, a přitom ovšem neztratit spojení se všemi strukturami, které se již do té chvíle nepřetržitě aktivovaly, jelikož veškerý autentický vývoj míří od známého k neznámému.“

Vývojové období dospělosti, str. 109

Je pro mne útěchou, že i navzdory pomalosti, s níž rozkrýváme autentické potřeby dětí a dospívajících, teď, když už jsou sami dospělí, mnohem snáze volí možnost brát každou situaci z té dobré stránky. Cosi, co dospělý, který neměl to štěstí vyrůstat v uvolněném prostředí, nahlíží jen s obtížemi. To nám dává naději, že skrze vystoupení z autoritářských a mocenských struktur ve všech oblastech lidského soužití se téhle nové generaci podaří přispět svým dílem k lepším zítřkům. Taktéž nám toto poznání napomáhá k pochopení, že všechno, co jsme jako děti a dospívající dělali, abychom na sebe upozornili ‒ neboť nám chyběl spontánní milující doprovod a všechno, co se nám povedlo, jsme dělali pro to, abychom se dočkali pochvaly, anebo abychom se vyhnuli trestům a pokárání ‒, nás do jisté míry připoutalo k vnějším skutečnostem a současně odvedlo od našeho vnitřního bytí s tím rizikem, že zbloudíme při hledání vlastní cesty a při rozpoznávání smyslu svého života na této Zemi.“

 

•••

 

• Leonardo Wild

El dinero o la vida: Una guía práctica para la alquimia monetaria (čes. Peníze, nebo život: Praktický průvodce peněžní alchymií)

 

Celostní, hluboké a dalekosáhlé souvislosti hledající a nacházející pojednání o povaze peněz potažmo ke kvalitě a dalším možnostem Života, nejen lidského, ale celé Země jakožto homosféry. Jeho autorem je člověk, nikoliv odborník. Člověk, který díky neúnavnému a důslednému hledačství svých rodičů nakonec mohl zažít lásku s respektem, trávit své dětství a dospívání v uvolněném a připraveném prostředí, jež přálo autentickým potřebám příznačným pro každé vývojové období, a vyrůst ve svobodnou lidskou bytost obdařenou vůlí a tvůrčím potenciálem hledajícím dobro.

Kniha se dělí do částí, ty pak do kapitol složených z jednotlivých tematických úseků. Text je místy doprovázen černobílými obrázky, fotografiemi, případně také tabulkami či grafy. Každá z částí je uvedena několika citáty vztahujícími se k tématu dané části. Kniha má bohaté bibliografické odkazy na původní zdroje, poznámkový aparát a glosář s výkladem používaných termínů.

 

Kniha Peníze, nebo život je psána člověkem, nikoli odborníkem, a jako taková je také člověku hledajícímu lidskost určena. Její jazyk je jazykem k dorozumění a porozumění, k uchopení a pochopení, ke sdílení.

 

Tento text se pro nás zařadil mezi ty, k nimž se budeme i nadále navracet a opakovaným čtením rozkrývat stále nové a nové souvislosti uvnitř knihy a souběžně také v každodenním bytí ‒ v životě svém, rodiny i širšího okolí a světa. S textem Peníze, nebo život se nám naskýtá příležitost uchopit a reflektovat fenomén peněz v nejširších souvztažnostech lidského poznávání a konání, tak jak ‒ často nepozorovaně ‒ penězi ovlivněné a podmíněné ovlivňuje a podmiňuje, ba utváří stav jedince, a tedy světa.

Díky autorově důslednému pronikání za rovinu toho, co se jeví, do území toho, co je za, můžu i já jako čtenář postupně uchopovat a poznávat a dle zrajícího poznání a skrze uvědomování také konat; činit svá svobodná rozhodnutí ve jménu Života, a nikoli ve jménu peněz. A tak například při vědomí, že se do tohoto světa rodíme jako autopoietické bytosti, jež pro zdárné a naplněné bytí potřebují lásku a současně autonomii, tak aby mohly dle svého vnitřního plánu naplňovat své autentické potřeby, s velkou bolestí shledáváme, jak peníze ve své současné podobě a v rozbolavělé lidské společnosti, která ‒ aniž si to pokaždé uvědomujeme ‒ hledá lásku, slouží jako zprostředkovatel zástupných potřeb, náhražek, jakožto prostředek manipulace, jakožto nástroj k popírání lidskosti. Jak je vše ‒ v lidském životě od početí po smrt a v životě celé planety ‒ podmíněno fenoménem peněz v jejich současném pokřiveném, ba i vyšinutém stavu či tvaru. Nakolik je třeba akt svobodného rozhodování jakožto základní podmínky lidství svazován a oklešťován, přijímáme-li monetární systém jako danost či nespatřujeme-li anebo nehledáme mezi jím a kvalitou našeho života souvztažnost.

Kniha Leonarda Wilda pro nás nabízí prostor pro hlubokou, trvající reflexi. Prostor pro změnu uvnitř každého z nás, a tedy i v celém světě.

 

Z přední záložky:

Leonardo Wild (*Stamford, 1966) je autorem 9 knih a více než 200 článků, 41 scénářů a režisérem a scénaristou dlouhometrážních dokumentárních filmů Pesta a Yasuní ‒ dvě vteřiny života. Mnohotvárná praxe ho přivedla do 40 různých zemí ve čtyřech světadílech, na plachetnici přeplul Atlantik i Pacifik. Na Novém Zélandu pracoval jako kapitán jachty. A mimoto si od chvíle, kdy v šestnácti letech začal cestovat po Evropě, prošel mnoha různými povoláními.

Bádáním na téma peněz se zabývá od roku 1994. Během seminářů uspořádaných jak v Ekvádoru, tak v Japonsku se některé z více než 150 přednášek týkaly právě peněz. Na to téma je aktivním členem různých mezinárodních diskusních fór, a tak má možnost udržovat styk s některými z tvůrců a realizátorů projektů doplňkových, alternativních a/nebo lokálních měn. V roce 2010 si ho Centrální ekvádorská banka najala jako marketingového poradce pro ekonomický projekt do výrobního sektoru.

 

Ze zadní záložky:

Peníze jsou technologií vytvořenou člověkem a jako takové mohou mít podobu, která je v souladu s našimi potřebami. Ovšem následkem svého vývoje za posledních devět tisíc let se peníze proměnily nikoli v nástroj osvobozující, nýbrž ujařmující. Nejde o to, že by peníze o sobě byly „špatné“, ale o to, že jsme ‒ jakožto jednotlivci i jakožto společnost ‒ ztratili kontrolu nad jejich utvářením a původní funkcí do té míry, že v současnosti představují peníze jednu z hlavních příčin ekonomických, environmentálních a společenských krizí, které naší civilizaci hrozí zánikem.

Účastnit se hry a neznat její pravidla není právě ta nejlepší strategie, ledaže bychom si přáli prohrát. Naše životy však odvisejí od „hry s penězi“ a jsou tací, kteří ji využívají k záměrům, jež vůbec nemají co do činění s blahem naší společnosti. Možná se ve skutečnosti jedná o největší podvod, jaký lidstvo zažilo od svých počátků.

Často se stává, ži i ti, kdo se pustí do bádání či vytváření systémů alternativních, doplňkových a/nebo lokálních měn, tak činí bez pochopení podrobností „monetárního designu“ a zbytečně troskotají.

Peníze, nebo život to je referenční průvodce jak pro ty z nás, kdo se o penězích chceme dozvědět více, tak pro ty, kdo se rozhodli proniknout hlouběji do tématu ekonomiky anebo mají konkrétní záměr alternativního, doplňkového a/nebo lokálního peněžního systému.

 

Anotace ze zadního přebalu knihy:

Kniha představuje „dříve“ a „potom“. Přichází s obnovou, jež zčásti spočívá v oživení pragmatického a mravního aspektu starobylých kultur, mezi nimi kultury Atahualpovy doby a tajemství Aymarů a Etrusků.

Dr. Carlos Rota-M, novinový redaktor a autor knih (např. Společný mezioceánský trh a Borges, čínský filozof a prorok)

Pro nikoho není tajemstvím, že podoba současného monetárního systému nejen plodí systémové hospodářské krize, ale že nás mimoto dovlekla k současné krizi společenské a environmentální, s níž se jakožto druh ocitáme na hranici katastrofy. Stávající peněžní systém klade na konečnou biosféru neúnosné požadavky!

Jistě jsme si mnozí položili otázku, v čem tkví ústřední problém současného peněžního systému, málokdo to však dokázal vyjádřit jasně, a přitom prostě a bystře. V knize Peníze, nebo život nám autor překládá chronologický vývoj peněz, ukazuje na naši negativní závislost na penězích, na jejich selhávání a zároveň zkoumá některá alternativní řešení a zdařené případy lokálních či doplňkových měn, jež nekopírují jedinou logiku akumulace platnou v kapitalistickém systému.

Mohu doporučit každému znepokojenému čtenáři bez formálních ekonomických znalostí a badatelům z jakéhokoli vědního oboru, kteří si přejí nahlédnout současný monetární systém pohledem sui generis. Tato kniha se může stát východiskem pro hledání udržitelné budoucnosti a/nebo průsečíkem multioborových výzkumů s novátorským zaměřením.

Erick Brenes, PhD., Associated Researcher při Centro Interuniversitario di Ricerca per lo Sviluppo Sostenible (CIRPS); člen akademického výboru Instituto Internacional de Formación Ambiental (IIFA)

Ryba si není vědoma vody, ve které žije, tak jako si takřka nikdo z lidí není vědom peněz, kolem nichž se točí jejich život. Následkem toho berou tito lidé existenci peněz a způsob jejich kontroly jako něco normálního. Tento nezáludný a prostinký příměr ozřejmuje pokorné přijímání vlády peněz, jež způsobuje hluboká vychýlení z rovnováhy. Proti této zjevně nezpochybnitelné skutečnosti zaznívají čas od času hlasy, které odhalují nepravosti hájící tolik zvráceností, a dokonce se najdou i tací, kteří se odvážili přijít s návrhy – některými mimořádně zdařenými – směřujícími k narušení násilné moci peněz jejich ponížením na úroveň ostatního zboží.

O tom pojednává tato kniha. O hledání řešení společenského a ekonomického uspořádání soustředěného kolem života, a nikoli kolem peněz.

Alberto Costa, ekvádorský ekonom; profesor a výzkumný pracovník při FLACSO; ministr pro energie a těžbu; předseda ústavodárného shromáždění

 

 

OBSAH

Prezentace

ČÁST I: PENÍZE A EKONOMIKA

Úvod

Jak používat tuto knihu

Kapitola 1: Peníze jsou král a král zešílel

Kapitola 2: Trojí původ peněz

Ekonomika obdarování

Ekonomika výměny

Ekonomika peněz

Antropologický původ peněz

Náboženský původ peněz

Obchodní původ peněz

Kapitola 3: Vývoj peněz

Peníze jako zboží, symbolické peníze, úvěrové peníze

Peníze jako zboží

Peníze z produktivních a reproduktivních zboží

Peníze z produktivních a užitkových zboží

Peníze z reprezentativních zboží

Symbolické peníze

Úvěrové peníze

Úvahy o úvěrových penězích a jejich fyzických i nehmotných způsobech prezentace

Fiat money, fyzické peníze a „bankovní rezervy“

Kruhy, v nichž se utvářejí úvěrové peníze

Král je šílený

Kapitola 4: Špatné fungování současných peněz

Způsoby prezentace současných peněz

Společenská úmluva o penězích versus společenské přijetí peněz

Funkce současných peněz a jejich rozpory

Funkce peněz: prostředek směny

Funkce peněz: tezaurace hodnoty

Funkce peněz: měřítko hodnoty

Kapitola 5: Delirium ekonomických chimér

Vývoj ekonomik

Přírodní ekonomiky

Zemědělské ekonomiky

Průmyslové ekonomiky

Informační ekonomiky

Strukturální sofismata tržní ekonomiky

Nabídka versus poptávka

Nabídka

Produkce zboží a služeb

Doprava

Dostupnost

Poptávka

Produkce odvislá od peněz s „limitovanou edicí“

Vrozené nedostatečnosti tržní ekonomiky

Ekonomika kasína

Kapitola 6: Tržní ekonomika versus reálná ekonomika

Tržní ekonomika

Právě tolik (akorát), velmi málo, nebo velká nabídka

Zkušenost dosloužila, životní prostředí a technologický pokrok

Výrobní a prodejní cyklus Just-In-Time

Marketing a reklama

Centralizace nabídky

Pozornost zákazníkovi a „obchodní zkušenost“

Reálná ekonomika neboli ekonomika založená na potřebách

Základní prvky reálné ekonomiky: potřeby

Absolutní potřeby

Skutečné potřeby

Zástupné potřeby

ČÁST II: PENĚŽNÍ ELEMENTY

Kapitola 7: Způsoby ztvárnění peněz ‒ zboží, mince a bankovky

Způsoby ztvárnění peněz

Peníze jako zboží a jejich „směnná hodnota“ versus jejich „užitná hodnota“

Aby peníze měly „směnnou hodnotu“

Nedostatek

Trvanlivost

Rozdělitelnost

Snadná přepravitelnost

Aby peníze měly „užitnou hodnotu“

Nereproduktivní „užitná hodnota“

Peníze s „kulturní reprezentativní hodnotou“

Mince

Papír jako mince“ ‒ bankovky

Užívání peněz bez převodu identity, vlastnictví, ba i společenské odpovědnosti

Kapitola 8: Způsoby ztvárnění peněz II: Hodnotové symboly a jiné finanční nástroje

Bony a akcie

Bony

Akcie

Digitální peníze ‒ od krav k blips

Účetní systémy

Kapitola 9: Funkce peněz

Tezaurace hodnoty

Prostředek výměny

Měřítko hodnoty

Paměť transakcí

Účetní jednotka nebo jednotka (hodnoty) transakcí

Nemonetární peníze: osvědčení o hodnotě, metriky výkonu, osvědčení o jakosti atp.

Kapitola 10: Společenská úmluva o penězích

Společenská úmluva versus společenské přijetí

Demokratická dohoda versus vynucené přijetí užívání

Užívací návyk

Konsensus o užívání

Kapitola 11: Náklady, cena, bohatství a triangulace hodnoty

Bohatství, náklady a cena

Triangulace hodnoty

Hodnotový paradox: voda, nebo diamanty?

Potřeba, okolnosti, množství

Kulturní či etnocentrická hodnota

Objektivní či absolutní hodnota

Subjektivní či egocentrická hodnota

Kapitola 12: Triangulace bohatství a „emporia“ důvěry

Bohatství a jeho náležitosti

Nedělitelnost bohatství ‒ je měřitelné, avšak neobchodovatelné

Bohatství podle postavení ‒ měřítko výkonu

Bohatství dané nominálními vztahy

Nemonetární devizy ‒ tezaurace bohatství

Zdroje peněžní hodnoty

Banka, emporium „důvěry“

Kapitola 13: Zdroje peněžní hodnoty

Hodnota založená na produktu či na „obráceném úvěru“

Tvorba a oběh peněz s obráceným úvěrem

Hodnota založená na půjčce či na „úvěru“ dlužníka

Kolečko úvěrových peněz

Hodnota založená na transakci nebo na „vzájemném úvěru“

Kolečko peněz při „vzájemném úvěru“

Kapitola 14: Peněžní náklady: hmatatelné a nehmatatelné

Hmatatelné náklady: případ úroků

Úrok, či lichva?

Pozitivní úroky

Přirozený růst

Lineární růst

Exponenciální růst

Růst pozitivních úroků: matematická zrůda

Podvodnost tvrzení, že nemáme-li dluh, neplatíme úroky

Kapitál k rovnostářskému přerozdělení: důmyslná lež

Dluh a inflace, zbytečné zlo

Kapitola 15: Negativní a neutrální úroky

Negativní úroky neboli „rezivění peněz“

Neutrální úrok a lidské potřeby

Rozdílné chování a vnímání v závislosti na druhu úroků

Kapitola 16: Bankovní krytí a zpeněžení skutečné hodnoty

Bankovní krytí a tvorba peněz komerčními bankami

Zpeněžení skutečné hodnoty

ČÁST III: PENĚŽNÍ TAXONOMIE

Kapitola 17: Rozlišení měn

Lokální, alternativní a doplňkové měny

Rozlišení měn podle hodnoty, emitora a jurisdikce

Rozlišení měn podle „původu hodnoty“ vydávané měny

Obrácený úvěr a měny založené na produktech, službách nebo čase

Commodity money ‒ peníze symbolizující zboží

Peníze, které nabízejí služby

Time Dollars ‒ „časové dolary“

Vzájemný úvěr a peníze založené na transakci

Rozlišení měn podle jurisdikce

Lokální měny

Rozlišení lokálních měn

Příklady lokálních měn

Lokální měny a skutečná lokální hodnota

Alternativní měny

Rozlišení alternativních měn

Emisní mechanismy alternativních měn

Doplňkové měny

Rozlišení doplňkových měn

Vydávání komunitních a/nebo regionálních doplňkových měn

Vydávání soukromých doplňkových měn ‒ věrnostní programy

Certifikáty a kupóny s doplňkovou hodnotou

Kapitola 18: Aplikace peněz

Hlediska aplikace peněz podle sektoru

Hlediska aplikace peněz v ekonomice

Hlediska aplikace peněz ve společnosti

Poznámka a závěrečné úvahy

GLOSÁŘ (SLOVNÍČEK)

BIBLIOGRAFIE

PŘÍLOHA: MATRICE MĚN

 

 

PREZENTACE

Nadace Pachamama

(orig. str. 11, 12)


Nadace Pachamama, kterou její poslání zavazuje propagovat nový model alternativního a obnovujícího vývoje, model založený na dobrém žití, s důrazem na uznání a respektování lidských práv a práv přírody, se prostřednictvím této publikace snaží do větší hloubky uvědomit o účincích, jaké peněžní systém měl a má napříč dějinami na lidské společnosti a jejich vývoj, a to vždy za nadměrného vytěžování z přírody. Následky toho, že máme peněžní systém se závažnými strukturálními pochybeními, která mají dopad na kapacitu životního prostředí, která ji překračují a která potřebujeme my všichni, kdo jsme součástí peněžního systému, podrobit studiu a porozumět jim, tak abychom mohli nacházet udržitelná řešení, trpí v současnosti celé populace a ekosystémy.

