čtení k reflexi a pro inspiraci

Bibliografie k textům Rebeky Wildové:

 

  • Kinder im Pesta. Erfahrungen auf dem Weg zu einer vorbereiteten Umgebung für Kinder (Arbor, Freiamt, 1993)

  • Erziehung zum Sein (Arbor Verlag Valentin, Freiamt, 1996); šp. Educar para ser (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 1999), 301 stran

  • Lebensqualität für Kinder und andere Menschen (Beltz Verlag GmbH, Weinheim und Basilea, 2001); šp. Calidad de vida ‒ Educación y respeto para el crecimiento interior de niños y adolescentes (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2003), 262 stran

  • Mit Kindern leben lernen (Beltz Verlag GmbH, Weinheim und Basilea, 2002); šp. Aprender a vivir con niños ‒ Ser para educar (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2007, do šp. přeložili Leonardo Wild a Rebeca Wildová), 254 stran; čes. Učit se žít s dětmi (DharmaGaia, 2012, 198 stran)

  • Freiheit und Grenzen ‒ Liebe und Respekt (Beltz Verlag, Weinheim, Basilea und Berlin, 2003); šp. Libertad y límites. Amor y respeto ‒ Lo que los niños necesitan de nosotros (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2007), 214 stran; čes. Svoboda a hranice, láska a respekt (DharmaGaia, 2010, 196 stran)

  • Genügend gutte Eltern (Beltz Verlag, Weinheim und Basilea, 2006); šp. La vida en una escuela no-directiva ‒ Diálogos entre jóvenes y adultos (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2009, do šp. přeložili Leonardo Wild a Rebeca Wildová), 358 stran

  • Etapas del desarrollo (Herder Editorial, S. L., Barcelona, 2011), 125 stran; něm. Entwicklungsetappen (Appenzeller Volksfreund, Appenzell, 2013), 147 stran

(nakladatelství Malvern připravuje české vydání knihy)

Celý text knihy ve španělštině: https://tinanbo-faaea.firebaseapp.com/10/Etapas-Del-Desarrollo.pdf

 

•••

 

První díl z rozpracované trilogie textů Esperanzy Chacón (Grupo Orion):

 

  • En el brillo de sus ojos – Una experiencia en educación alternativa (Editorial Culturacr, San José, Kostarika, 2018), 195 stran

 

•••

 

Výběr z bibliografie k textům Humberta Maturany R. a jeho kolegyň a kolegů:

 

  • El Árbol del Vivir (společně s Ximenou Dávila Y.) (Matríztica/MVP Editores, Chile, 2015), 569 stran

Celý text knihy ve španělštině: http://www.lecturasinegoismo.com/2017/05/el-arbol-del-vivir-humberto-maturana.html?q=humberto+maturana

  • Amor y juego – Fundamentos Olvidados de lo Humano. Desde el Patriarcado a la Democracia(společně s texty Gerdy Verden-Zöller) (např. Lom Ediciones Ltda., Chile, 2003), 268 stran
  • El Sentido de lo Humano (např. Granica, Argentina, 2012), 322 stran
  • La Objetividad – Un Argumento para Obligar (např. Granica, Argentina, 2012), 160 stran
  • Del Ser al Hacer – Los Orígenes de la Biología del Conocer (společně s Bernhardem Pörksenem) (např. J. C. Saez, Chile, 2011), 239 stran
  • Emociones y Lenguaje en Educación y Política (např. Ed. Dolmen, Chile, 2001), 71 stran
  • Desde la Biología a la Psicología (např. Lumen, Argentina, 2010), 218 stran
  • El Árbol del Conocimiento – Las Bases Biológicas del Entendimiento Humano (např. Lumen, Argentina, 2008), 204 stran; čes. Strom poznání – Biologické základy lidského rozumu (Portál, 2016), 200 stran
  • Transformación en la Convivencia (společně se Simou Nisis de Rezepka)(např. Dolmen, Chile, 1999), 283 stran
  • De Máquinas y Seres VivosAutopoiesis: la Organización de lo Vivo (společně s Franciskem Varelou) (např. Editorial Universitaria Lumen, Buenos Aires, Argentina, 2004), 138 stran
  • Habitar Humano en seis ensayos de Biología Cultural (společně s Ximenou Dávila Y.) (např. J. C. Saéz, Chile, 2008), 394 stran
  • The Origin of Humanness in the Biology of Love (společně s Gerdou Verden-Zöller) (Imprint Academic, Velká Birtánie, 2008), 225 stran
  • La Realidad: ¿Objetiva o construida?: I. Fundamentos biológicos de la realidad (např. Anthropos, Mexiko, 2009), 190 stran
  • La Realidad: ¿Objetiva o construida?: II. Fundamentos biológicos de la realidad (např. Anthropos, Mexiko, 2009), 286 stran