Soustavné finanční krize minulých let a nevyhnutelné krize současné a nadcházející mají tentýž strukturální původ: peníze vydané prostřednictvím dluhu. Dokud se s nedostatkem hotovosti, s chudobou a se špatným rozdělováním bohatství bude zacházet pouze jako s příznaky peněžního problému a budou se přijímat opatření určená hlavně k tomu, aby se finanční skupiny a celé země v krizi ještě více zadlužily, míra výskytu finanční nerovnováhy nezplodí skutečné systémové změny, především formou emise peněz, a krize se tak budou dít dál a dál a celý svět bude dál bojovat o to, aby získal peníze, které jsou stále dražší a jichž je stále více poskrovnu.

Exponenciální růst, který stávající peněžní systém vyžaduje, je neudržitelný a nutí k tomu, aby se na globální úrovni navyšovala produkce a spotřeba přírodních zdrojů, čímž se ocitáme za hranicemi přirozeného růstu vlastního naší planetě. A to s sebou přináší zničující, v mnoha případech nezvratný dopad na přírodu. Při způsobu, jakým se dnes člověk vztahuje ke svému ekonomickému systému a k životnímu prostředí, vyvstává vysoká míra nejistoty a veliké riziko potažmo k druhu života, jaký budou mít příští generace.

A tak je důležité vědět, že alternativy k peněžnímu systému a nové návrhy měnových systémů existují. Že se vyvinuly a vyvíjejí na místní či regionální úrovni a že ačkoliv se zavedly a zavádějí za odlišných okolností a mívají rozličné dopady, představují významný zdroj nabytých alternativních zkušeností, které je třeba sdílet. Společenská, ekonomická a akademická hnutí a skupiny, které stojí za těmito inciativami, se neusadily a nečekaly s rukama v klíně, až jim ti, kdo jsou u moci, nabídnou řešení. Ba naopak, uvnitř svých vlastních společenství stvořily strategie pro změnu systému, který nás čím dál víc vysává. Jako organizace jsme si vědomi nutnosti změny a pracujeme na změně paradigmatu ‒ rovinu peněžního systému nevyjímaje ‒ a ustavičně hledáme alternativy, které by nás vedly k vysněnému dobrému životu. Tuto ucelenou publikaci jsme zaštítili, abychom zdařilou peněžní alchymii nabídli ke sdílení a podnítili i další k tomu, aby se ve svém místním kontextu dobrali vlastních zkušeností.

 

ČÁST I

Peníze a ekonomika

(orig. str. 13)


Peníze. Co to jsou peníze? Toť otázka. Otázka, na kterou se tato kniha pokouší odpovědět. Co má alchymie co do činění s penězi? Mnohem víc, než si představujeme! Králové a vládci si ke dvoru najímali alchymisty nejen proto, že se vyznali v astrologii, nýbrž také proto, že prý byli schopni proměnit olovo ve zlato. Neboli ‒ dílo alchymie.

Panovníci sháněli zlato, aby jím pokryli dluhy, které se rodily z jejich přemrštěných výdajů. Ovšem jednoho krásného dne už nebylo olova třeba. Stalo se cosi, co umožnilo proměnit cizí hodnotu ve vlastní peníze. Goethea to inspirovalo k napsání Fausta, kritiky moderního ekonomického systému. Systému, jehož základy spočívají ve velice zvláštní alchymii. Neboť v okamžiku, kdy je někdo schopen vytvořit něco z ničeho, plní se mu sen toho nejchamtivějšího krále a předčí schopnosti i toho nejzručnějšího alchymisty.

Už více lidí sice odhalilo současný proces tvorby peněz jakožto podvodný nebo jakožto původce soustředění moci do několika málo rukou, účinky však stále zakoušíme ve všech sférách společnosti, a je jedno, jakého jsme v té věci politického přesvědčení. Thomas Jefferson, prezident USA mezi lety 1801‒1809, řekl: „ Myslím si, že bankovní ústavy jsou pro naše svobody nebezpečnější než vojsko.“ Není to trefné? Nejsou to snad ony, kdo prostřednictvím investic umožňují vývoj?

Této a mnoha dalších otázek se dotýkám ve své práci. Není to ale kniha pro odborníky v oboru peněžnictví nebo v ekonomii, ačkoli i oni z ní bezpochyby budou moci mít užitek už proto, že tématem peněz jakožto technologií se zabývá jen málo studií; snad vůbec nějaká existuje.

Jisté je, že se potýkáme možná s jedním z největších podvodů ‒ a nástrojů pro kontrolu mas ‒ v dějinách lidstva. S tím paradoxem, že i ti, kdo tuto technologii tvoří, se sami stávají obětí jejích zničujících účinků.


Úvod

Jak knihu používat

(orig. str. 15‒18)

Ať už se zajímáme o ekonomiku nebo o ekologii, o politiku či o každodenní dění ve světě, existuje tu jedna technologie, která má na průběh všech těchto událostí velký vliv. Ta technologie se jmenuje peníze.

Peníze řídily běh historie a dotýkají se našich životů, ať chceme, či nechceme, ať jsme bohatí, či chudí, anebo máme své „zajištěné příjmy“. Možná, že ve svém poklidném a pohodlném žití nemáme zájem peníze rozebírat. Otřesy způsobené hospodářskou krizí posledních let se naší schopnosti uživit se ve skutečnosti nedotkly. Tvrdě pracujeme a k čemu nás nepovolají, do toho se nepleteme. Proč bychom měli vědět, co to jsou peníze a jak fungují? To necháváme na ekonomech. Neuvědomujeme si, že peníze mohou změnit naše chování, že když nevíme, jak fungují, může nám to do života vnést nemilá překvapení. I když si to otevřeně nepřizná(vá)me, peníze de facto řídí naše životy „neviditelnou rukou“. Bez nich bychom mohli dokonce i zemřít, ba zabít. Což nejsme dost ochotni prodat svůj čas a nadání, abychom „dělali na penězích“ (šp. hacer dinero ‒ doslova „dělat peníze“)? Neuvědomujeme si, že to „dělání peněz“ je iluze? Dělat peníze mají dovoleno pouze banky. My všichni ostatní, včetně vlád a velkých korporací, se za penězi ženeme, aniž nám záleží na sociálních, ekonomických či environmentální výlohách.

Protože peníze jsou jako ta mrkev přivázaná ke klacku, který trčí napřažený před lačným oslíkem. I kdyby naším konečným cílem nebylo získat peníze, jsme nuceni o ně usilovat, abychom přežili, abychom uskutečnili své sny. A tudíž vědět něco o penězích, poznat jejich původ a také účinky, které mají na náš život a na společnost, nám může pomoci lépe porozumět nejen světu, ale také příčinám určitých událostí, které na první pohled zdánlivě postrádají smysl.

Záměrem této knihy je uvést nezkušeného do fascinujícího tématu peněz, a odborníkovi pak umožnit revidovat své monetární teorie už proto, že mnohé z nich se zakládají na domněnkách a jejich pravý význam zůstává zastřen hantýrkou světa ekonomiky a financí.

Příklady z běžného života a také z dějin umožňují čtenáři proniknout do tématu peněz, které mnozí považují za nadmíru složité, než aby se přemýšlením o něm zdržovali.

Kniha je rozdělena do tří hlavních oddílů: Peníze a ekonomika, Peněžní prvky a Taxonomie peněžních systémů.

Nejvýznačnější pojmy jsou zdůrazněné v rámečcích, tak aby se daly snadno dohledat; příbuzná anebo hlouběji pojednaná témata jsou zmíněna v závorkách; a citáty s bibliografickými údaji se nacházejí v závěru každé kapitoly. V některých případech jsou zahrnuty také odkazy pro snazší přístup k citovaným materiálům.


První oddíl Peníze a ekonomika slouží jako uvedení do tématu peněz: původ peněz, jejich vývoj ve společnosti a jejich současné charakteristiky. Ačkoliv nejde o knihu o ekonomice, nabízí se v ní stručný úvod do „Strukturálních podvodností tržní ekonomiky“, které zapřičiňují mnohé iracionální chování, jež překvapivě považujeme za „normální“. Při úvahách nad různými tématy, která se představují v prvním oddíle knihy, otvíráme skutečnou Pandořinu skříňku. Každé téma s sebou přináší podrobnosti a události, které by se velice pěkně daly zkoumat do hloubky (což se také fakticky stalo v citovaných knihách). Doporučujeme opětovně si projít Obsah knihy, a tak znovu nalézt témata, která každého z nás nejvíce zaujala, anebo při hledání určitých pojmů nebo témat prolistovat glosář.


Druhý oddíl Peněžní prvky se dopodrobna zabývá principy, které se uplatňují v „peněžním inženýrství“. Tak jako má počítač obrazovku, CPU, klávesnici, myš, paměť RAM, videokarty a spoustu dalšího, zahrnuje v sobě peněžní design celou řadu funkcí, způsobů prezentace a společenských úmluv. Všechny se napříč historií proměňovaly a proměňují a vzájemným kombinováním mezi sebou zapřičiňují chtěné i nechtěné důsledky, kterým buď rozumíme, nebo nerozumíme, přitom však většina z nás o jejich existenci ani neuvažuje nebo ani nemá tušení.

Aniž porozumíme těmto peněžním prvkům, je těžké, ne-li přímo nemožné porozumět mnoha jevům, které sužují naši společnost a nás jakožto jednotlivce, neboť právě ony nás nutí počínat si vědomě, anebo nevědomě právě určitým způsobem.

Pojmy jako „hodnota“, „pozitivní úrok vs. negativní úrok“ nebo „společenská úmluva“ jsou podstatné pro vnímání dopadů, jaké na nás mají různé druhy peněz. Aniž porozumíme tomu, co v sobě každý z těchto peněžních elementů zahrnuje, stěží se dobereme příhodných úsudků o peněžní reformě, ať už na lokální, regionální nebo národní úrovni.


Třetí oddíl Peněžní taxonomie představuje různé druhy měn, které existovaly, existují a které právě vznikají; oficiální měny, měny alternativní a doplňkové. Analýzu jsme provedli s použitím matrice měn, z níž je patrné, jaké plní daná měna funkce, jaké jsou způsoby její prezentace, jaké jsou k ní společenské úmluvy, jaké má peněžní rozlišení a podmínky používání. Matrice měn, z níž lze odtušit případné možné účinky ‒ ekonomické, společenské a environmentální ‒ různých typů měn.

Peněžní prvky z prvního oddílu hrají v této části významnou úlohu, máme-li porozumět určitým podrobnostem. Jakmile pochopíme, jaké jsou účinky jednotlivých peněžních elementů a jakmile je nalezneme zahrnuty v určitých druzích měn, budeme moci nahlédnout, jaký asi bude ‒ nebo byl ‒ výsledek, setkají-li se spolu rozličné peněžní prvky a uplatní-li se ve společnosti.

Ti, kdo právě tvoří doplňkový, aternativní nebo místní peněžní systém, získají dostatečné nástroje k porozumění, tak aby se mohli rozhodnout, který systém je nejpřiléhavější pro jejich konkrétní kontext a/nebo okolnosti; dostane se jim k ruce vhodnější průvodce pro zavedení takového systému dle vlastního kontextu. Těm, kdo tyto peněžní systémy zavedli již dříve, se naskýtá příležitost znovu zrevidovat, jsou-li peněžní elementy, pro jejichž užití se rozhodli, pro jejich konkrétní ekonomický, společenský a environmentální kontext ty nejpřiléhavější, případně pak rozpoznat slabé a silné stránky své volby.

Studenti ekonomie budou moci rozšířit své obzory vstříc novým možnostem. Bibliografické odkazy jim umožní dále pokračovat v četbě a pátrání.

Jak jsme již řekli, rozebírá tato kniha peníze jako technologii stvořenou člověkem. Jako každá technologie představují i peníze nástroj, který má své části, funkce a svůj způsob užití.

Každý z těchto peněžních prvků o sobě je příčinou nejen ekonomických, ale také sociálních a environmentálních jevů. Nebereme-li peněžní elementy v potaz, určitým projevům, které dnes vnímáme jako problém, nemůžeme porozumět. A tak útočíme proti zdánlivě sociálním, environmentálním, ba dokonce i ekonomickým problémům, přičemž se ve skutečnosti jedná pouze o příznaky něčeho mnohem hlubšího, co se skrývá za penězi. Jsou projevem, nesoudržného a iracionálního chování v nás a v naší společnosti, a nikoliv jeho příčinou! Aniž víme, proč takto konáme a co můžeme udělat, abychom své počínání změnili, hledáme lék v tvorbě dalších a dalších zákonů anebo lepíme záplaty, které nedokážou vyřešit podstatu problému.

S tématem peněz přichází na přetřes střet mezi osobní autonomií v rozporu s její společenskou závislostí na jedné straně a mezemi růstu, které jsou nutně dány konečnou povahou planety, na níž žijeme.

Jakmile se peníze promění v nástroj osobního přežití ‒ díky tomu, že pronikají do všech vrstev společnosti a umožňují nám zdánlivou nezávislost či svobodu (dokonce i vůči tomu, co tato planeta v současnosti dokáže vytvořit) ‒, ocitá se samotné naše přežití v ohrožení. Jak uvidíme, peníze vytvářejí imperativ růstu, který nás dříve či později nutí překračovat kapacitu ekosystémů k udržení vlastní rovnováhy, čímž se v střednědobém i dlouhodobém výhledu ocitají v ohrožení naše sociální a lidské struktury a budoucnost nadcházejících generací.

Dalo by se říci, že naše přežití jakožto druhu odvisí od toho, co se v této generaci rozhodneme provést s penězi. Nezbývá čas, abychom řešení tohoto problému nechali na našich dětech.

Doufáme, že četba této knihy podnítí každého k tomu, aby nechal netečnost netečností a chrabře se pustil do práce. Nemůžeme už přece nadále žít v režimu, kde vládne nevědomost na téma, od něhož odvisí náš dobrý životní pocit a blaho celé planety.

 

 

Kapitola 1

Peníze jsou král a král zešílel

Když vláda pro peníze závisí na bankéřích, jsou to právě oni, a nikoliv ti vládnoucí, kdo kontrolují situaci, jelikož ruka, která dává, hlídá ruku, která bere. Peníze nemají vlast; k finančníkům nepatří vlastenectví ani slušnost; jejich jediným důvodem k bytí je zisk.

Napoleon Bonaparte (1769‒1821), francouzský císař

Je lépe, aby lidé toho kterého národa nerozuměli našemu bankovnímu a peněžnímu systému, neboť pokud by se tak stalo, věřím, že dříve, než bychom se nadáli, propukla by revoluce.

Henry Ford (1863‒1947), zakladatel společnosti Ford Motor Company


Peníze jsou král a král zešílel


Nedostatečné porozumění tomu, co jsou peníze a jak působí na naše emoce a myšlení, sužuje většinu z nás, kdo jsme právě nuceni používat peníze k tomu, abychom získali to, co si nedokážeme opatřit sami. Žijeme v takřka úplné nevědomosti nejen o tom, co jsou peníze, ale i komu tento nástroj patří, jak se dělají a jak fungují. Vůbec nejhorší je, že z jakéhosi paradoxního důvodu se jako jednotlivci i jako společnost vzpouzíme prozkoumat to téma do hloubky.

Když tak neučiníme, všechna naše přesvědčení nebo „informované vědomosti“ o tom, jak funguje politika, ekonomika, proč se ničí životní prostředí a mnoho dalšího, skončí jako pouhé domněnky. Je zajímavé, že právě totéž, co nám umožňuje, abychom jako jednotlivci i jako společnost získali vše, co potřebujeme k uživení ‒ anebo k vlastnímu rozvoji ‒, současně hrozí skoncovat se světem, který nám jako druhu umožňuje přežití: a tím jedním a týž jsou peníze.

Ve výsledku jen málokdo z nás dokáže výstižně definovat, co jsou peníze. John Kenneth Galbraith ve své knize Peníze píše2:


Taková rozprava o penězích v sobě zahrnuje mocnou vrstvu posvátného čarování. A to zčásti záměrně. Ti, kdo mluví o penězích a učí o nich a vydělávají si jimi na živobytí, opatřují si prestiž, uznání a peněžní zisky obdobným způsobem, jako se jich dostává lékaři nebo šamanovi, když pěstuje víru, že ke skrytému má výsadní vztah, že dokáže vidět věci, které jsou mimo dosah běžného smrtelníka. Ač je to profesně výnosné a plyne z toho osobní užitek, i toto je známý druh podvodu.


John Kenneth Galbraith3 (1908‒2006), uznávaný autor 33 knih a rovněž teorie kompenzační moci (compensatory power), byl považován za jednoho z významných ekonomů a myslitelů zabývajících se peněžními tématy, s jasnozřivým a obrazoboreckým náhledem na severoamerickou ekonomiku. Je toho názoru, že „studium peněz je ze všech oborů ekonomiky jediný, v němž se komplexnosti využívá k tomu, aby se pravda zastřela nebo aby se obešla, a ne k tomu, aby se rozkryla“4.

Takové mlžení můžeme zaznamenat, jen co se kohokoliv zeptáme, co vlastně ví o penězích. Cožpak jsme někdy kvůli penězům nezažili frustraci, úzkost, veselí nebo depresi? Nemáme snad povědomí o lidech, kteří si kvůli penězům sáhli na život, kteří svolí a prodají za peníze své vlastní tělo anebo kteří zabili ‒ a pravidelně zabíjejí ‒ jisté osoby za udanou cenu?

I když jsme to nemuseli zažít na vlastní kůži, možná jsme se doslechli o lidech, které okolnosti jejich života dohnaly až k nemyslitelnému jen „pro hrstku peněz“. Peníze ‒ o tom není pochyb ‒ dokážou takové způsoby jednání podnítit. Mohou vyvolávat všelikteré emoce, vyživovat lecjaké vášně, a dokonce se mohou stát i popudem k iracionálním ekonomickým a sociálním praktikám. Je velice běžné, že ti, kdo v získávání peněz uspějí, se sami změní, vymění přátele, změní společenský okruh.

Nicméně, položíme-li si otázku, co jsou peníze, bude naše odpověď váhavá a nejednoznačná. Ta nejednozačnost v odpovědi bude rozhodně typická pro většinu lidí, kterých se takto zeptáme. Dokonce i ti, u nichž by se předpokládalo, že k penězům budou schopni učinit jasné a přímé prohlášení, totiž ekonomové, přicházejí s odpověďmi, které mají mnoho výkladů a matou.

„Většina věcí v životě ‒ auta, milenky, rakovina ‒“, jak píše Galbraith5, „je důležitá pouze pro ty, kdo je mají. Naproti tomu peníze, ty jsou důležité jak pro ty, kdo je mají, tak pro ty, kdo je nemají.“ I tak si málokdo z nás navzdory jejich významu najde čas, aby zjistil víc.

Zeptáme-li se člověka, který není ani mechanik ani inženýr, co je to automobil anebo co je to televize, odpovědi budou méně nejasné, než když mu položíme otázku, co to jsou peníze.

Na to, abychom vysvětlili, co jsou zač tyto techologie, užívané méně než peníze, nepotřebujeme mít akademický titul. Ne všichni na planetě vlastníme vozidlo, televizi, nebo dokonce počítač, i tak ale budeme schopni lépe definovat takřka většinu běžných technologií, ne tak peníze.

Proč se to děje? Co to v nás je, co nám brání uvidět to téma do větší hloubky? Stojí za zdůraznění, že i přesto, že peníze představují světově nejrozšířenější technologii, i ti nejzběhlejší ve vědách, v techologii, v oblasti sociálního a filozofického vědění jen s obtížemi řeknou, co jsou peníze.

„Je to prostředek směny,“ prohlásí jedni.

„Je to symbol.“

„Peníze neexistují, jsou to jen elektronické signály, počítačové blips.“

„Peníze jsou symbolem důvěry.“

„Peníze, to jsou bankovky.“

„Peníze, to jsou mince.“

„Peníze jsou podloženy zlatem.“

„Peníze, to je zlato a stříbro, zlato a stříbro, to jsou peníze6.“

Odpovědí je mnoho, rozcházejí se však a ve velké míře si i protiřečí. Když se na peníze díváme, všichni víme, že to jsou peníze. Ovšem málokdo z nás je dokáže definovat tak, aby si někdo, kdo je ještě v životě nespatřil, mohl učinit jasnou představu o tom, co to peníze jsou. Tento úkaz je běžnější, než bychom si mohli myslet.

Galbraith píše:


Televizní moderátoři, kteří jsou známi, že vyhmátnou jádro, zahajují interview s ekonomy obvykle následující otázkou: „Dobrá, povězte mi, co přesně jsou peníze?“ Odpovědi jsou pokaždé neomylně nesoudržné. Ať jsou to profesoři elementární ekonomie, nebo peněžnictví a bankovnictví, svoje vysvětlování začínají vskutku důvtipnými definicemi. Ty se pečlivě opisují, učí se nazpaměť až do úmoru a s pocity úlevy se zapomínají.7


Méně zmatku nastane, zeptáme-li se, k čemu peníze slouží.

„Slouží k nákupu věcí nebo k placení služeb.“

Téměř my všichni, lidské bytosti, používáme tento nástroj v každodenním životě. Peníze jsou skoro něco tak „normálního“ jako vzduch, který dýcháme, nebo voda, kterou pijeme, anebo palivo, které lijeme do motorů svých vozidel. Ovšem máme-li podezření a přejeme-li si téma komplikovat, zeptáme se:

„Čí jsou ty peníze, co máš v peněžence?“

Pocit vlastnictví nám vnuká víru, že nám patří. Nejběžnější odpověď bude znít:

„Jsou moje.“

Ale opravdu jsou peníze, které máme v peněžence nebo na účtu v bance, naše?

Ať už jsme si je vydělali vlastním úsilím anebo jakoukoliv jinou metodou, převažující dojem je, že díky tomu, že je máme v držení, jsou s konečnou platností naše. Avšak tento druh dojmů nebo domněnek nic nemění na skutečnosti, že toto nemá žádný zákonný ani reálný základ.

My peníze netvoříme, nevydáváme je, netiskneme. Alespoň ne oficiální peníze v legálním kurzu. Získáme-li je prostřednictvím půjčky, museli jsme nejprve zůstavit něco výměnou, podepsat se pod dokument, který nám je umožní používat, ačkoliv jen zřídka se v bankovnín smlouvě praví, komu peníze, které jsme právě obdrželi, říkají pane. Když přijdeme k penězům prostřednictvím půjčky, anebo dokonce přijatou platbou, ještě to neznamená, že k nim máme „vlastnické právo“, skrze něž by ty peníze byly skutečně naše.

Tak ale, když nejsou naše, čí potom vlastně jsou ty peníze, které dennodenně používáme?

Když si tyhle otázky budeme klást, vyvstane spousta neznámých. Lepší bude nic se neptat! Je zaručené, že odpovědi na ně mnoho lidí překvapí, někdo bude jejich věrohodnost i popírat. Je-li tomu tak, bude čas tuhle knížku zavřít a pokračovat v životě iluzí…


***


Čtení pokračuje? Jste ochotni podstoupit paradigmatický šok? Příznaky paradigmatického šoku se podobají tomu, když nám zemře někdo velice blízký a my máme před sebou dvě možnosti:

1) Smrt přijmeme, vyrovnáme se s bolestí a pokračujeme dál.

2) Odmítneme uvěřit, že ten člověk zemřel, a dál mu budeme podávat čaj a sušenky.

Až se nahromadí dost čaje a zkazí dost sušenek, možná budeme muset uznat, že dotyčný/á skutečně zemřel/a. Budeme-li v četbě této knihy pokračovat, měli bychom být připraveni vyrovnat se s bolestí, že svět peněz není takový, jaký jsme se domnívali. Půjdeme-li v tématu do hloubky, svět, který známe, svět tak milovaný a blízký, zemře, a sami zjistíme, že to nebyl než prastarý přelud. Náš svět stojí na prahu ekonomické, sociální a ekologické katastrofy a hlavní příčinou jsou peníze. Ne však ledasjaké peníze, ale ty, které používáme v současnosti.

„Co jsou peníze?“

Až na pár výjimek je všichni na této planetě používáme, abychom přežili. Chceme-li však, aby nám byly skutečně k užitku ‒ jak jednotlivcům, tak společnosti‒, je potřeba znát jejich pravidla hry. Málokoho by asi napadlo zahrát si poker, aniž by znal pravidla, ledaže by mu bylo jedno, když prohraje. Málokdo by si asi pronajal byt, aniž by věděl, komu patří, kolik dělá nájemné a za jakých podmínek jej může užívat. Stejně tak bychom asi považovali za pošetilé nasmlouvat si sportovce, který nezná pravidla toho kterého sportu; ale právě to dělají politici, když si najímají ekonomy, aby řešili palčivé společenské problémy.8

Zdá se, že skoro nikdo nemá zájem vědět, jaká jsou pravidla peněžní hry. Co na tom záleží? Vždyť je toho tak málo, co na nich můžeme změnit.

Jenomže cožpak je jedno, jestli víme, proč je nám jeden den smutno, a druhý veselo? Cožpak jako jednotlivci nehledáme stěstí a jako společnost spravedlnost? Cožpak se netrápíme tím, co se děje kolem nás? Jak se ničí ekosystémy, jak se stále zhoršuje kvalita vody, vzduchu, půdy, jak mizí živočišné a rostlinné druhy, jak se mění klima, jak je politika zkorumpovaná, jak to všechno a mnoho dalšího ohrožuje naše životy a naši životní pohodu? A proč se nestaráme dozvědět se o penězích víc?

„Jak se peníze tvoří?“

Nejspíš každý z nás bude rozumět, že vynaložením úsilí, prací si můžeme vydělat peníze (šp. hacer dinero ve smyslu „udělat peníze“). Když to takto řekneme, stojíme v tváří v tvář čemusi obraznému a klamnému. Málokdo z nás ví, co to obnáší „udělat peníze“ (šp. hacer dinero), ani nevíme, kdo je dělá a jak se to celé provádí. A to není řeč o prostém tištění bankovek. Většina z nás má povědomí o tom, že se peníze „tisknou“ a tak že se stane „papírové platidlo“ a to že jsou peníze. To je jenom půlka pravdy.

Vytiskneme-li si nebo okopírujeme bankovku, která bude na pohled totožná s oficiální bankovkou, dají nás do vězení. (Některé kopírky mají dokonce čidlo, které znemožní kopírovat bankovky.)

Peníze existují, držíme je v ruce, máme je v peněžence, takže je někdo musí dělat, a ten někdo nejsme my. Budeme-li prozíraví, uvidíme, že ne všechny peníze jsou papírové, tj. bankovky. Je to s podivem, ale vlastně svého času nebyly bankovky považovány za peníze, nýbrž znamenaly příslib pro vydání „opravdových peněz“9 , opravdové peníze zastupovaly, jenomže jednoho krásného dne začaly být bankovky samotné považovány za opravdové peníze.

Bylo to teprve v roce 169010, kdy se uskutečnila první emise papírové měny, a to v kolonii Bahía v Massachusetts“11. (Číňané vyráběli „papírové peníze“ v roce 800 př. n. l.; viz část II, kap. 7.) Galbraith k tomu píše: „Tato emise se označuje za počátek papírových peněz nejen v Americe, ale také v Britském impériu a takřka v celém křesťanském světě.“12

 

•••


 

• Ximena Dávila Yáñez a Humberto Maturana Romesín a další

 

Kniha Humberta Maturany Romesín a Gerdy Verden-Zöller The Origin of Humanness in the Biology of Love stala se pro nás další z knih-klíčů, knih-nadějí, které vůbec ne bez souvislosti vznikají všechny právě na půdě jihoamerického kontinentu. Všechny dohromady představují pro nás texty, které za harmonického prolínání analogického, celostního rozvažování na jedné straně a rozvažování pojímajícího lokální, lineárně-kauzální souvztažnosti na straně druhé, v plodné a dynamické provázanosti obou, při plném vědomí přirozenosti a nutnosti takového snoubení, tlumočí prožitky autorů.

A právě „jen“ tlumočí prožitky, neboť z biologické podstaty lidského pozná(vá)ní je právě toto jediná možnost: z biologické podstaty lidského poznávání totiž skrze rozlišovací akt pozorovatele nutně vyplývá, že teprve, pouze a právě tímto rozlišovacím aktem pozorovatele vyvstává vnější či vnitřní skutečnost. Uchopíme-li a přijmeme neexistenci objektivní skutečnosti jako jednu z podmínek lidského bytí, otvírá se před námi nový prostor. Prostor vzájemného respektu, prostor spontaneity, která je u zrodu všeho, z níž se sytí každé tvůrčí konání, prostor milujícnosti.

Gerda Verden-Zöller a Humberto Maturana postupují od toho, co se jeví, k tomu, co je za, ke kořenům, k místu a okamžiku vzniku, odhalují plodivé procesy a mechanismy. Skrze vědomí biologie poznání (o níž pojednává např. v r. 2016 ‒ tj. po 32 letech! ‒ česky vydaný Strom poznání) a biologie milujícnosti (lásky) jakožto dvou daností pobytu člověka na této Zemi, v její biosféře, a tedy skrze to, co H. Maturana spolu s X. Dávila Y. nazývají biologickou matricí lidského bytí, v jejímž komplexním předivu se oba ustavující principy v bohaté dynamice prolínají a snoubí, dobírají se autoři bolestných rozkrytí potažmo k druhu a způsobu, jakým prožíváme své životy v současném světě.

Z člověka milujícího (homo sapiens amans), v nějž se kdysi lidský druh vyvinul, zdá se (již po dobu sedmi tisíc let) odklánět nová linie člověka arogantního či agresivního (homo sapiens arrogans a aggressans), která v naší přítomnosti doznává mohutného rozmachu. Ačkoliv se tak děje, neustále hluboko přetrvává pradávný pocit ‒ neboť právě pocitování /emocionar, emotioning/, jak říká Maturana, tvoří spolu s jazykováním /lenguajear, languaging/ podstatu lidského žití ‒ pradávná emoce milovat. I tam, kde již lásky zdánlivě není, ozve se tato prapůvodní emoce ‒ byť jen prchavě, avšak jako důkaz naší lidské prapodstaty ‒ ve svátečních či hraničních životních okamžicích a situacích.

Ač je poznání, které může čtenář při setkání s H. Maturanou a G. Verden-Zöller učinit, bolestné, jako každé ryzí poznání osvobozuje a skrze reflexi jakožto prostor konání v poznání a poznání v konání přináší možnost, obnovuje tvořivost, hmotnou i duševní a duchovní, zasévá a živí naději. Naději, že z člověka politického, jímž jsme se my západní, patriarchální kultura jako společnost, která spoutala celý svět, stali, se naším každodenním svobodným rozhodováním a následným konáním a reflexí může znovu stát člověk milující milující (homo sapiens amans amans). Že vprostřed světa utvářejícího se v ovzduší a zákonitostech nedůvěry, kontroly, hierarchie, manipulace, očekávání, soutěže, dominance a podmaněnosti, popírajících zcela původní podstatu lidskosti, můžeme obnovovat ‒ v prosté každodennosti ‒ důvěru, spolupráci, obnovovat milujícnost, se všemi hlubokými přesahy, které s sebou takové poznání a vědomé konání přinášejí.

 

•••

 

• Ximena Dávila Yáñez a Humberto Maturana Romesín

 

El Árbol del Vivir (čes. Strom žití)

…protože k tomu, aby člověk řekl něco nového, je třeba změnit jazyk.“

(El Árbol del Vivir, str. 16)

 

Strom žití, svazek, v němž na takřka šesti stech stranách v plodném harmonickém a soudržném víru vzájemně se prorůstajících, inspirujících, rozkrývajících a prosvětlujících oblouků a kruhů pozorování-a-úvah pozvolna, ve věčném pohybu a trvalé otevřenosti krystalizuje mocná dynamika vše-zasahujícího a se vším rezonujícího, živoucího konceptu kulturní biologie (la biología-cultural), která se prezentuje ryze jako výsledek rozlišovacího aktu jejích tvůrců a míří k univerzálně se uplatňujícím, dohledatelným, pozorovatelným a ustavujícím biologickým-a-kulturním zákonitostem života.

Kulturní biologie jakožto vždy znovu rozpoznávaná a reflektovaná danost lidského pobytu na této Zemi, jejíž biosféra – naším, lidským, nastřádaným působením proměněná v antroposféru – nás právě jakožto živé lidské bytosti činí možnými.

V kulturní biologii pro sebe nalézáme klíč k obnovování prvotní důvěry v Život. Klíč k milujícnosti jakožto konání, v němž necháváme druhého vyvstat. Klíč k ustavujícímu a nesmírně bohatému a obohacujícímu prožívání prosté každodennosti. Klíč ke každodenní reflexi a uvědomování. Klíč k žití v přítomnosti. Klíč k vlastní autonomii.

Kulturní biologie se děje stranou všeho vlastnění pravd, stranou každého fundamentalismu s jeho nedotknutelnou „černou skříňkou“ nezpochybnitelných premis. Kulturní bilogie vychází ryze z naší, lidské, možnosti a potenciálu pozorovat, vnímat, rozlišovat a reflektovat a jako taková zachází výlučně s konáním jakožto jediným poznatelným; bytí o sobě přitom setrvává a děje se mimo naše lidské, pozemské, možnosti rozlišení a poznání.

Kulturní biologie, jež se z poznávání biologické-a-kulturní podstaty lidské existence nutně ocitá a děje mimo převažující kulturní rámec daný představou o existenci objektivní skutečnosti, nabízí zcela jedinečný, trvale dynamický časoprostor, zcela jinou doménu pro vzájemné lidské (i celkové biosférické) sou-žití. A pro nás pak klíč a pozvání ke spontánní, autonomní a autentické ustavičné tvorbě, k jiné kvalitě vzájemnosti, ke spolu-tvorbě, ke spolu-práci a ke ko-inspiraci. Klíč k vědomému prožívání žití.