 

•••

 

Claudio Naranjo

http://www.claudionaranjo.net/navbar_spanish/publications_spanish.html

 

•••

 

Leonardo Wild: El dinero o la vida – Una guía práctica para la alquimia monetaria (Mayor Books a Nadace Pachamamá, Quito, Ekvádor, 2011), 417 stran

(nakladatelství Dauphin a Malvern připravují české vydání knihy)

 

•••

 

Jerry Mander: Four Arguments for the Elimination of Television (1978); čes. Čtyři důvody pro zrušení televize (Doplněk, 2000), 362 stran

Jerry Mander: In the Absence of the Sacred. The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations (1991); čes. V nepřítomnosti posvátného. Selhání moderních technologií a zápas indiánských národů o přežití (Doplněk, 2003), 388 stran

 

•••

 

K některým knihám a ukázky z nich:

 

• Rebeca Wildová

Z niterného uchopování podstaty a povahy lidského poznávání tvořila Rebeca Wildová všechny své knihy jednak z vlastní vnitřní potřeby, cíleně a s plným vědomím „pouze“ jakožto prostor a příležitost podělit se s každým, kdo sám hledá, o prožitky své, svého muže a svých přátel a spolupracovníků, kteří se podíleli na celoživotním záměru zrcadlícím touho po jiném, naplňujícím způsobu soužití mezi generacemi, a jednak z přirozené potřeby reflexe jakožto věčně živého a vždy znovu zpřítomňujícího způsobu uchopování lidské každodennosti.

Jednotlivé tituly zprostředkovávají jednotlivá období zrání jak osobního, tak také zrání celého záměru, tak jak se postupně dělo a přicházelo, aby jeho jednotlivé úseky mohly být vzápětí a vždy znovu podrobovány reflexi a sdílení, vedoucích pokaždé k novému objevování dalekosáhlých a životodárných souvislostí a obzorů.

Vypravěčstvím obdařeným, laskavým a snadno srozumitelným jazykem otvírá Rebeca Wildová před čtenářem možnost nahlédnout dětství ‒ a tak nutně i sebe sama ‒, soužití mezi generacemi a smysl a povahu vzdělávání a výchovy, uchopit kvalitu a smysl lidského bytí ve zcela novém, postupně se rodícím, ztvárňujícím a zrajícím paradigmatu. Paradigmatu pro-život, jež nabízí zprvu jen možnost zahlédnout a odtušit a posléze ‒ je-li to v souladu se čtenářovou touhou ‒ vlastním konáním a poznáváním na své vlastní cestě hledat a nacházet jinou kvalitu života, jinou kvalitu lidského bytí v osobní a z toho nutně a přirozeně i společenské rovině. Kvalitu života, která se zakládá na uchopení lidskosti v jí vrozených a daných biologických-a-kulturních souvztažnostech.

Jednotlivé tituly, tak jak po sobě chronologicky následují, průběžně, v jednotlivých úsecích vlastního vnitřního zrání, otevřeně zpravují o svorném celoživotním díle Rebeky a Mauricia Wildových a jejich dalších, postupně přibývajících souputníků na poli jiného vzdělávání a výchovy hledajících a nacházejících jinou kvalitu, jiný, lidskost obnovující smysl každodenního setkávání a soužití mezi generacemi.