Strom žití je pro nás knihou lásky a knihou pro lásku jakožto prvotní, hybnou, spontaneitu zprostředkující a uskutečňující životodárnou mocnost a prasílu, která zakládá a utváří vnitřní hnutí a emoce lidství.

 

Obsah:

SEZNÁMENÍ SE STROMEM

HUMBERTOVA PŘEDMLUVA 9

XIMENINA PŘEDMLUVA 19

SPOLEČNÁ PŘEDMLUVA 27

ZAČÁTEK VŠEHO 31

POZVÁNÍ 35

OTÁZKA 37

ZÁKONY PŘÍRODY 41

DOBRÁ ZEM 43

CO SE JEVÍ 45

ŽÍT V RÁJI NEBOLI KONÁNÍ-BEZ-NÁMAHY: BIOLOGICKÁ-A-KULTURNÍ POVAHA HARMONICKÉHO ŽITÍ 52

Vidět a vidět se z pozice sebemilujícnosti: konverzace, která osvobozuje 52

Pozvání k reflexi 54

Jak se děje lidské pobývání 56

Mýtické tradice 57

Jak chceme žít a soužít? 59

Proces a výsledek

Lidské bytosti 60

Spontaneita žití 61

Povaha lidskosti 63

Jazyk a emoce 65

Konverzace 66

LIDSKÉ ŽITÍ 68

Kultura 69

Teorie 71

Racionalita 73

Inteligence 74

Lidské rozpory: peklo a ráj 77

Konání-s-námahou a konání-bez-námahy 80

Žití nemá cíl 85

Uvědomění si uvědomění 86

Žití v konverzacích: ráj, nebo peklo? 87

Osvobozující konverzace 88

Jak chceme žít? 89

Jaké žití chceme žít? 91

Hra při hře 92

To, co chceme: nevinné úvahy 99

SEMÍNKO 105

Možné a nemožné 108

Iluze a vjem 108

Jazyk a jazykování 110

Emoce v konverzování 113

Pozorovatel a pozorování 116

Co je poznání? 119

JEDNOTÍCÍ EPISTEMOLOGIE: TO, CO DŘÍVE NEŽ PŘED NAŠÍ PŘÍTOMNOSTÍ NEMOHLO BÝT POCHOPENO 121

Lidské 121

Skutečnost 124

Vysvětlování 124

Poznání 126

Pravdivé 127

Vědecké 128

Domény existence 129

Skutečnost žití 130

Možné a nemožné, znovu 132

Hmotné a duchovní 134

Nové světy 135

KOŘENY 137

FYZICKÝ PROSTOR 139

Časovost 141

Před a po: dění času 141

Poznat poznání, znovu 142

KMEN 145

ZÁKLADNÍ RELATIVITA: TO, CO NYNÍ MŮŽEME ŘÍCT O SMYSLOVÉM-KONACÍM-VZTAHOVACÍM ZÁKLADU VŠEHO POZNÁNÍ A NE-POZNÁNÍ 147

Naše téma nově 152

Náš nynější záměr 153

Základy naší zkušenosti 154

Ekologická jednot(k)a organizmus-nika 159

Pozorovatel a pozorování, znovu 161

Vysvětlování a vysvětlení, znovu 163

Naše tázání je po poznání, ne po skutečnosti 165

Matematické formalismy 167

Čas a dynamická architektura 169

Od teorií relativity k abstrakci základní relativity 170

Naše přítomnost 172

EKOLOGICKÉ PROSTŘEDÍ 175

SKUTEČNÉ, SKUTEČNOST A KAŽDODENNÍ ŽITÍ 177

Znovu: co je to skutečné? 181

KŮRA 183

CO VÍME O NAŠEM VĚDĚNÍ 185

Základy 185

Poznat znamená umět udělat 189

Když matrici našeho žití chápeme v rámci a z pozice jednotící epistemologie a základní relativity 190

Základní důvěra 192

Základní relativita a strukturální determinismus 193

Co to všechno znamená? 194

Z KTERÉ STRANY PŘICHÁZÍ SLUNCE?

PRAVDIVÉ A LŽIVÉ 197

Co přijímáme, když přijímáme své vysvětlení? 197

Co děláme ve svém každodenní žití-soužití 203

Reflektující-a-teoretické každodenní žití 204

Virtuální skutečnosti? 206

Paralelní světy? 207

Domény uskutečňování našeho žití 208

RŮST 211

TO, CO SE ZACHOVÁVÁ 213

DOMÉNY EXISTENCE ROZLIŠENÉHO 213

Živá bytost a organismus 213

Existence lidského 216

VODA 223

PŘIROZENÝ DRIFT: CO V DARWINOVÝCH DOBÁCH NEMOHLO BÝT VIDĚT 225

Přede vším 225

Co Darwin nemohl vidět 226

Co Darwin viděl 226

Co si myslíme, že si Darwin myslel 227

Co si myslíme my 230

A genetika se uplatňuje kde? 232

Vznik a rozrůzňování linií 233

Trvání linií 234

ÚVAHY BIOLOGICKÉ 236

Diverzita a komplexnost 236

Návratná reflexe 237

Ontogenetický a fylogenetický evoluční drift 238

ÚVAHY KONCEPČNÍ 240

Kulturní přítomnost v Darwinových dobách 240

Co vidíme a víme nyní 242

Co se v Darwinových dobách nemohlo vidět ani vědět 244

Součásti a celek 246

Ubíhání biologické evoluce 247

Biologický-a-kulturní evoluční drift člověka 248

ÚVAHY OPERAČNÍ 252

Velká potíž 252

Pohlavní výběr? 255

Populace a jednotlivci 256

Domény existence 258

Bilogické evoluce přirozeným driftem 259

Přirozený výběr 261

PĚT POHLEDŮ POZOROVATELE 262

Porozumění a pochopení 263

Rozrůzňování a zachovávání 263

ÚVAHY FILOZOFICKÉ 265

Řád a nepořádek versus chaos 265

Milujícnost a nemilujícnost, emoce a rozum 265

Existuje v evolučním dění pokrok? 267

Vesmírná evoluce 268

Co že se dědí v systemické reprodukci? 269

Co je tedy vlastně skutečnost? 271

ÚVAHY ETICKÉ

ETIKA, MORÁLKA, HODNOTY A PŘIROZENÝ DRIFT 273

Nejposlednější základ všeho? 275

VĚTVE 277

KDE POBÝVÁME? 279

MYSL A TĚLO 279

Jednota 281

Záměna domén existence 284

EKOLOGICKÁ JEDNOT(K)A ORGANIZMUS-NIKA Z POZICE KAŽDODENNÍHO ŽITÍ 288

Pozorování 288

Co je překvapivé 289

Naše teď 291

Strukturální determinismus a strukturální spřahování 292

Tvořivost a novota 294

INTIMITA ŽITÍ: POCHYBNOST, PŘEKVAPENÍ, ZVĚDAVOST A BOLEST 297

Žití dnem 297

Žít a poznávat 299

Niterné 300

Základní důvěra: Čím to, že nepochybujeme? 301

Hodnotící kritéria 301

SPONTANEITA VŠEHO DĚNÍ 304

Co víme 304

Živá bytost a organizmus 306

Nervový systém 306

Chování 307

Vědomé a nevědomé 308

Rozplynutí solipsismu 309

Řád, nepořádek, nebo co? 310

Spontánní 312

JEDNOT(K)A ORGANIZMUS-NERVOVÝ SYSTÉM 315

Jednot(k)a organizmus-nika a hranice jejího konání 315

Molekulární autopoiese a nervový systém 316

Druhy nervových systémů 317

Neuronové prvky 318

EXISTENCE 319

Úspěch, nebo nezdar? 321

Soutěživý výběr, nebo přirozený drift? 322

Žití ve vztahování 323

Jednota existence 323

Jednota ne-existence 324

Operace pozorování 325

Domény existence žití 326

Doména pozorování 327

Pocity, emoce a konání327

Různé konverzace, různé reality 328

Naše pozorování je základem veškeré existence 329

Znovu realita 330

Světy: Jak obýváme naše obývání? 331

FANTASTICKÉ 334

Skutečné, ještě jednou 334

Poslední záhada: poslední? 335

JSME OTÁZKOU, CESTOU K ODPOVĚDI A ODPOVĚDÍ 338

KONCEPČNÍ OBTÍŽE 340

Jak vím, že já jsem já? 340

Jak vím, že vím, že já jsem já? 340

Jsou naše niterná hnutí tím, co vede naše žití? 341

Je dobré, abych vždycky dělal to, co chci dělat? 343

Co vidíme, když vidíme? 343

Odkud všechno pochází? 344

Jak víme, že víme? 347

Co je úplné nic? A co je vlastně realita? 347

Co vede naše žití? To, co děláme, nebo to, co cítíme? 348

Jsem živočich, který ke komunikaci používá symboly? 349

Co jsou vesmír, mnohovesmír a kosmos? 350

Existuje něco vně mne samého? 351

Jsem já já a mé tělo? 352

K čemu jsou otázky? 354

LISTÍ 355

STRUKTURÁLNÍ INTIMITA: KDE SE DĚJE PŘÍTOMNOST 357

Dynamická architektura 357

Stvořitelé Světů 361

Vědomí sebe sama 362

Realita vlastní existence 364

Kompozice a celek 365

Pojmenování rozlišeného 366

Jednota božského a lidského 367

Skutečnost, iluze a fantazie? 369

KVĚTY 371

EPIGENEZE POZOROVATELE A POZOROVANÉHO 373

Epigeneze smyslových-konacích-vztahovacích matricí 374

Kde existujeme? 376

Epigeneze záměrného a spontánního 376

Epigeneze vědomí a vědomí sebe sama 379

Epigeneze vysvětlování 381

Epigeneze záměny 382

Epigeneze bytí a konání 383

Epigeneze světů a pravd 386

Epigeneze vysvětlování a porozumění 387

Epigeneze strukturálních soudržností 390

Epigeneze racionálního a prožitého 391

INTIMITA REKURZIVNÍ SYSTÉMOVÉ DYNAMIKY 394

PLODY 399

LIDSKÉ PROSTORY VZTAHOVÁNÍ 401

Konverzace, které osvobozují 404

Co se stalo a co se děje teď 405

Jak děláme to, co děláme? 406

OBECNÝ PRŮBĚH, JAKÝM SE DĚHE KONVERZOVÁNÍ, KTERÉ OSVOBOZUJE 407

Reflektujicí analýza 409

Jak je konverzování, které osvobozuje, možné? 412

Úvahy 413

Teorie 414

Světy 415

Výhledy 415

Odkud? 416

ČASOVÁ DYNAMIKA, KTEROU FREUD VE SVÉ DOBĚ NEMOHL VIDĚT 418

DVOJI KULTURNÍ VAZBA 421

Důvěřuji … nedůvěřuji 424

Dvojí kulturní vazba 425

Existuje východisko? 427

PŘIROZENÝ DRIFT ČLOVĚKA 430

Souvislá proměnlivá přítomnost neboli čas nula 430

Lidské 431

Jednotící epistemologie lidského žití 432

Lidské niky neboli kulturní světy 433

Zachovávání libého životního pocitu434

Zkušenost poznání a svobody 435

Kde existujeme? 437

Biologická-a-kulturní matrice lidského pobývání 438

Drift lidského žití 439

Naše přítomnost 442

Naše linie 443

PSYCHICKÉ ÉRY LIDSTVA 447

Postmoderní psychická éra 448

Post-postmoderní psychická éra 449

Veliká naděje 450

MÍZA 453

MILUJÍCNOST 455

My jednotliví lidé 455

Nitroděložní život 455

Jednota rozlišitelného, ale neoddělného 456

Při narození 456

Ekologická jednot(k)a organismus-nika: žití v milujícnosti 459

Čeho jsme si vědomi? Co bereme na vědomí? 460

Muž a žena 461

Žena a muž 62

Milujícnost v původu všeho 463

ŠKOLKA 467

PŘIJMEME-LI POZVÁNÍ K REFLEXI 469

KULTURNÍ TRANSFORMACE: DUŠEVNÍ TRANSFORMACE 473

Naše budoucnost vyvstává z přítomnosti, kterou žijeme 473

Návratná reflexe 473

Co se děje 475

Jak se to děje? 476

Co dělat 478

EPILOG 483

ZÁVĚREČNÁ ÚVAHA 491

GLOSÁŘ REFLEXÍ495

OPERAČNÍ KONCEPTY497

BIOLOGICKÉ KONCEPTY 506

SMYSLOVOST A NITERNÁ HNUTÍ 512

VZÍT NA VĚDOMÍ UVĚDOMOVÁNÍ 517

POZOROVAT POZOROVÁNÍ 519

JAKOŽTO LIDÉ 523

SPOLEČENSKÉ A POLITICKÉ 526

ZDRAVÍ A NEMOC 530

DOPLŇUJÍCÍ POZNÁMKY 541

 

Ukázky z knihy (od začátku do str. 33 originálu):

 

Na Jihu světa, v zemi zvané Chile

 

Plod a kořen, ryba a voda,

hora a moře, den a noc,

ty, já, on, ona, my

žena a muž

muž a žena

my, lidské bytosti

pramen a uskutečnění

našeho žití-soužití,

pramen a uskutečnění

všeho, co známe.

 

 

CHCEME TUTO KNIHU VĚNOVAT…

Všem lidem, kteří svým každodenním konáním směřují k tomu, aby vesmír, jejž plodíme svým žitím, vyvstával a zachovával se harmonicky přívětivým pro každou lidskou bytost s její etickou a společenskou důstojností i pro každou živou bytost s dobrou zemí (la buena tierra) jejího způsobu žití v biosféře, kterou mezi sebou všichni dohromady stváříme.

Všem mladým lidem, kteří se den co den vrhají do všeho, do dělají, proto, aby Lidstvo vystoupilo z etické slepoty, z níž se rodí zcizené žití v soutěžení a hledání cesty, jak stůj co stůj zbohatnout, a v níž Lidstvo nevidí, že takové konání vede vždy ke vzniku a zachování každodenní přítomnosti, ve které je mnoho lidí a lidských společenství, která zůstávají velice vzdálena žití a sou-žití v blaženosti (el bien-estar) a mnozí a mnohé z nich se potýkají s žitím zbaveným smyslu a rovnosti.

Všem ženám a mužům, kteří žijí, pracují a konají v důvěře, že je možné – a i si tak přejí konat – tvořit světy pro žití a sou-žití obdařené etickým a estetickým smyslem, světy, ve kterých mají naději na spontánně vzcházející spolupráci, ve kterých může být souladnost bytí a soudržnost se světem přírody věcí každodennosti, ve kterých se omyly mohou napravovat včas, poněvadž je vůle je napravit, ve kterých může každodenní soužití být zajímavé a inspirující a ve kterých konečně můžeme žít a soužít v libém životním pocitu, jenž vítá rozmanitost duchovního bohatství, které s sebou přináší, když se prožívá v potěše ze vzájemného respektu.

Ženám a mužům, kteří nám zpoza svého prazákladního respektu k pradávnému páru, ve složitém propletenci etnických kořenů utvářejících naši přítomnost, umožnili pochopit naši komplexní, mýtickou i pozemskou lidskou jednotu v Pachamamá – pro nás Latinoameričany – a odtud se i vzala naše odvaha a smělost k napsání této knihy.

Tahle kniha nevznikla ze dne na den. Je to výsledek naší vzájemné spolupráce, která se započala před více než 17 lety, když jsme oba žili nezávislé příběhy, které se tvořivě protnuly a díky nimž jsme si mohli naslouchat v krásné a nečekané hře reflexí, jež trvá dodnes a odráží se ve všem, co jsme kdy společně udělali a děláme. Právě proto se tu naše předmluvy a poděkování objevují jako intimní vyprávění o tom, jak jsme prožili zrození a růst téhož Stromu žití, ovšem z odlišných biologických-a-kulturních1 kořenů.

 

Humbertova předmluva

JÁ, KULTURNÍ-BIOLOG

Když jsem byl kluk, naučil jsem se od maminky, že to, jaký svět žiju a jaký budu žít, bude vždycky záležet na mně, na tom, co si sám vyberu.

Později se mi to poznání potvrdilo při jedné kulturní zkušenosti, která mnou hluboce pohnula a s níž jsem se naučil, že cesta, kterou v životě následuji, není určována žádným vnějším hybatelem mimo mě, nýbrž se v každém okamžiku – ať už vědomě, nebo nevědomě – ztvárňuje podle toho, co si sám zvolím.

Maminku, která pracovala jako sociální pracovnice, jsem jednou doprovázel při návštěvě v domácnosti. Přijeli jsme na místo, kde se vyráběly cihly, a žena, kterou jsme jeli navštívit, tam bydlela v takové malé dřevěné chatrči. Když jsme vešli dovnitř, uviděl jsem tu ženu, jak leží na hliněné zemi přikrytá hadry, a vedle ní jsem také spatřil kluka, jako jsem byl já; a když jsem viděl, že se od sebe nijak nelišíme, otřáslo to mnou. Myslel jsem na to, že já bych mohl být on a že mám jako dítě veliké štěstí, protože bez jakékoli zvláštní zásluhy mám všechno, co by on měl mít a nemá – jako dům, školu a jídlo; a pomyslel jsem si, že nikdy nebudu ctít boha, který se prohlašuje za milujícího, a přitom vystupuje jako svévolný a utiskující, když odpírá svou péči tam, kde má právě být přítomen. A znovu jsem přišel na to, co už mi maminka ukázala: jaké bude mé žití a jak je budu žít, bude vždycky – ať se děje, co se děje – záležet na mně.

Zase jindy mi maminka řekla: „Chování samo o sobě není dobré, nebo špatné, může být vhodné nebo nevhodné, přiměřené nebo nepřiměřené, je ale na zodpovědnosti každého vědět v každém okamžiku, jaké je jaké.“ A s tím mi přenechala úkol uvědomit si, jaké chování je za každých okolností případné, protože vědět to byla má zodpovědnost.

Tak se stalo, že jsem se v niterném prostoru svého cítění rozhodl, že chci všechno ve svém žití prostudovat, učit se, vědět a sám od sebe pochopit, abych byl plně zodpovědný za to, co dělám nebo říkám.

Maminka mi ale ukázala ještě něco. Ukázala mi, že i když jsem byl samotářské dítě a rád jsem si dělal vlastní hračky a tajně se zdržoval ve skrýši, kterou jsem si postavil ve větvích jednoho stromu, nebyl jsem sám, byli tu i další lidé, a já jsem se od ní naučil s druhými lidmi spolupracovat a sdílet.

A právě v tomhle běhu mých úvah, o mnoho let později, když mi bylo devatenáct, jsem zažil něco nenadálého. Dnes bych to nazval prožitkem mystického druhu. V posledním ročníku střední školy jsem při hodině biologie omdlel a během těch mdlob jsem zažil rozšíření vlastního vědomí tváří v tvář možné smrti, jak jsem cítil, že přestávám existovat a rozpouštím se bez těla v jakémsi světelném prostoru a v dokonalé blaženosti. Když jsem znovu přišel k sobě, kladl jsem si otázku, co se mi to stalo: umíral jsem, nebo to byl mystický prožitek? A tu jsem stanul před dilematem, a sice vybrat si mezi hledáním poznání a zodpovědností za jeho porozumění, anebo oddáním se zbožnosti a rozjímání nad mystériem božské existence. Vědomě jsem zvolil cestu hledání poznání a porozumění lidskému žití a soužití a za své žití jsem převzal zodpovědnost na cestě vědy, počínaje studiem medicíny, ve snaze pochopit povahu toho, jak se děje žití a umírání.

Cesta, jíž se ubíraly mé úvahy, a studium toho, jak pracuje nervový systém během procesu vnímání, mě přivedly k setkání s tématem původu jazyka. A studium tohoto tématu mě přivedlo k uvědomění, že láska představuje emoční základ, díky němuž mohlo naše lidské žití během vývoje vyvstat se zrodem jazyka. A na tomto pozadí společně s Ximenou Dávila Yáñez tvrdíme, že my lidské bytosti jsme bytosti biologicky milující a že naše biologická-a-kulturní totožnost je Homo sapiens-amans amans.

Celý můj život až do roku 1998 a obzvlášť nedostatek porozumění tomu, co jsem sám říkal, když jsem mluvil o lásce jako ústředním aspektu našeho bytí lidskými bytostmi, mě tak nějak nečekaně učinily přístupnějším a otevřenějším myšlenkovému otřesu, který jsem zažil při setkání s Ximenou a kterým se pro mne započalo oživující duševní a duchovní dobrodružství, poté co jsem dosáhl důchodového věku a musel jsem skončit s prací na Fakultě věd při Chilské univerzitě.

Když jsem Ximenu poznal, dojala mě její nenasytná zvídavost, smělost, s níž kladla nezodpověditelné otázky, to, jak naslouchala při vzájemných hovorech prodchnutých čirou reflexí, i její bystrá tvrdohlavost, s níž vše reflektovala a která se nijak nelišila od té mé. Ovšem to, čím se právě zahájil proces, který nás dovedl k reflektujícímu spolu-besedování a spolupráci, jejichž plod se teď objevuje v této knize coby původ našeho uchopování biologické-a-kulturní povahy lidského žití, byl bezpochyby její významný a zásadní postřeh, který učinila během své profesionální praxe – že totiž „bolest a utrpení, pro něž si prosíme o pomoc v doméně vztahování, jsou vždy kulturního původu“. A v tom procesu si Ximena povšimla, že udržování lidské bolesti představuje příznak každodenního kulturního žití, což nás přivedlo k tomu uvidět ustavující provázanost biologického a kulturního v našem lidském žití a soužití a se vší vážností pochopit fakt, že žití všech živých bytostí se od jejich počátku – před nějakými 3,8 miliardami let – nutně děje v naprostém začlenění do prostředí, které je činí možnými, čímž se utváří ekologický a dynamický celek, který nyní nazýváme ekologická jednot(k)a organizmus-nika. A s tím vším jsme vždy znovu a návratně spatřovali, že naše lidské biologické-a-kulturní žití začíná naším početím v zygotě, která se zahnízdí v děloze naší matky, takže žijeme vnořeni v kosmu, jejž ona utváří svým žitím: naše lidské žití-soužití je tímto biologické-a-kulturní z naší podmínky coby zygoty ve slučování biologického a kulturního jakožto rozlišitelných, avšak nikoli oddělitelných procesů, díky nimž můžeme být ve své epigenezi lidskými bytostmi jedině v průběhu našeho soužití s dalšími lidskými bytostmi.

Začali jsme společně pracovat a v roce 2000 jsme během procesu, který jsme nejdřív započali sami a poté v něm pokračovali se svými spolupracovnicemi a spolupracovníky, založili Matríztiku, z níž se stala skutečná škola reflektujícího, vědeckého a filozofického myšlení, jehož ústředním konceptem i prací je kulturní-biologie, přičemž se ptáme: čím to, že se my, lidské bytosti, staráme o to, abychom se vyvarovali negativních důsledků svého konání vůči ostatním lidským bytostem a biosféře, a čím to, že někdy se o to nestaráme?

Podíváme-li se na naši vlastní epigenezi, poeticky řečeno můžeme prohlásit, že Strom žití-kniha vyrostl v zahradách Matríztiky a že z pohnutí nad tím, co nám předává ve svých květech, se mu snažíme porozumět a necháváme jej, aby nám v plodech, které nese, odhaloval nás samé, takže prostřednictvím reflexe můžeme rozkrývat, že jsme jeho původem i ovocem zároveň. A tento objev má bezpochyby i dvojpovahu našeho konání a přemýšlení na půdě Matríztiky, tj. že děláme současně vědu i filozofii.

Po těch posledních patnácti letech trvalé reflexe již můžeme plně porozumět uzavřené povaze, s jakou se děje žití a s jakou se děje poznání, neboť chápeme, že soudržnosti uskutečňování našeho žití vysvětlujeme soudržnostmi uskutečňování našeho žití jakožto molekulárních autopoietických systémů.

Když jsem já, Humberto, navrhl termín autopoiese, abych tak evokoval organizaci molekulární dynamiky, která zakládá uskutečňování žití živé bytosti, zdálo se mi, že je zřejmé, že mluvím o molekulárních procesech, což při pokusech předvést organizaci, jež zakládá žití, zůstálo skryto. Tak došlo k mnoha mýlkám. A abychom se jim vyhnuli, rozhodli jsme se v roce 2001 vyjadřovat k živým bytostem jasně a pokaždé jsme zdůrazňovali, že jsme molekulární autopoietické systémy. A jakmile tak učiníme, můžeme rovněž plně porozumět naší biologické-a-kulturní existenci a objevit, jak můžeme při výkladu našeho žití naším žitím vidět, jak všechno, co ve svém žití prožíváme, vyvstává z uskutečňování našeho žití v do sebe uzavřené plodivé dynamice, a vyhnout se pokušení, které nám nabízí iluze naší niterné smyslovosti, která nám napovídá, že k tomu, abychom pochopili své žití, se potřebujeme opřít o nějakou přesahující realitu. To, co děláme v této knize, je tuto uzavřenou plodivou dynamiku, s níž strom žití rodí ovoce, jež mu dává vzniknout, předvést ve vyprávění, které nám sice neukáže všechny jeho plody, zato nám ale ukáže, jak tyto plody mohou vzejít z našeho žití a soužití – přičemž jedním z těch plodů jsme i my sami –, dovolíme-li, aby se naše rozvažování dělo na pozadí milujícnosti, bez předsudků, bez nároků, bez domněnek a bez očekávání, tak aby se mohlo stát tou dobrou zemí (la buena tierra), která je hnojivem jeho kořenů a současně nám umožňuje porozumět tomu, jak se strom žití děje.

A konečně v této výkladové uzavřenosti vidíme, že ve svém žití vlastně v každém okamžiku následujeme cestu inspirovanou tím, co námi otřese nebo nás nadchne, takže pro nás při uskutečňování našeho žití není žádná cesta zakázaná. A můžeme si vybrat, že se vydáme cestou vědy, nebo cestou mystiky, anebo cestou hmotné podstaty každodenního, či cestou božské spirituality. Ovšem to, co z nás dělá milující a etické lidské bytosti, nejsou jednotlivé události na cestě, kterou následujeme, nýbrž to, jak je prožíváme a která niterná hnutí jsou ta, jež si přejeme ve svém soužití zachovat.

Právě to se Ximeně a mně při naší společné práci přihodilo a umožnilo nám společně sepsat tuto smělou knihu, do níž jsme každý z nás podle pramenu vlastního žití vnesli bohatství svého vlastního příběhu a na jeho pozadí se naučili zeširoka naslouchat, zeširoka vidět a rozumět našemu biologickému-a-kulturnímu žití a soužití, a to vše v procesu spolu-psaní.

V počátcích historie mých vlastních výkladů roku 19692, kdy jsem navrhl pojem molekulární autopoiese jakožto organizace a uskutečňování žití, jsem tedy dostatečně neviděl, že živá bytost se děje jedině spolu se svou ekologickou nikou, jež společně s ní vyvstává; a to jsem si naplno uvědomil, teprve když Ximena během našich konverzací zdůraznila, že ta dobrá zem (la buena tierra), díky níž je možné žití každé živé bytosti, vyvstává společně s touto živou bytostí jakožto milující smyslový, konací a vztahovací prostor, jenž ji přijímá a skýtá jí útočiště a jenž se spolu s ní, během její molekulární autopoiese, proměňuje.

Od té chvíle se při našich konverzacích rodilo chápání ekologické jednot(k)y organismus-nika a dynamické architektury, které uvádějí v plynutí proměňující se přítomnost lidského žití a soužití s jeho krásnou a děsivou tvořivostí.

Právě v tomto smyslu přináší tato kniha mnoho nových pohledů, s nimiž se rozšiřuje chápání našeho žití, našeho rozlišení lidské biologické-a-kulturní existence, chápání toho, jak uchováváme niterná hnutí, která vedou a směrují naše žití, chápání spontánní dynamické architektury veškerého dění, včetně sledu našeho vlastního žití, coby epistemologický základ našeho konání a poznání. Takové jsou plody našich hovorů-reflexí, při nichž se během posledních patnácti let utvářelo naše porozumění naší biologické-a-kulturní existenci.

Žití a soužití, v němž se událo naše spolu-psaní této knihy, bylo a je krásným a šťastným dobrodružstvím. Není nikterak banální brát při soužití vážně uvědomění toho, že všechny světy, které prožíváme, utváříme my sami a uchováváme je, jak říká Ximena, zpoza niterních hnutí, která jsme se naučili nechat vést naše žití na pozadí reflexe, jež nám umožňuje vidět a chápat, a tudíž si můžeme vybírat, v jakém že to žití chceme žít a soužít.

V této knize průběžně ukazujeme, že žití každé živé bytosti se evolučně i v jeho individuálním životě coby ekologické jednot(k)y organizmus-nika děje a vyvstává jako dynamická architektura, která v sobě kloubí organismus a prostředí, jež ho činí možným s jeho niternou harmonií i harmonií jeho vztahování jakožto jeho milující ekologická nika s dynamickými a proměnlivými okraji, které jsou však v každém okamžiku skrze konání vymezovány zachováním molekulární autopoiese organismu.

A během toho procesu jsme současně pochopili, jkaké důsledky má pro naše žití porozumění epistemologické, a nikoliv ontologické povaze tématu poznání a porozumění, neboť poznání a porozumění mají co do činění s žitím organismu, který poznává a uchopuje, a ne s nějakou předpokládanou přesahující skutečností poznaného.

A konečně, napříč celou knihou čtenář uvidí, že toho, co nás vede k hovorům o reflektujícím myšlení, jež jsme směle pojmenovali Matríztica neboli Škola myšlení z Jihu světa, je mnohem víc, neboť ono vzešlo tady, v nevědomém propletenci niterných hnutí rozlišných etnik a pokolení, která nám při zachování soužití ve vzájemném respektu umožňují stavět do středu našeho konání pochopení, a nikoliv vědění. A činíme tak s vědomím, že ačkoliv jakožto živým bytostem se nám naše žití děje v bezprostřednosti našeho tady a teď, jakožto lidským bytostem, které se respektujeme ve svých přáních soužít na téže zemi, zahrnuje v sobě naše zodpovědnost při uskutečňování našeho soužití vždy celek antroposféry, kterou utváříme, a biosféry, kterou obýváme.

Ústřední myšlenky, které vedly naši reflexi během těch patnácti let spolupráce na půdě Matríztiky a jichž je tato kniha nejzřetelnějším plodem, mají svůj původ v Ximenině práci, kterou ona nazývá osvobozující konverzací.

Když jsme se s Ximenou na konci devadesátých let potkali a začali spolupracovat, postupně během našich hovorů poznávala a zajímala se o různé aspekty mé minulosti, jako třeba že jsem byl vědcem, který už od dětství rád šel za svými nápady a v sedmi si kladl otázku „co je to živé, které umírá?“, a později, už jako dospělý biolog, „co jsou poznání a vnímání jakožto biologické jevy?“

Já jsem zase kousek po kousku poznával některé momenty jejího příběhu, jako je hluboký zájem o lidské bytosti a jejich vztahy v rodině a obecně v organizacích.

Když jsme se potkali, ono lidské pro mě představovalo pouze jeden z biologických aspektů, ovšem o člověka jakožto jedinečný subjekt ve vesmíru, jsem se mnoho nestaral. Takže když jsme spolu vedli hovor a Ximena mi řekla, že si uvědomila, že bolest a utrpení, pro které vyhledáváme pomoc v doméně vztahování, jsou vždy kulturního původu, ukázala mi nový svět, na který jsem se zcela nasměroval.

Ústřední otázkou našich reflexí a nových myšlenek se v tomto procesu stalo: Jaká je niterná povaha lidských vztahů a povaha přítomnosti lidského jedince ve vesmíru? Takové jsou konverzace a reflexe, kterými se nadále zaobíráme až do dnešního dne.

Na začátku roku 2000 vzniká Matríztica, která se čím dál výslovněji zaměřuje na hledání porozumění lidské smyslové, konací a vztahovací psýché – ta možnost se vyskytla počínaje osvobozující konverzací. Z té práce se za oněch více než osmnáct společných let zrodila prožitková a reflektující kazuistika a my jsme mohli konstatovat, že původ bolesti a utrpení ve vztahování je ve výsledku kulturního původu.

Když došlo k našemu setkání, nebyl jsem už tehdy tradičním vědcem, už jsem věděl, že nemůžu mluvit o skutečnosti nebo o skutečném o sobě jako o něčem, co existuje nezávisle na našem rozlišovacím aktu, a pátral jsem po důsledcích, které přijetí této myšlenky má pro naše žití a chápání světů, v nichž žijeme.

Ximena mi ve své práci ukázala, že to, co dává našemu lidskému žití a soužití tvar, jsou sestavy našich niterných hnutí, která v každém okamžiku ustavují základ všeho, co děláme, a že jejich působnost je zjevná pouze tehdy, je-li jim dovoleno vyjevit se našemu cítění, vidění a slyšení v rozlišných smyslových, konacích a vztahovacích dimenzích našeho konverzování a konání, když se hnáni bolestí nebo zvědavostí zastavíme k usebrání nad niternostmi našeho žití a soužití.

Neboli porozumění tomu, co se děje během osvobozující konverzace coby prožitkové reflektující dynamiky, nám rozkrývá naši biologickou-a-kulturní existenci, přičemž současně vychází najevo, že my, lidské bytosti, jsme při uskutečňování svého žití a soužití nejen smyslovým, konacím a vztahovacím základem vesmíru, který prožíváme, nýbrž že jsme současně epistemologickým základem veškerého poznání.

Dynamiky konání, které Ximena vypozorovala v průběhu své zkušenosti s osvobozující konverzací a nazvala je sestavami niterných hnutí, utvářejí rozdílné smyslové, konací a vztahovací prostory, které prožíváme jako rozdílné domény existence a ty pak pojmenováváme jako mystické, abstraktní, konkrétní, náboženské, praktické, filozofické, vědecké či světské a jejich povaha pokaždé odvisí od niterných hnutí, která vedou to, co děláme, a to, co zachováváme.

Tato kniha v sobě zahrnuje a znovu-zpřítomňuje epigenezi anebo historický přerod Matríztiky a děla se a děje jako nepřetržitá návratná reflexe vycházející z osvobozující konverzace o našem lidském žití a soužití jakožto ústřední osy všeho, co jsme společně s našimi spolupracovnicemi a spolupracovníky za posledních patnáct let dělali.