Knihy jedna po druhé zrcadlí autorčin i společný, s ostatními sdílený vnitřní růst a zrání, které ‒ tak jak to dost možná prožíváme i leckdo z nás ‒ se navzdory člověku dané pomalosti rozběhly v novém rytmu a mocnosti s příchodem vlastních dětí, s nímž se náhle začaly vyjevovat zcela nové, dosud netušené obzory.

Tak se také, naprosto spontánně, bez předem daných plánů, struktur a tvarů brzy v 70. letech počal rodit dle našeho ojedinělý projekt, který později existoval a trval bezmála třicet let pod názvem Centro Experimental Pestalozzi (Pestalozziho experimentální centrum), známý také pod zkratkou Pesta, a který se z podstaty respektování životních procesů u dětí i dospělých, z uchopení života jakožto pohybu zevnitř ven, na počátku 21. století spontánně přerodil v nový, celostní záměr (Proyecto Integral León Dormido, čes. Celostní záměr León Dormido), který v ekvádorských Andách trvá dodnes a který již v rámci dlouholetého, více než čtyřicet let trvajícího intenzivního a všeobjímajícího vývoje uchopil vzdělávání, ekonomiku, lidské soužití a vzájemnost a kvalitu života o sobě jakožto věc osobní zodpovědnosti.

 

 

Erziehung zum Sein (šp. Educar para ser. Vivencias de una escuela activa, česky by se dalo říci asi takto: Vzdělávat a výchovavat, tedy být. Prožitky z aktivní školy)

V této knize podává Rebeca dle našeho, podrobnou, podmanivou a velice inspirativní zprávu právě o prvních letech existence Pesty i o tom, jak vůbec celý záměr vznikl. Tak jako ve všech ostatních titulech, i zde najde čtenář bohaté bibliografické odkazy, které ukazují na nezměrné autentické úsilí a hledačství R. a M. Wildových, kteří, jak sami říkají, vždy teprve na základě vlastních prožitků a zkušeností bez ustání pátrali po výkladu toho, co se může skrývat za spatřenými jevy, tak aby se mohli postupně dobírat soudržností lidské existence. První knížka krom bezpočtu konkrétních námětů a podnětů z každodenního budování a pečování o připravené a uvolněné prostředí sdílí první nezvratné, hmatatelné „důkazy“ o zcela zásadním významu, jaký má pro dítě a jeho růst a zrání ‒ a tedy pro celý jeho další život ‒ možnost svébytného konání v souladu se sebou samým. Referuje také o věčném hledání v řadách dospělého doprovodu, z něhož nutně, přirozeně a blahodárně plyne potřeba pozvolného, často velmi bolestného, leč osvobozujícího vnitřního přerodu a obnoveného, trvalého, pouze zánikem našeho organismu ohraničeného růstu a zrání v nás dospělých.

Anotace z přebalu knihy:

Tato knížka je plodem novátorského vzdělávacího záměru, který se odehrává a žije v kruhu rodiny a společenství, a rodičům a učitelům objasňuje, jak vytvořit prostředí, v němž děti mohou růst plny zvídavosti a s pocitem jistoty k sobě samým i ke svému okolí. Když dospělý dítěti umožní, aby se světem experimentovalo a proměňovalo jej způsobem, který dítěti samotnému dává smysl, vstupuje sám do soustavného učebního procesu přizpůsobeného potřebám dětí, tak aby v rámci svých možností mohl tyto potřeby uspokojovat. V tomto smyslu znamená ,aktivní školaʼ novou nabídku: nesměřuje ani k antiautoritativním vzdělávacím modelům, ani nevychází z tradičních škol, které se zakládají na disciplině. V ,aktivní školeʼ je činnost dětí stejně důležitá jako činnost dospělých. Dospělý se na jedné straně učí respektovat duševní a emoční struktury, jež přináležejí každému z dětských vývojových období. Dítě na straně druhé zažívá hodnotu respektu a učí se respektovat sebe sama i dospělé. Namísto ukládání pevných a pro všechny povinných učebních osnov cení si „aktivní škola“ systematické péče o procesy učení, které mají schopnost se obnovovat. Shromážděná data očividně dokládají, že výhody alternativních pedagogických forem se zachovávají i mnoho let poté, během dalších studií i v rodinném a v pracovním životě.“

Obsah:

Prehistorie

Převládající mýtus o vzdělávání a výchově

První zkušenosti z Pestalozziho školek

Ozvuky u dospělých

Vzdělávat-vychovávat a cítit

Pochopit znamená vynalézat

Alternativní první stupeň

Jedno pondělí na prvním stupni

Neexistují dva stejné dny

Jednoduché trojcurriculum

Psaní a čtení jako formy osobního vyjádření a rozvoje

Radost z počítání

Zkoumání světa

Svoboda a zodpovědnost

Děti, vzdělavatelé-vychovatelé a rodiče v aktivní škole

Pedagogika, nebo terapie?

Ohlédnutí se zpět a předpověď

Úryvky:

Ozvuky u dospělých, str. 61

potud jsem se pokoušela předestřít obrázek, jenž by zachycoval počátky Pestalozziho školy, a osvětlit, jak pro nás osobně vyvstal prvotní impulz, který nás přivedl k zájmu o záležitosti vzdělávání a výchovy, z bezprostřední potřeby nutně najít schůdnou cestu pro naše vlastní děti. Ve filozofii a metodě Marie Montessoriové jsme nalezli první alternativu a na ní jsme stavěli svou práci. Jak nám, tak i ostatním slibovala uspokojivé výsledky. Záhy jsme ovšem zjistili, že nejen u dětí, ale také u nás samotných se započal proces, který, jak čas plynul, ozřejmoval nové potřeby, přinášel s sebou nové znepokojivé otázky, žádal od nás, abychom hledali nové odpovědi a znovu a znovu dosahovali stavu vyváženosti. Proces, jenž se snad ještě i dnes nachází ve své počáteční fázi.

Našim rodičům a učitelům jsme několikrát promítali holandský ,montessori dokumentʻ, který se tu dá půjčit prostřednictvím ministerstva kultury. Na všechny, kdo film shlédli, pokaždé zapůsobilo, jak vkusně, spořádaně, lákavě a harmonicky působí prostředí a lidé v takové montessori atmosféře. Člověk má pocit, že by tu atmosféru rád napodobil a všecko to dělal tak stejně pěkně. Nejenže si přeje vytvořit opravdu přitažlivé prostředí, rovněž touží po tom, aby nakonec ztělesňoval i ideál montessori učitele: jak den co den, pokaždé stejně dobře naložený, vždycky čistě upravený, vždycky s klidem, vlídností a jistotou kolem sebe shromažďuje skupinku čisťounkých, pokojných a roztomilých dětí, které neochvějně kráčejí vstříc dokonalosti a vznešenému vědění.

Jedna z našich učitelek, které tehdy bylo něco přes padesát, pětadvacet let pracovala jako sekretářka na ředitelství a vychovala pět bystrých dětí, pocítila velice silnou touhu dělat konečně něco, co ,by ji skutečně mohlo vnitřně uspokojitʻ. Po našem prvním společném roce se mi svěřila, že se po měsíce pokoušela napodobit způsob, jakým já nažívám s dětmi, a že si jen s velkými obtížemi musela přiznat, že je to nejen nemožné, ale že to navíc jejímu vztahu s dětmi škodí. Poté, co sama se sebou svedla vnitřní boj a rozhodla se být sama sebou, začaly k ní děti pojímat opravdu důvěru. Nicméně právě tím okamžikem se u ní započal proces, o kterém tu chceme hovořit: dospělý začne pozorovat sám sebe ‒ a to stejným způsobem, jakým se musí naučit pozorovat děti ‒ a začne se ptát: ,Jsem teď sám sebou, anebo napodobuji předem daný model?ʻ A vzápětí přicházejí další otázky: Proč mě tohle dítě rozčiluje víc než ostatní děti? Proč mě pobyt s dětmi některý den uspokojuje, a jiné dny tíží? Dříve či později jsme všichni, my sami i naši učitelé, pocítili jako nutnost být k dětem autentičtí. To ale předpokládalo, že se musíme konfrontovat sami se sebou a se svými dosud neuvědomovanými emocemi.“