A proč to tady nyní neříct? To, co se v té úvaze říká, ukazuje na jednotu psychického a tělesného v našem lidském žití-soužití, ale také na jednotu psychického a tělesného veškerých živých bytostí, což v sobě nepřímo nutně zahrnuje, že způsob žití jakéhokoliv organismu je určován sestavami niterných hnutí, které určují a řídí svět, jejž organismus plodí při jejich prožívání v konání a emocích přináležejících prostoru vztahování, který dynamika jeho psychické-a-tělesné jednoty činí možným.

To nejpodstatnější, co se nám potažmo k povaze žití a našeho soužití v historickém průběhu naší reflektující spolupráce přihodilo, je uvědomění toho, že my, lidské bytosti, jsme bytosti biologické-a-kulturní a že ekologická jednot(k)a organizmus-nika naší vlastní existence zahrnuje naši maminku a tatínka a prostor spolupráce a vzájemné péče, ve kterém ona a on tvoří rodinu, jež ustavuje základní prostor naší společenské biologické-a-kulturní existence.

Výraz biologický-a-kulturní, který má evokovat to, že se dějeme ve smyslové, konací a vztahovací jednotě, není při hovorech a reflexi o nás samých součástí současné běžné slovní zásoby, neboť spojuje dynamiky konání, se kterými se až doposud zacházelo jako s nespojitými; my jsme však rozpoznali, že takové nejsou, nýbrž že na pozadí našeho pojetí coby Homo sapiens-amans amans se ve svém výkonu dějí v naprosté provázanosti, i kdybychom je v jejich činnosti dokázali od sebe rozlišit.

My, lidské bytosti, jsme coby biologické-a-kulturní bytosti ovocem Stromu žití, ačkoliv ten strom se objevuje až s námi, když si vykládáme své žití skrze smyslové, konací a vztahovací soudržnosti uskutečňování našeho žití ve výkladové-a-plodivé dynamice, v níž mizí tázání po skutečnosti o sobě, která by nás činila možnými; a uvědomujeme si, že my sami svým vlastním žitím jsme skutečností, v níž naše žití existuje.

Jeden z nejpodstatnějších postřehů, který přišel v začátku naší spolupráce na půdě Matríztiky, bylo poznání, že u každé lidské bytosti se její biologické-a-kulturní žití v ekologické jednot(c)e/ě organizmus-nika zavírá do sebe sama jako biologická forma našeho kulturního obývání; stejně tak jako se do sebe sama uzavírá i žití ekologické jednot(k)y organizmus-nika coby biologické formy osobitého obývání v životě každého druhu živých, jiných než lidských bytostí.

Jediný zásadní rozdíl mezi námi a ostatními živými tvory je ten, že naše biologická podoba obývání je biologická-a-kulturní, a zatímco je tomu tak, představuje naše pobývání v jazykování, konverzování a reflektování našeho žití součást naší niky v ekologické jednot(c)e/ě organizmus-nika, kterou utváříme. Ostatní živé bytosti, které nepobývají v jazykování, nemohou reflektovat. A my, dokud jsme schopni reflexe, si můžeme neustále klást otázku, jaké žití chceme žít; a spíše dříve, než později zjistíme, že chceme takové žití-a-soužití, které naše dcery a syny povede k žití v blaženém životním pocitu (el bienestar) a harmonii rodinného společenského soužití ve spolupráci a vzájemné péči v milujícnosti, což je podle nás vskutku společenské nažívání.

V tom jsme my, lidské bytosti, jakožto biologické-a-kulturní bytosti, které existují v jazykování, konverzování a reflektování, jediní, protože máme možnost volby; a tato kniha je dlouhou reflexí nad tím, co my spatřujeme jako základ naší autonomie a svobodné volby, když naší příležitostí k volbě je ono teď a tady, které prožíváme podle přítomnosti naší vlastní epigeneze.

Nacházíme se v historickém okamžiku, ve kterém máme naše biologické-a-kulturní žití a soužití jako střed svého uvažování o našem žití a soužití, a zároveň máme Strom žití za pramen a plod porozumění našemu žití a kosmu, který tvoříme, když naše žití objasňujeme naším žitím při současném pobývání v našem žití jakožto reflektující autopoietické molekulární bytosti.

Všechno, co v této knize uvádíme, uvádíme na pozadí uchopování naší existence coby biologických-a-kulturních bytostí a na pozadí porozumění ekologické jednot(c)ě/e organizmus-nika v životě živých bytostí; a činíme tak v pohybu od porozumění dynamice zachování a proměn niterných hnutí, která řídí naše vztahující žití a na která ukazuje Ximenina práce, až po pochopení vrozeně konzervující povahy kybernetických pochodů dynamické architektury uskutečňování žití v čase-nula nepřetržité proměňující se přítomnosti žití: tato kniha je pozváním k reflexi.

A je pozváním k reflexi, díky níž si můžeme uvědomit, že nyní víme, že jakožto lidské bytosti jsme stvořiteli světů, které prožíváme, ať už se vyznačují čímkoliv, protože víme, že žití, jaké žijeme, si – vědomě, nebo nevědomě – vždy vybíráme zpoza svých přání, zálib, chutí, strachů, představ nebo priorit, a současně víme, že to, co ve svém žití a soužití zachováváme, má svůj předobraz v tom, co si vybíráme.

Minulost, v níž má svůj původ přítomnost, ve které se dnes vynacházím, se neudála v žití prostém omylů a slepoty; omylů a slepoty, z nichž pramenily jak bolesti a pomýlení v mém pracovním i rodinném životě, tak také příležitosti reflektovat a rozšiřovat své vlastní chápání povahy biologického kulturního žití člověka. Omyly a slepota, které bych byl raději nezažil a které mě v okamžiku, kdy jsem je uviděl, přivedly možná k tomu nejdůležitějšímu, což je přijmout bez nářků zodpovědnost za žití při vědomí, že já jsem ten, kdo utváří světy, v nichž žiju, vědom si toho, že vím, že v nich neexistují absolutní pravdy a že si pouze mohu vybrat, co si ve svém žití a soužití přeji zachovat, přičemž si mnohokrát volím cesty, které posléze pociťuji jako pochybení, která už nemohu smazat a před nimiž mi, je-li to možné, zbývá jediné, a to je seznat svou vlastní poctivost v přání znovu se jich nedopouštět, když se sám sebe budu ptát: „Co si v žití, které je ještě přede mnou, přeji zachovat, a co zachovávat nechci?“

CHCI PODĚKOVAT…

Mé matce Olze Romesín Lezaeta, která vlastnoručně vyrobila kolébku ze dřeva a vlny, do níž mě po narození uložila ke spánku; která mi dala tolik pít mateřského mléka, že jsem už nikdy poté o sobě samém nezapochyboval, a která mi svým etickým-a-sociálním žitím ukázala autonomii, jež vyvstává z konání v zodpovědnosti a vážnosti.

Maríi Montañez Luna za její důvěru v můj úsudek, díky níž jsem mohl za jejího přemýšlivého a vždy vážného a hlubokého doprovodu říkat věci – z pohledu vědeckého vědění, které se mělo za vědění – nepřijatelné a nevypověditelné.

Beatriz Genzsch Rescalli za její důvěru v mou niternou citlivost, díky níž jsem na pozadí jejího neochvějného laskavého přátelství mohl uvidět biologickou-a-duchovní jednotu žití v milujícnosti.

Mým synům Marcelovi a Alejandrovi, kteří mě inspirovali svými otázkami a které žití se mnou inspirovalo k jejich vlastní tvořivé svobodě.

Mým učitelům profesoru Gustavu Hoeckeru Salasovi, protože mě přijal a vedl mé konání a přitom mi důvěrou v můj pohled vědce otvíral prostory reflektujícího jednání, a profesoru Johnu Zacharymu Youngovi, který mi ukázal, že bez odvahy není tvořivosti, protože k tomu, aby člověk řekl něco nového, je třeba změnit jazyk.

Každému z mých žáků a žákyň, porotože mi vždycky byli přemýšlivými spolubesedníky a svými otázkami a názory mě měli k ohledání základů mého vlastního úsudku.

A bezpochyby Ximeně, která mi svým radostným přátelstvím a hlubinou své reflexe ukázala, že my, lidské bytosti, tak jak jsme ve svém bytí bytostmi biologickými-a-kulturními, jsme lidé, to jest bytosti, které svým žitím v jazykování a konverzování můžeme o svém žití přemýšlet a vybírat si, jaké žití si přejeme zachovat; a že milujícnost je základ uskutečňování veškerého žití v té dobré zemi (la buena tierra), která jeho existenci v ekologické jednot(c)ě/e organizmus-nika, již utváří, činí možnou.

A nakonec vzdávám dík životu samému, že jsem se dožil až do dnešního dne a mohl uvidět, jak se rodí, roste a plodí Strom žití.

 

Ximenina předmluva

JÁ, KULTURNÍ-BIOLOŽKA

Jsem žena, která měla veliké štěstí, neboť jsem se narodila jako dítě lásky, tak mi to vždycky moje maminka a tatínek říkali.

Moje maminka byla báječná žena, která neměla žádné velké vzdělání a jako malá chodila do školy jenom několik let. Byla to moudrá žena s obdivuhodným nadáním pro design a umění vůbec. A to nadání vtělila do návrhářství a šití oblečení, čímž si na živobytí mohla vydělávat svým uměním. Vdala se, když jí bylo patnáct, měla tři děti a nejmladší holčička zemřela na povrchový zápal plic, když jí byl rok a půl. Pro maminku to byla veliká životní bolest a spolu jsme se o ni v dlouhých hovorech dělily. Když tohle manželství skončilo, sama s dětmi odešla bydlet ke své kamarádce, která jí i s dětmi nabídla útočiště, a tak mamince začal nový život: pracovala, šila, navrhovala a do každého kousku oděvu, který stvořila, vkládala svou lásku.

Uplynul nějaký čas a objevil se devatenáctiletý mladík, nejmladší syn jedné rodiny pocházející z jihochilského Los Angeles. Znal ji, věděl, kde bydlí a den co den sedával na schodišti u jejího domu s pugétem. Ona si ho nevšímala, až jednou maminčin nejstarší syn, kterému tehdy bylo sedm let, povídá: „Maminko, ten mladík za tebou denodenně chodí a ty ho nevezmeš dál! Proč to neuděláš? Nejspíš ti chce něco říct.“ A tak to maminka udělala. A mezi oběma se zrodila láska, která bude trvat navěky a která v nich dlela až do posledních dní. Maminka zemřela v roce 2007 a tatínek v dubnu roku 2013 a maminka pro něho bly vždycky ta nejkrásnější žena na světě.

Od maminky jsem se naučila milujícnosti coby spontánnímu dění. O lásce se nemluvilo, jednoduše se každý den žila tím, jak se k sobě měli. Nikdy jsem neslyšela, že by o někom mluvila ve zlém nebo se přela s tatínkem. Říkávala mi: „Odpuštění je dar, který člověk naděluje sám sobě. Osvobozuje tebe i druhé, netřeba mít v srdci zuřivost nebo hněv, ty jsou totiž pro duši jed.“

Také jsem se s ní naučila nezdolné laskavosti a potěšení z ženské parádivosti. Říkávala mi: „Holka, žena musí vždycky vypadat krásně, upraveně, i kdyby doma zametala, je to akt lásky k sobě samé.“ Vždycky jí to slušelo, nosívala barevné a elegantní šaty, hlavně, když šli s tatínkem na tango, což byla jejich společná záliba. Naučila jsem se s ní tolika krásným věcem a proměnila jsem se v soužití uvnitř mateřského-a-dětského vztahu péče a lásky, která nebyla promyšlená, nýbrž spontánně prožívaná.

Od tatínka jsem se naučila, jak důležitá je četba. Pracoval v jedné tiskárně, v takové té starobylé, s linotypem, a tam je pro konečný výsledek důležité každé slovo, každá tečka a každá čárka v textu.

Také jsem se od něho naučila, že podstatné pro život je respektovat sám sebe, to mi říkal pořád. A já jsem to zažívala v tom, jak se k sobě měli oni dva jako pár. Byli jsme táta a dcera, byli jsme společníci. Naslouchal mi. Můj názor měl pro mého tatínka váhu a vždycky jsem s ním cítila, že jsem žena s vlastním míněním a on je respektuje. Vždycky jsem se cítila vyslyšena, opatrována a velice milována. Moje kamarádky ho měly rády, on se totiž naprosto vyslovoval ve prospěch žen. Jednou mi řekl: „Ženy mají větší kuráž než muži a tím, že jsou biologicky nachystány pro rození, zasluhují náš respekt, protože ať už mají vlastní děti, nebo ne, jsou dárkyněmi života.“

Po několika letech vztahu se rozhodli počít dítě, aby je mohli obdařit veškerou láskou, jakou chovali jeden ke druhému. I přes věkový rozdíl – tatínek byl o devět let mladší než maminka – se s lékařskou pomocí vynasnažili, aby maminka otěhotněla a já se narodila, když mamince bylo bezmála čtyřicet. Ten, kdo mě v okamžiku narození u nás v domě přivítal jako první, byl tatínek, který se připravoval na kurzu první pomoci, aby mohl být rodičce ku pomoci během porodu. Ten zážitek byl pro něho zázrakem života a odvahy jeho ženy.

Dozvěděla jsem se, že mé příjmení Dávila má v Chile v politickém a intelektuálním světě svoji historii a že nosit to jméno je čest, neboť v té linii stanuli lidé obdaření idejemi, udatností a etikou. Měla jsem prastrýce Carlose Dávila Espinozu (1887–1955), který byl prozatímním prezidentem Chilské republiky a rovněž za Chile prvním generálním tajemníkem Organizace amerických států (OEA). Joaquín Edwards Bello při prastrýcově pohřbu v říjnu 1955 řekl jménem deníku La Nación toto: „Dávila nosil ve svém drobném těle pradávný neklid starobylých národů (…) Krom toho, že byl novinářem, byl také vzdělavatelem, prozíravým politikem, diplomatem a humanistou.“3

Pro mého tatínka byl strýček Carlos velkou inspirací, která se jeho prostřednictvím dostala i ke mně. Tatínek byl odborovým předákem za tiskaře a už brzy od mlada bojoval za zachování práv dělníků. V hovorech, které se u nás doma vedly u stolu po jídle, se mluvívalo o trápeních dělníků a vymýšlela se řešení nutná k tomu, aby byli respektováni. S postupem času a díky své houževnatosti se tatínkovi a mamince podařilo dopracovat k vlastní tiskárně a stali se z nich grafičtí živnostníci.

Když jsem dokončila studia na poradce v mezilidských a rodinných vztazích, se zaměřením na vztahy na pracovišti, věnovala jsem se práci poradce v organizacích a myslím si, že jsem to udělala na popud celé té historie, kterou jsem s mateřským mlékem nasála z prsu mé maminky.

Lidská bolest pro mě vždycky představovala zásadní téma. A kladla jsem si otázku: „Jak je možné, že s idejemi a technologiem postupuje Lidstvo vpřed, kdežto lidská bolest a utrpení se zachovávají jako přirozený způsob žití?“

Bylo a je pro mě i nadále nesrozumitelné, že dokonce i dnes je hodně těch, kdo mají mnoho, zatímco jiní umírají na podvýživu. To, co teď říkám, nemá nic společného s tím, že bych upřednostňovala nebo neupřednostňovala takovou či onakou politiku nebo stranu anebo že bych byla stoupencem nějaké konkrétní ideologie. Jen ve svém každodenním žití zjišťuji, že kulturní bolest je z nedostatku etického vědomí, tudíž z nedostatku milujícnosti.

Jinými slovy se zdá, že některým lidem schází povědomí o tom, že důsledky, které plynou z činů, při nichž sami špatně nakládají s druhými a ubližují jim, budí ve společnosti nevoli. A že to ničení se systémově šíří do celé biosféry, neboť jsme se jako lidstvo proměnili v pohromu, když pro všechny neexistují stejné příležitosti k tomu vyvstat. A proto pro naši práci na poli kulturní-biologie je ústřední otevřít prostor pro uvědomění otázkou: „Kam chceme jako Lidstvo jít?“

Když jsem se sblížila s Humbertem, zatímco jsem pracovala jako poradkyně v různých podnicích – jedněch velkých, druhých ne zas tolik –, řekla jsem mu: „Uvědomila jsem si, že veškerá bolest a utrpení, pro které si žádáme o pomoc v doméně vztahování, jsou vždy kulturního původu.“ Řekla jsem mu to, protože jsem byla přesvědčena, že tomu tak je. To, co jsem si přečetla a co jsem slyšela na Humbertových přednáškách, v jeho projevech a v kurzech, které jsem navštěvovala na Chilské univerzitě, mi skýtalo základy, se kterými by se Lidstvo mohlo nasměrovat vstříc libému životnímu pocitu (el bien-estar) harmoničtějším a etičtějším způsobem. Pro Humberta byla tou dobou všechna práce poradce v organizacích v podstatě neviditelná.

Jeho pracovní náplní byla práce vědce na poli biologických věd, přičemž většinu času ve své odborné praxi věnoval studiu živých bytostí a vnímání jakožto biologického jevu, z čehož posléze vyplynulo studium původu lidskosti, jazyka a emocí. Na akademické a vědecké půdě to byl bohatý teoretický a praktický rámec s plodnými myšlenkami, nicméně však vzdálený každodennímu žití a prostý návrhů pro soudržné konání v jeho intencích v prostředí organizací a lidských společenství. A děje se, že my, lidé, žijeme a soužijeme v podstatě skoro celý svůj život v organizacích nebo lidských společenstvích, která uskutečňujeme svým konverzováním.