Vzdělávat-vychovávat a cítit, str. 73

Na následujících stránkách bych ráda objasnila, jak postupně krystalizoval koncept naší práce. Nejprve mám ale přání obzvlášť zdůraznit, že v našem případě nikdy teorie nepředcházela praxi, ba právě naopak: z praxe se pokaždé rodily nové otázky, na které jsme hledali odpovědi a získávali k nim informace pocházející z mnoha směrů a rozmanitých zdrojů. Netrvalo dlouho a my jsme si uvědomili, že chceme-li, aby se dítě rozvíjelo dle svého vnitřního zákona, je veškerý jeho vývoj svázán s potřebami, které musejí být uspokojeny. Jak ale tyhle potřeby určit? Jak se naučit rozlišit od sebe potřeby autentické a smyšlené? Kdy jsme měli ,jít ve stopách dítěteʻ? Kdy jsme mu měli zastoupit cestu? Umět nalézat odpovědi na takový druh otázek je důležité nejen pro blaho dítěte, ale také pro blaho dospělého.“

Pochopit znamená vynalézat, str. 95n.

Piaget skoncoval s představou, že děti přicházejí na svět s obdobnými mentálními strukturami, jakými disponují dospělí. Nadále už nás nemůže uspokojit letitá myšlenka, podle níž se děti proměňují v plnohodnotné členy lidské společnosti skrze vzdělávací a výchovný proces a do té míry, do jaké naplníme potřebnými obsahy a znalostmi sice již existující, avšak prázdnou ,nádobu lidské dušeʻ. Pětileté dítě běžně nemusí rozumět vztahům, které jsou pro nás jednoduché a jednoznačné, i kdybychom mu je vysvětlovali sebelaskavěji a sebejasněji. Například: obsahují-li dvě nádoby různého tvaru (nádoba A a nádoba B) stejné množství vody a nádoba C (také jinak tvarovaná) obsahuje stejné množství jako nádoba B, pak logicky nádoba A musí obsahovat totéž množství vody jako nádoba C. Osmileté dítě bude běžně této dedukci rozumět, nicméně až tak do jedenácti, dvanácti let okamžitě znejistí, jakmile se zmíní jiné ukazatele, jako třeba hmotnost, anebo když se důkazy formulují jen ústně a nepředvedou se s pomocí konkrétních materiálů. Piaget ve svém díle opakovaně doložil, že logika, tak jak ji chápou dospělí, se nezačíná utvářet dřív než kolem jedenáctého, dvanáctého roku a že tento proces se uzavírá až ve věku kolem čtrnácti, patnácti let.“

Jedno pondělí na prvním stupni, str. 135

José si na dva stolky vyskládal celou řadu věcí, které chce ještě dneska zvážit. Nejdřív si hmotnost každého předmětu odhadne, svůj odhad si zapíše do tabulky a pak každou věc zváží, jak nejpřesněji umí, na dvoumiskové váze. Často mu docela dlouho trvá, než se mu podaří váhu vyvážit. Pomalé je i sčítání závažíček. A nakonec ještě musí spočítat rozdíl mezi svým odhadem a skutečnou hmotností. Je očividné, že si předsevzal příliš mnoho práce. ,Myslíš, že si zítra budu pamatovat, co všechno jsem chtěl dneska zvážit?ʻ Takhle se kromě vážení a počítání učí něco, co mu bude k užitku po celý život, ať už se bude živit čímkoliv: rozložit si práci tak, aby to odpovídalo času, který na ni má.“

Neexistují dva stejné dny, str. 144

Porůznu jsme zkoušeli nabídnout nějaké obecné téma na celý týden a pozvat děti, aby se jím co možná nejrozmanitěji zabývaly. Dejme tomu třeba námět voda: děti můžou něco namalovat, postavit si loďky, dělat s nimi různé pokusy, měřit, vážit a počítat, psát, číst, učit se zeměpisu, jít k řece a hrát si s vodou. Obvykle se ovšem stane to, že když se děti rozhodnou pro nějakou činnost v rámci motivu, který jsme určili my, druhý den už je to nezajímá. Když jsme se snažili i nadále držet své představy, velice záhy ubývala činnost dětí očividně na nasazení a soustředění. A tak jsme došli k závěru, že přinejmenším děti mladší deseti let jsou, pokud jde o témata, ještě příliš malé dokonce i na ,tak volnéʼ plánování a že lepší bude, když den ode dne budeme vycházet vstříc jejich spontánním zájmům.

Často už do školy přijdou se svými vlastními plány a svými nápady nakazí skupinku kamarádů. Jindy se zase hotová lavina činorodosti, která nás po dlouhý čas nenechá ani na okamžik vydechnout, strhne ,nahodile’. Nedávno nad naším pozemkem s obrovským hlukem přelétal vojenský vrtulník. Několikrát zakroužil nad školou, pak se vzdálil a zase se vrátil. Trvalo to asi půl hodiny. Pochopitelně jsme všichni byli venku a s velkým vzrušením jsme jeden druhému podávali naše jediné

triedry. Průpovídky dětí byly čím dál vybájenější. Naráz vrtulník přistál na sousedním pozemku, a to už se nikdo z nás neudržel. Vyšplhali jsme po trnité zídce zarostlé agávem a uviděli jsme, jak se helikoptéra zrovna znovu odlepila od země. Měli jsme pocit, jako bychom se už už mohli dotknout jejích kol. Všichni cítili, že jsou v přímém spojení s velkým světem.

Ta událost se na dlouhý čas stala námětem hovorů. Kreslilo se, sepisovaly se detektivní příběhy (jeden z nich byl zvěčněn na školní ruční tiskárně), listovalo se v knížkách o helikoptérách a o tom, jak fungují, porovnávaly se rychlosti různých dopravních prostředků a jeden osmiletý chlapec toho dne začal číst svou první ,velkouʼ knihu: Kolem světa za osmdesát dní od Julese Vernea.“

Zkoumat svět, str. 213

Vzdělavatelé-vychovatelé z otevřených škol po celém světe jsou zajedno v tom, že první stupeň základní školy ‒ anebo škola vůbec ‒ tu není od toho, aby se shromažďovaly vědomosti, nýbrž proto, aby se podněcovalo porozumění, aby každý mohl ,okusitʼ, co vlastně je učení, a takto byl povzbuzen a nutkán k tomu, aby pro něho učení trvalo celý život. Z tohoto úhlu pohledu je pro nás snadné ustoupit od starého schématu rozdělování na ,předmětyʼ. Namísto toho, abychom se snažili jasně oddělit jednotlivé obory ‒ jako přírodní vědy, zeměpis, dějepis, fyziku, chemii, hudbu, tělocvik, výtvarnou výchovu ‒, podporujeme děti v tom, aby sytily a otvíraly své smysly, svá srdce a své porozumění a krůček po krůčku ,zkoumaly a dobývaly světʼ. O co více se dítě bude cítit respektováno, o to plodnějším se může stát jeho otevření se světu, jak světu vně, tak i svému vlastnímu světu uvnitř.“

 

 

Lebensqualität für Kinder und andere Menschen (šp. Calidad de vida ‒ Educación y respeto para el crecimiento interior de niños y adolescentes, čes. Kvalita života ‒ Vzdělávání a respekt k vnitřnímu růstu dětí a dospívajících)