Za celou historii Humbertova myšlení se mocnými idejemi biologie poznání a biologie lásky inspirovalo a napájelo mnoho lidí. Z Humbertových myšlenek bylo v naprosté oprávněnosti takového konání živo mnoho lidí z oboru klinické terapie, v oblasti organizace, na poli vzdělávání a výchovy a v bezpočtu dalších oborů a disciplin.

Já jsem se ve své práci Humbertovými myšlenkami nejen inspirovala, ale nabídla jsem mu další, nové konání: svoji osvobozující konverzaci. Podle mého mínění se pochopení osvobozující konverzace promítá na pole libého životního pocitu, zdraví a duševní-a-tělesné harmonie lidské bytosti. A to obecně během provázení jednotlivců uvnitř organizací při kulturně transformačních procesech, kterými procházejí nebo si jimi projít přejí. A dále pak během zlepšování mezilidských vztahů v procesech, při nichž se šíří spolupracující konverzace při zachování oprávněnosti naší kulturní rozmanitosti uvnitř těchto společenství nebo mezi nimi navzájem. A stejně tak je tohle pochopení platné na půdě vzdělávání, pokud se jedná o procesy rozšiřujícího se porozumění živému a lidskému jakožto ústředního základu učitelské praxe.

Takhle se započalo mé reflektující putování po Humbertově boku a během tohoto procesu jsme založili dnešní Matríztiku, prostor, kde s druhými lidmi sdílíme, co společně uchopujeme.

Ten název vyplynul, když jsem Humbertovi v roce 2000 řekla, že lidé, s nimiž vedu hovory, mi během nich odhalují smyslovou-konací-vztahovací matrici (la matriz sensorial-operacional-relacional) svého žití a soužití. Na začátku jsem ty konverzace pojmenovala jako matristické, abych tak evokovala mateřské či matristické prostředí na způsob prostředí kultur, které existovaly na Krétě a ve střední Evropě a které Marija Gimbutas nazvala kulturami „Staré Evropy“.

Byly to kultury soustředěné kolem uctívání bohyně matky coby dárkyně života. Trvaly a zachovávaly se po tisíce let v různých částech Evropy a Asie a v Americe pak v našich pradávných národech, dokud je nenahradily nebo nepopřely kultury patriarchální. V matristických kulturách se žilo v soudržnosti s přírodním světem, ve spontaneitě vzájemného respektu a spolupráce: způsobem žití a soužití, po kterém se nám dnes coby druhu bytostí, jimiž jsme jakožto bytosti milující, stýská.

Lidé, s nimiž jsem vedla konverzace, mi říkali: „konverzace s vámi je pro mě osvobozující“ nebo „když s vámi hovořím, všechno se to ve mně rovná“ anebo „při konverzaci s vámi jsem prožil/a něco, co mi dává pocit větší lehkosti“. Poté, co jsem vyslechla tyhle niterné úvahy, pojmenovala jsem své konverzace jako osvobozující a začali jsme mluvit o Matríztice (se „z“) ve společné Humbertově a mé touze zdůraznit a dát na vědomí, že v samotných prožitcích nerozlišujeme mezi iluzí a vjemem a že tudíž nemůžeme mluvit o skutečnosti nezávislé na našem konání pozorovatele. A když jsem si tohle sama uvědomila a současně i to, že se nemůžeme vrátit ke spontaneitě toho pradávného způsobu matristického žití a soužití, nemohla jsem si neuvědomit také to, že jako Lidstvo žijeme zanořeni v kultuře, která se převážně soustřeďuje na vztahy ovládání, podrobení a kontroly a plodí nedůvěru, bolest a utrpení.

A všechno to předešlé nás přivedlo k ohlédnutí a ke zjištění, že na pozadí tohoto našeho konkrétního vývojového lidského ustavení se v naší linii udály a dějí přinejmenším tři zásadní způsoby žití a soužití: jeden (na základě důvěry) jako spontánní, nezvolené žití a soužití v základním souladu s naší ekologickou nikou; druhý (na základě diskriminace) jako reflektující autoritativní žití, které pokaždé hledá přesahující důkazy, aby tak opodstatnilo autoritu a popírání milujícnosti, které s sebou uznání autority přináší; a třetí (na základě přátelství) jako žití a soužití, které je spontánně přívětivé a přijímající při vědomé, či nevědomé volbě soužít v milujícnosti a které se zakládá na prožívání blaha plynoucího ze vzájemného respektu, poctivosti, spolupráce, rovnosti, společenské etičnosti, reflexe a konverzace.

Utvářet demokratické žití a soužití jako to, co jsme právě řekli o posledním z popsaných způsobů soužití, to je to, k čemu chceme odkazovat výrazem Matríztica, který má evokovat žití-a-soužití, jaké si přejeme žít a sdílet.

A pro to sdílení jsme se věnovali a nadále věnujeme úvahám, konverzacím a vlastnímu setkávání s příhodným a reflektujícím konáním v rozličných oblastech lidského žití a soužití, založeným na chápání toho, co jsme nazvali kulturní-biologií; a je to epistemologické – a nikoliv ontologické – konání a uchopování lidského žití. A když mluvíme o chápání, zdůrazňujeme, že kulturní-biologie není souhrnem vědění nebo znalostí, nýbrž že jde o hlubinné pronikání do porozumění živému od jeho počátků; a současně do porozumění tomu, že živé se děje jako molekulární autopoietická dynamika a že v okamžiku, kdy se objeví živá bytost, objeví se i nika, která ji činí možnou, přičemž se ustavuje ekologická jednot(k)a organizmus-nika, z čehož pro každého, kdo si přeje pochopit živé a žití, ústí v rozšíření vlastního vědomí o živé bytosti, jíž sám je, a zvláště pak vědomí toho, že je lidskou bytostí, která utváří světy, jež žije.

Společně se probíráme a pátráme napříč úvahami jako: „Rozlišíme-li, že lidské se objevuje s počátky jazykování v prapůvodní rodině jakožto skupince dvounohých primátů, kteří soužijí ve spolupráci při trvalé vzájemné blízkosti, jak se tento způsob soužití zachoval dodnes a i nadále představuje základ rodinného a společenského soužití?“

V momentě našeho setkání mi bylo nadmíru jasné, že to, co dělá rodinu rodinou, je radost pramenící z libého životního pocitu, že dotyční jsou spolu. Bez této radosti ze soužití rodina neexistuje. A tudíž mi vyvstal otazník: „Jak obnovit vzájemný respekt a spolupráci, když se vytratí radost pramenící z libého životního pocitu daného soužitím?“

Kladla jsem si otázku: „Děje-li se jazyk jakožto soužití v jazykování, jak se proměňuje to, co běžně chápeme jako konverzaci? Jak se v každém z nás dějí a odkud se berou kritéria platnosti, na jejichž základě přijímáme to, co přijímáme? A jaký dopad mají tato kritéria platnosti na naše rozlišení a rozhodnutí ve světech, které svým žitím a soužitím plodíme?“

Víme, že živé bytosti se poprvné objevily před nějakými třemi miliardami osmi sty milióny let a že my dnes představujeme přítomnost nikdy nepřerušené historie zachovávání života: „Jak se stalo, že dnes se jako Lidstvo ocitáme v nebezpečí zániku v důsledku ekologických změn, které plodíme exponenciálním nárůstem populace a změnami klimatu?“

Všechny ty otázky mě dovedly k opětovnému ohledání toho, čemu se říká systémové myšlení, a k položení následující otázky k zamyšlení: „Když mluvíme o kulturní-biologii, přicházíme s teoretickou tezí, anebo poukazujeme na něco, co je pro veškeré živé, a tudíž i pro lidské, ustavující?“ Když Humberto říkal, že „emoce představují způsoby, jakými se vyskytujeme ve vztazích, anebo třídy vztahových chování“, kladla jsem si otázku: „Jaký je biologický základ emocí?“ A navrhla jsem mu hovořit o sestavách niterných hnutí (las configurciones de sentires íntimos). A vyzvala jsem ho, abychom se ptali: „Jak to, že rozhovor může člověka vysvobodit z pasti bolesti a špatného životního pocitu pramenícího ze znehodnocení sebe sama, které vznikly v jeho minulosti ve vztazích s dospělými, s nimiž dotyčný člověk soužil a jehož svou nemilujícností popírali, a umožní mu nalézt respekt k sobě samému?“

Je-li kultura tím, nač poukázal Humberto, tj. uzavřenou sítí konverzací a toto konverzování je pokaždé vedeno nějakou emocí, jaké jsou potom důsledky, vezmeme-li to vše na vědomí v prostoru společenského soužití, jestliže každý člověk zachovává, uskutečňuje a utváří vědomým, či nevědomým způsobem kulturu, kterou žije?

Říkáme, že chceme měnit kulturu a do středu stavět člověka, a přesto ji nadále udržujeme, když svým způsobem žití stále dál uskutečňujeme a plodíme vztahy diskriminace, kontroly a podrobení, aniž by se cokoliv změnilo. Přání, aby se změnil způsob, jakým se vztahujeme k sobě samým a ke svému okolí, nemá magické účinky a samo o sobě nestačí. Jediné, co by přineslo kulturní změnu vstříc harmonickému a etickému společenskému žití a soužití, je proměna našeho chápání, a tudíž našeho konání.

Tak tedy po všechno to reflektující putování s Humbertem jsme se společně s kolektivem našich spolupracovníků ustavičně přesvědčovali o tom, jak moc naléhavým se stalo, abychom vzali na vědomí nutnost kulturní transformace, která by vedla k zachování vzájemného respektu, poctivosti, rovnosti, etičnosti a reflexi, v níž muž i žena vyvstávají ve své význačnosti ve spolupracujících vztazích.

Mezilidské vztahy, které se dějí ve vzájemném respektu, bezpochyby vyvstávají jako vztahy příjemné, a snad právě proto jsme se s Humbertem během historie naší spolupráce měli tak dobře, když jsme dělali, co jsme dělali, protože spíše žijeme v přítomnosti hry reflexí, čímž nezbývá prostor, abychom se zaobírali vyzdvihováním přítomnosti jednoho nad druhým a vždycky se vynacházíme v tvůrčím rozhovoru a všechno, co děláme, vyvstává z naší vzájemné inspirace (ko-inspirace).

A právě tam, po Humbertově boku a po boku týmu našich spolupracovníků, jsem nalezla prostor, který také zná bolest, nicméně spíše se soustředí na životní pocit spokojenosti a blaha, který s sebou přináší řemeslo světů-tvorné konverzace. Jak vždycky říkám, mým zaměstnáním je konverzovat, mou vášní je konverzovat a to, co dělám s lidmi, jak s jednotlivci, tak se skupinách nebo na týmových schůzkách, při seminářích nebo obecně při setkáních, je, že zvu ke spolu-besedování a k reflexi, aniž bych předem plánovala nějaký výsledek, v ryzí otevřenosti toho, co se při nich právě odehrává zpoza vědomého, či nevědomého uchopování kulturní-biologie, přičemž své počínání vždycky v proudu tvořivé konverzace směřuji k tomu, abychom se všichni setkali se sebou samými. Spolu-besedování (konverzování) prožívám jako umění, kterému ráda říkám umění společně tančit.

A právě na pozadí tohoto společného tance s Humbertem není naším přáním nalézt lidi, kteří budou souhlasit s tím, co říkáme, ani s tím úmyslem neděláme to, co děláme, a naprosto nás nežene pohnutí mít své následovníky. Naším jediným přáním bylo a je pozvat lidi, se kterými se setkáváme, k tomu, aby se zamýšleli a na své vlastní otázky hledali vlastní odpovědi a své vlastní konání a žití nahlíželi skrze své vlastní konání a žití.

Tuhle knihu jsme napsali jako svůj druh svědectví o tom, jak že se děly všechny ty roky od společného založení Matríztiky coby Školy myšlení z Jihu světa ve tvůrčím vztahu bohatém na myšlenky i skutky. A dnes mohu říct, že jedno nevinné tvrzení typu „veškerá bolest a utrpení, pro které vyhledáváme pomoc v doméně vztahování, jsou vždy kulturní původu“ vneslo do mého žití a vědomého reflektování otázku po kulturní bolesti: „Kde nás bolí naše žití a soužití?“ A to, že jsem ve všech doménách svého bytí pátrala po důsledcích plynoucích z té otázky, znamenalo, že jsem se setkala se svou vlastní bolestí a s bolestí a utrpením mužů a žen všech věků a uvědomila jsem si, že jediným východiskem je respekt k sobě samému, který vyvstává z milujícnosti a ze sebe-milujícnosti, stranou očekávání a nároků, v přijímání světa, který s sebou nese mé bytí, když o sobě vím, že já jsem strůjcem svého žití.

Pochopit, že každý člověk vždycky míní na základě svých vlastních očekávání a nikdo nikdy nemůže svá vlastní očekávání, a tím méně očekávání druhých uspokojit, je osvobozující a soustředí mě k mým vlastním přáním, nikoliv v egoistickém hnutí, nýbrž v pociťování naprosté sounáležitosti se sebou samou, což je to jediné místo, z něhož seberespektování, sebemilujícnost a sebepřijetí vyvstávají jakožto spontánní. A z tohoto místa mohu za každých okolností nalézt vědomé východisko vstříc blahému životnímu pocitu, anebo vstříc neblahému životnímu pocitu. Nepochybně jsme tvůrci světů, které žijeme. Spolu-sepsat to reflektující putování, které vyvstává v každém řádku této knihy, pro mne bylo jedinečnou zkušeností, a tak to pro mě bylo putování podivuhodné.

A přání sepsat své příspěvky kulturní-biologii zpoza osvobozující konverzace a systémového-systémového-systémového žití a soužití mě nevyhnutelně vrací do dětství, do bezelstné čistoty, ke hraní; vrací mě, abych zkoumala vesmír, jenž vyvstává s mým tázáním, a nacházela a přijímala – a někdy odmítala – odpovědi a dál hledala při tom podivuhodném prožitku pocitů prostých ulpívání a bez nutnosti přijímat jednu odpověď jako tu jedinou, jako nějakou velikou pravdu, která polapí naši duši a naši tvořivost, jež je tak vlastní každé žijící bytosti, tak vlastní životu, tak vlastní tomu, kdo si veletoužebně přeji, aby mi nikdy nedali odpověď, která skoncuje s mými otázkami.

Nakonec chci říct, že otázka, která je nám k naší práci v kulturní-biologii kladena nejčastěji, zní: „Jak se aplikuje?“ Má obvyklá odpověď zní: „Ten, kdo ji chce aplikovat, neporozuměl, neboť ten, kdo porozuměl, nic neaplikuje, ten ji žije.“

CHCI PODĚKOVAT…

Svému tatínkovi Luisi Dávila, že mě přijal, když mě maminka nechala vyskočit ze svého lůna do něhy, s níž mě uvítaly jeho ruce; a za čas, který jsme sdíleli během dlouhých hovorů; a že mi naslouchal natolik, abych už nikdy potom nemusela zapochybovat o svém vlastním naslouchání a o své zásadní touze po autonomii.

Své mamince Auroře del Carmen Yáñez za to, že mi ukázala a vedla mě cestami milujícnosti, něhy a ženské smyslovosti.

Zázraku života, kterým jsou mé děti Paz, Cristóbal a Sebastián, neboť bez nich a bez impulzu, který mi dalo „maminkovství“, by nebylo nic z toho, co jsem napsala, přečetla a promyslela, možné.

Své snaše Bárbaře za to, že se s vášní a oddaností, v rámci životního projektu, stala součástí Matríztiky.

Svým vnoučatům Domenikovi a Michele za to, že můj život naplnili svou ryzí bezelstností, kterou bychom jako dospělí neměli nikdy ztratit.

Svému zeti Rodrigovi Vásquez Suitovi, jehož noty jsou ku vděku na dálku.

Andělu v žití mém i mé rodiny, Alfredu Tapia Yáñezovi.

Doktoru Victorinovi Farga Cuestovi, s jehož úvahami a konverzacemi se ve mně otevřela představa cesty, jež změnila směr mého přemýšlení.

Svým učitelům a učitelkám, zvláště pak Enriquemu Cueto Sierrovi a Ignaciu Garcíovi, kteří mě provázeli při mých studiích, za to, že se mnou sdíleli svou základní přemýšlivou zvídavost.

Svým milým přítelkyním Joaně Murdoch, Aně Maríi Inzua a Marii Louise Boré, že jsou tu, vždycky s láskou a účastí.

Všem těm rodinm a jednotlivcům, kteří mi všichni důvěřovali a svěřili se se svými zármutky a bolestmi, za to, že mi dovolili, abych je provázela na cestě osvobození.

A, samozřejmě, Humbertovi jako svému učiteli za ty bezpočetné rozhovory, které vedly a vedou můj pohled, za to, že mě přijal při plné oprávněnosti mých úvah a odtud otevřel svůj sluch mému objevu o kulturní bolesti. A především mu děkuji za to, jakého jsem v něm nalezla přítele v radosti, kterou cítím při hře, při smíchu a při rozvažování nad světskými tématy a při tom, když se učím vidět hloubku, jaká je v každém z nich.