Ohlédnutí se po třiadvaceti letech práce v Pestě. Pro nás se jedná o velice kompaktní, mocný proud reflexí, v němž se Rebeca i Mauricio W. v nové etapě epigeneze své i ostatních přátel a spolupracovníků dělí o poznávání, uchopování, projasňování a usouvztažňování nových souvislostí, k nimž se dobírají vlastními prožitky, zkušenostmi a následným studiem, a z nichž pramení jejich nové a stále obnovované konání. Pro nás jako rodiče a dospělý doprovod vlastních dětí se při četbě a vstřebávání strhává mohutná lavina podnětů zvoucích k ustavičnému usebírání a hledání. Koncept „aktivní školy“ se s lety praxe provázené nepřetržitým učením a trvající reflexí proměňuje v koncept školy „nedirektivní“, neboť právě v nedirektivnosti nalezli R. a M. Wildovi zásadní klíč k možnosti učit se rozpoznávat a následně nutně respektovat autentické potřeby dětí jakožto základní předpoklad naplněného bytí dítěte. Teprve v nedirektivním prostředí může probíhat proces svobodného rozhodování, jímž se krůček po krůčku ustavuje pevná a s vlastní spontaneitou spřažená totožnost jedince. Teprve tam mohou naplno a ve vzájemném a blahodárném souladu v člověku splynout emoce a myšlení, teprve tam mohou děti a dospělí růst spolu. Teprve tam totiž přestává existovat objektivní skutečnost a my tak můžeme jeden druhého uvidět a nadále konat tak, že druhý vedle nás při vzájemném soužití vyvstává ve své plné legitimitě. Teprve tehdy a tam se rodí láska a respekt. A slovo vzdělávání značí růst a zrání. A slovo výchova pak umění soužít.

Anotace z přebalu knihy:

V Kvalitě života podává Rebeca Wildová výklad novátorského pedagogického přístupu, který se zrodil na základě vlastních zkušeností a v teoretickém rámci, jenž mezi jinými odkazuje k autorům, jako jsou M. Montessori, J. Piaget, H. Ditfurth nebo H. Maturana.

,Nedirektivníʼ vzdělávací metoda vznikla dílem manželů Wildových na půdě Pesty počínaje rokem 1977 a první generace dětí, které tudy prošly, je již dospělá a přináší přesvědčivý důkaz o zdárnosti tohoto projektu.

Duchem jejich pedagogiky je přispět k proměně vědomí, s jakým přistupujeme k dětem a jednáme s nimi, při obhajobě takového vzdělávání/výchovy, které dětem umožňuje vyvíjet se v souladu se svou pravou lidskou podstatou a zažívat to, čemu autorka říká ,kvalita životaʼ.“

Obsah:

1. MEZI BERLÍNEM A QUITEM

Jedno osobní hledání kvality života

2. ŠKOLA MŮŽE BÝT JINÁ

Pesta v roce 2000

3. ZROZENÍ KONCEPTU

4. STRUKTURA A CHAOS

Uvnitř a vně

5. VLASTNOSTI PROSTŘEDÍ, KTERÉ VYHOVUJE PROCESŮM ZRÁNÍ

6. DOBRODRUŽSTVÍ BÝT DÍTĚTEM

7. DOSPÍVAJÍCÍ V PESTĚ A CESTA DO MANAOSU

8. PESTA A DĚTI SE ZVLÁŠTNÍMI POTŘEBAMI

9. POVÍDAT SI A POVÍDAT

Jazyk v Pestě

10. DOBRODRUŽSTVÍ BÝT DOSPĚLÝM

11. VYHLÍDKY A NOVÉ SKUTEČNOSTI

BIBLIOGRAFIE

Úryvky:

Mezi Berlínem a Quitem: Jedno osobní hledání kvality života, str. 9

Kvalitu života nám nemůže nikdo darovat. Toužit po ní, to je teprve začátek. Pak ovšem se jí kousek po kousku můžeme dobrat sami.