A konečně všem prožitým bolestem, které mi jako obrovské životní prožitky umožnily spolu-napsat tuto podivuhodnou knihu.

 

Společná předmluva

MY, KULTURNÍ-BIOLOGOVÉ

Od počátků naší lidské historie se pokusy o porozumění světu či světům, které žijeme, ubíralo cestou tázání po tom, jak se děje to, co se nám děje, anebo co je či jaké je to, co je, ovšem bez účasti našich úmyslů, cílů nebo přání. Na tohle tázání se ve formě otázek po bytí anebo po rozlišeném o sobě obvykle odpovídalo v dějinách filozofie a vědy, přičemž se vždy uchylovalo k přijetí nějakého metafyzického výkladového konstruktu jakožto představy o skutečnosti nebo jakožto onoho skutečného.

My si ale myslíme, že na tyto otázky nelze odpovědět na pozadí našeho počínání coby pozorovatelů, neboť nemáme přístup k ničemu, co by mohlo existovat nezávisle na tom, co děláme, když cokoliv rozlišujeme. A právě proto v této knize nepřicházíme s žádnými teoriemi o ničem, ani nemluvíme o absolutních pravdách, ani o tom, co je tam vně, ani o jsoucnosti rozlišeného, ani o skutečném nebo o skutečnosti.

Co ale děláme, je to, že se zamýšlíme nad původem všeho lidského a nad uskutečňováním, zachováváním a proměňováním našeho způsobu žití a soužití. A činíme tak uvnitř a na pozadí našeho žití a soužití v jazykování, v konverzování a v reflektování. Z toho, co tu říkáme, není nic, co by znovu a znovu nerozkrývalo soudržnosti mezi tím, co děláme ve svém každodenním žití a soužití, a každou otázkou a každou odpovědí.

Předkládáme k uchopení, že v naší kulturní přítomnosti je ústřední to, abychom si my, lidské bytosti, uvědomily, že odpovědi na naše tázání mohou přicházet zpoza našeho konání pozorovatelů, jelikož můžeme vidět a pochopit, že nemáme přístup k ničemu, co by mohlo existovat v nezávislosti na tom, co děláme, když cokoliv v rozlišovacím aktu rozlišujeme. A že tomu je tak, neznamená pro naše konání coby pozorovatelů omezení, nýbrž je to naše podmínka existence coby biologických-molekulárních systémů. Tímto způsobem jsme vše, co jsme my živé bytosti a my lidské bytosti udělaly, udělaly právě jako druh bytostí, který jsme.

S tímto porozuměním si neklademe otázku, jak poznáváme, co je nebo o čem říkáme, že existuje, nýbrž se tážeme po tom, co děláme, když jakožto živé bytosti rozlišujeme to, co rozlišujeme, anebo co děláme, když mluvíme o poznání. Tážeme se po tom, na co se dříve než v šedesátých letech 20. století nedalo odpovědět, protože se toho nevědělo dost o tom, jak si živá bytost při uskutečňování svého žití v jednotě se svým nervovým systémem počíná.

A to, co se děje, když na tyto otázky odpovídáme na základě soudržností našeho každodenního žití, bez metafyzických domněnek, obohacuje jak naše chápání vlastního každodenního žití a soužití, tak také naše uvědomění si toho, že jsme zodpovědni za to, jak žijeme to, co žijeme, když rozumíme tomu, jak utváříme světy, které žijeme, tím, co ve svém žití děláme, cítíme, co si představujeme a přejeme.

Chceme vás pozvat ke čtení a k usebírání se nad tím, v čem tkví lidské žití a soužití. K uchopení jazykování, konverzování a reflektování a k uchopení toho, jak se děje, že skrze své smyslové, konací a vztahovací soužití plodíme všechny a každý jeden ze světů, jež obýváme; a konečně k porozumění tomu, že veškeré lidské individuální či kolektivní společenské chování vposledku spočívá v odpovědi na tázání, které napříč naší historií mělo různé podoby a na které dnes poprvé máme možnost odpovědět bez ulpívání na nějaké předpokládané přesahující skutečnosti, která by nás všechny zavazovala.

SPOLEČNĚ CHCEME PODĚKOVAT…

Všem, kdo se podílejí na Matríztice a jejichž každodenní práce a spolu-inspirující přítomnost jsou nápomocny tomu, aby se dnes ukotvila jako Škola myšlení z Jihu světa, jak jí říkáme, a přispěli k tomu, aby mohla vzniknout tato kniha.

Cristóbalu Gaggero Dávila, našemu obchodnímu inženýrovi, a jeho dvojjazyčnému konverzování, že nám umožnil moudřeji prožít a sdílet svět organizací a firem.

Bárbaře Vargas Facco za její práci a vhled plánovače a správce a za její nekonečnou důvěru v naše konání.

Patriciovi García Ascencimu, který s námi intenzivně a s nasazením spolupracoval v Matríztice od samých počátků a vložil do našeho společného projektu veškerou svou energii, chuť a porozumění.

Simónu Ramírez Muñozovi, našemu bezvýhradnému biologovi, za jeho neochvějnou lásku, oddanost a nasazení. Děkujeme Ti, Simóne, za Tvou nekonečnou trpělivost.

Sebastiánu Gaggero Dávila, našemu sociologovi, který v nás svým odhalením toho, že sociologie nemá v ústředí svého konání člověka, podnítil a nadále podněcuje inspirující otázky a úvahy nad vším společenským a komunitním, jež provázejí veškeré naše počínání.

Ximeně Paz Gaggero Dávila, která nám na dálku přispívá svým pronikavým pohledem a dobrou náladou a dbá, abychom na sociálních sítích drželi krok.

Vivianě Cruz, naší sekretářce, která nás s nasazením, účastí a spoluprací doprovázela při zakládání Matríztiky. Děkujeme, Vivi.

Pirosce Montes Stark, naší účetní, za její každodenní laskavou, pozornou a neúnavnou spolupráci.

Mauriciovi Vlastelica Panesimu, našemu jednateli a nakladateli, za jeho cenné přátelství, nadšení a odbornou tvořivost, s níž napomáhal konkrétně této knize a obecně celému našemu projektu.

Všem organizacím, které souhlasily a zúčastnily se a spolupracovaly s námi během procesů reflexí provázejících kulturní transformaci, za důvěru v Matríztiku a v to, co předkládáme: společný záměr v jakékoliv organizaci je možný pouze tehdy, je-li přání a chuť soužít a pracovat v ko-operaci a ve vzájemné inspiraci (ko-inspiraci) společné všem lidem, kteří ji tvoří.

Všem mužům a ženám, kteří se aktivně účastnili našich setkání, kurzů, seminářů, magisterských a bakalářských kurzů, certifikovaných kurzů, přednášek v Chile i jinde, protože bez nich by se nebylo nic událo.

Sele Robyn Cozad Sandow: vzpomínka na ni vnáší do našeho pociťování a rozvažování světlo.

A konečně čtenářům a čtenářkám této knihy, nechť se jí nechají nadchnout a inspirovat.

Teď nechme Strom žití, ať před Vámi vyvstane.

Uvolíte-li se své líbezné oči nechat na těchto řádcích spočinout, neodvracejte je v zlobě a nepřestaňte, aniž konce zahlédnou.“4

 

ZAČÁTEK VŠEHO

Žijeme ve slepotě! A to ne že bychom neviděli, ale jednoduše nevidíme-necítíme to, co vidí-cítí druzí. Dnes můžeme pochopit, že vidět-a-cítit není zachytit to, co je vně nás samých, nýbrž že vidět-a-cítit znamená nalézat se ve smyslové souhře a v soudržnosti se vším, co vyvstává během sou-žití, ať už s přítelem či přítelkyní, se spolucestujícím, se vzdáleným potomkem, s biosférou anebo jen s děním žití samotného. Svět, který prožíváme, vidíme a cítíme, bez nás neexistuje. Svět, který prožíváme, vidíme a cítíme nepředchází našemu prožití-spatření-pocítění tohoto světa. Není to tak, že bychom při setkání s jinakostí, která se objeví, když mluvíme o světě, který prožíváme, stáli na jedné ze stran tohoto setkání. Při tom setkání jsme my a svět, či přesně my-a-svět.

Právě z toho, že je tento celek, nevidíme – pokud se nezastavíme, abychom se podívali –, že to, co jsme prožili-uviděli-pocítili při vzpomínce na prožité-viděné-pocítěné, již není tím prožitým, viděným a pocítěným. A právě z toho, že je tento celek, se nám už vzpomínka na prožité nezdá být stejná s tím, když prožité vysvětlujeme: vysvětlení a vysvětlovaná zkušenost se dějí v nespojitých doménách, a proto vysvětlení nikdy nenahradí prožitou zkušenost. To, co o dříve prožité přítomnosti říkáme nebo vypravujeme teď, už prožité-viděné-pocítěné bylo, je to přítomnost, která už není teď.

Býváme někdy pro druhé chladní, tvrdí a bez citu, jako bychom žili bez cítění vůči světu, který nás obklopuje a který nás v sobě zahrnuje?

Může být člověk v mrazivém ne-cítění naživu?

Najisto můžeme žít ve slepotě, která pochází z naší vlastní bolesti, slepí k něze, slepí k milujícnosti, která nás stvořila, slepí k bolesti hmotné bídy a slepí k bídě duše; necitelní k nadbytku, který je bídou, jež uděluje moc; slepí k bolesti z nedostatku toho, co schází, anebo ke znechucení z přítomnosti toho, co přebývá. I tehdy ale existujeme, živí, v cítění, které – možná skryté a přítomné – cítí.

Takže v této přítomnosti, v tomto teď, dnes, v této naší tak ceněné planetární-kultuře jsme my – jak ti před námi, tak i my dnešní – naprosto zodpovědní za množství teorií, které si pěstujeme a opečováváme, abychom s nimi ospravedlňovali svá zaslepení tváří v tvář oprávněnosti rozdílností; a odtud se nám pak diskriminace denodenně jeví jako něco přirozeného. Diskriminace jako takové malé nebo velké klece – jako ty pocity kanárka, který v kleci, jež se mu proměnila v jednou přívětivé, jindy zničující hnízdo, poskakuje a prozpěvuje: “Jenom ať klec nezůstane otevřená, ten pták by mohl uletět nebo tam venku umřít anebo žít bez mojí kontroly!”

Utkali jsme celé předivo teorií a na pozadí toho, co říkají, se ocitáme bez prostoru pro přemýšlení, pro reflexi, pro rozmluvy anebo jednoduše pro to, abychom tu byli naplno a celiství s těmi, o nichž říkáme, že je milujeme. Ledaže nám nečekaná setkání, která se zjevují z úplného nic, rozšíří, rozvinou svět, který prožíváme-pociťujeme s druhými, jež nevidíme. A pokud tohle není, co by se nám přihodilo, potom zoufale hledáme klid, hledáme mír, který nám poskytují jistoty, jedinečné pravdy, které působí nezávisle na našich přáních, na našich chutích, proměňují se v mocné energie, jež nás přetvářejí v neoblomné, strohé jedince, kteří hledají klid, jejž skýtá kontrola: z podmaňování, z poslušnosti, z nedůvěřování nedůvěřujeme světu, který jsme my sami vlastním žitím a spolu s ostatními stvořili a tvoříme.

Když nám ale na dveře zaklepe nečekané a reflexe, která inspiruje, nám ukáže, jak malý je svět, který žijeme, tehdy – aniž to bereme na vědomí –, ve vidění, které tato reflexe za soumraku života přinese, se rozpomeneme, že jsme děti, které vyrostly. A dotkne-li se naší duše ta bezelstná nevinnost a bezpředsudečnost, tehdy se proměníme v děti, mladé muže a dívky a v dospělé, jichž se zmocní přání rozumět tak, abychom viděli-a-cítili. Jestlipak existuje způsob, jak to udělat, nějaký postup? A když nás někdo z bolesti požádá o pomoc, budeme si vědět rady?

A tady zveme k porozumění tomu, že druhým nikdy nepomáháme – vzdáleným potomkům, příteli, milované bytosti, sousedovi, občanovi –, zveme k tomu uvidět, že pouze doprovázíme, dáváme znamení, drobné gesto pro orientaci, v milujícím závanu naslouchání, v magickém pocitu jednoty s vesmírem, v konání ne-konání, které nechává druhého, aby se uviděl-pocítil.

Setkáváme se s druhými lidmi – občas v sobeckém hnutí, že já opravdu mohu druhému pomoci – a nevidíme, necítíme a narážíme na jistotu své vlastní pravdy ve všemohoucnosti našeho chtění pomáhat. A jak si tak dychtivě přejeme pomáhat, nevidíme, že bolesti druhého můžeme ubírat na vážosti, a honem spěcháme s odpověďmi, aniž bychom naslouchali jeho otázkám a trápení. Ten, kdo pomáhá bez uvědomění, prožívá při pomoci již roztříštěnou psýché nadřazeného člověka, vlastní přítomné kulturní hře, a s ní jsme lapeni v žití vědomostmi, aniž bychom kdy druhé i sebe sama uslyšeli. Netrpělivi, jen abychom byli tam, kde se usiluje o dobrodiní.

Nicméně i tak se můžeme naučit, že jediné, co můžeme, je doprovázet, naučit se, že ten, kdo doprovází, neusiluje o dobro nebo o pomoc; že je jen tu, celý, ve svém vlastním středu, ve svém vidění-sebevidění, a při tom že naslouchá, slyší, dívá se, pouští, cítí, ve svém umění vidět a slyšet prostém požadavků nechává vše běžet, zpoza milujícnosti nechává být. Když nepomáháme, cítící doprovázení spontánně vyústí v pomoc, evokuje nahlížení, cítění, které otvírá vidění bez úmyslu je otevřít, poté co s druhým člověkem projdeme jejich vlastním žitím a když s ním prožíváme-vidíme-cítíme nové žití-vidění-cítění. Ten, kdo doprovází, nepomáhá, a milujícnost, přátelství a respekt mezi oběma vyvstávájí z blaha toho být si spolu s druhým anebo sám se sebou nablízko. Z žití v rovnosti jakožto legitimitě naší různorodosti.

Když je s milujícností konec, skončí se vidění-cítění a skončí se blízkost, z našeho pocitování se vytratí jistota, kterou nám dává společnost a přítomnost toho druhého. Milujícnost je jednosměrná a vydává se až do vyčerpání, přijdou-li nároky, usilování, a tak zmizí spontaneita souladu plynoucího z blaha společného bytí. A tehdy se objeví opuštěnost, samota, zneužívání, diskriminace a nerovnost.

Nabydeme-li ve stávající kulturní přítomnosti znovu povědomí o tom, že milujícnost námi proudí od času počátků našeho žití coby základ veškerého tělesného-a-duševního blaha, postoupíme od víry, podle níž nás má jakožto racionální bytosti vést poznání vnějšího světa skrývajícího duši, k prožitku žití a soužití v milujícnosti coby zdroji veškerého blaha nás jako lidských bytostí. Žití a soužití v existenčním prostoru, ve kterém je milujícnost mízou Stromu žití, která v nás a v našich dcerách a synech a v jejich dcerách a synech vyživuje možnost z autonomního konání a reflektování na pozadí etického vědomí plodit blaho žití a soužití v harmonii vzájemného respektu a spolupráce, čímž jsme jako lidské bytosti obdařeni.

 

 

1Pomlčka mezi oběma slovy má evokovat, že biologické a kulturní ustavují dynamickou provázanost, která je ve svém dění neoddělná, byť jako koncept rozlišitelná.

2Když jsem já, Humberto, navrhl slovo autopoiese, kterým by se evokovala organizace molekulární dynamiky, s níž se ustavuje uskutečňování žití živé bytosti, zdálo se mi, že je jasné, že mluvím o molekulárních procesech, což v pokusech ukázat organizaci, která zakládá žití, zůstalo skryto. Tak došlo k mnoha mýlkám a zmatení, ale Ximena mi v roce 2001 ukázala, že tomu tak bude, dokud o živých bytostech nebudeme zcela výslovně mluvit jako o autopoietických molekulárních systémech.

3Deník La Nación, úterý 25. října 1955

4Tak to řekl španělský básník José Zorrilla y Moral, když jménem Dona Juana psal psaní Doně Inés v romantickém dramatu Don Juan Tenorio z roku 1844.

 

•••

 

• Ximena Dávila a Humberto Maturana Romesín

Historia de nuestro vivir cotidiano (čes. Historie našeho každodenního žití)

 

Anotace:

Čtenáři této knihy se nabízí pravé intelektuální dobrodružství: budou se nám v ní evokovat základy naší podmínky coby biologických-a-kulturních bytostí a zamyslíme se nad některými důsledky, které z této bytostné podmínky vyplývají; mezi jinými nad lidskou bolestí a cestou směřující k libému životnímu pocitu. Rovněž se dotkneme některých otázek týkajících se spontánního lidského etického chování a demokracie a konečně promluvíme také o vědě a filozofii a základech platnosti toho, co přijímáme, když si vysvětlujeme naše každodenní žití.

Historie našeho každodenního žití tedy přichází jako souhrn hlavních základů naší přirozenosti coby lidských bytostí a v zásadních úvahách přibližuje konání lidských společenství, v nichž se odvíjí naše žití. Jako zcela esenciální v tomto rámci vychází naše zodpovědnost za dopad našeho žití na planetu, tak abychom konali vědomě na základě vlastní rozvažovací autonomie a na základě směřování k harmonii.