O tom je tenhle příběh. Jako je to v životě se vším, bývají začátky tak nepatrné, že je pouhým okem sotva zahlédneme. Potřebují čas, nežli nabydou viditelných tvarů. Avšak to, co je živé, v příznivých podmínkách roste a prodírá se i navzdory protivenstvím.“

Zrození konceptu, str. 55‒63

Návštěva z Bolívie stráví následující dopoledne ve školce a na prvním stupni. Odpoledne u nás doma znovu navážeme na předchozí povídání. Všichni tři hosté se pokochají panoramatickým výhledem na Andy, na Tumbacké údolí a na školní areál. Pak se v obývacím pokoji kruhového roubeného domku pohodlně usadí ke kávě a zákuskům. Při pohledu na knížky v poličkách se rozpomenou na důvod naší schůzky:

– U nás v Bolívii slouží učební osnovy a vzdělávací programy jako taková skoba, za kterou se věší celý školský systém. Pořád se sice všelijak látají, s jejich uplatňováním je to ale nadále celé pochybné. Jak se vám podařilo dosáhnout toho, že vás ministerstvo kultury uznalo, aniž byste byli povinni plnit oficiální programy?

– To se stalo teprve poté, co jsme se po dobu dvanácti let nacházeli mimo školský zákon a v tomto smyslu jsme byli ,nelegální’. Opírali jsme se o ekvádorskou ústavu, která rodičům uděluje právo vybrat pro své děti vzdělání, jež sami pokládají za nejlepší. Z té doby také pochází naše strategie každoročního podepisování smlouvy s rodiči, tak jak jsem se o tom včera stručně zmiňoval.

Těch dvanáct let nám dalo něco jako ,svobodu blázna’ ‒ mohli jsme dělat vlastní zkušenosti, mohli jsme o tom všem přemýšlet a vypracovávat vlastní pojetí ,nedirektivní vzdělávací metody’.

– Mohou lidé, kteří by chtěli založit obdobnou školu, váš koncept přejmout? To, co jste tu vytvořili, na nás udělalo tak ohromný dojem, že bychom si s sebou nejraději odvezli ,celý balíček’!

– Je bez pochyby, že náš koncept obsahuje mnoho prvků, které jsou univerzálně platné a mohou přispět jako důležité opěrné body. Rádi vám řekneme, která že hlediska nám posloužila nejvíc. Není však radno převzít ten koncept jen tak, beze všeho. Vzešel z našeho osobního příběhu, z dlouhého řetězce drobných i velkých rozhodnutí, která jsme činili po celý svůj život. Proto taky může být a je pružný a pevný zároveň, ani zdaleka to však není hotový konstrukt. Pokaždé znovu a znovu jsme jej nepřetržitě konfrontovali se svými vlastními zkušenostmi a po celá ta léta se proměňoval, tak jak jsme jej průběžné chápali. To nám také dalo možnost jej vždycky podle okolností uhájit ‒ budiž tohle pádný důvod, pro který Pesta mohla až doposud existovat tolik let, aniž by se musela zříct svých východisek.

– Znamená to, že jste nezačínali s hotovým konceptem? Můžete nám ve stručnosti popsat, jak se vyvinul?

– Když se ohlédneme zpátky, dá se říct, že v každém období naší cesty se toho pokaždé sešlo více najednou: za nás to byl v základu vždycky náš sklon být si sami zodpovědni za to, jak vnímáme a cítíme život, aniž bychom se nechali svazovat hodnotami, které se utábořily všude kolem. Možná to bude znít jako protimluv, ale ani tak jsme se necítili být izolováni ani v žádném ohledu odloučeni od prostředí, jehož jsme byli v každém případě součástí. Spíše naopak, žili jsme ,úplně normálně’, stýkali jsme se s dalšími lidmi a otvírali se myšlenkám, které ladily s naší momentální situací.

Bez ustání jsme se potýkali s novými problémy a museli jsme se rozhodovat, kterým směrem se dát, abychom je vyřešili. Tímhle způsobem se to s námi rozkomíhalo v prostoru vymezeném našimi vžitými návyky, naší vizí, že všechno by taky mohlo být ,jinak a lepší’, naší nadějí, že je možné napodobovat druhé a poučit se z toho, co už jiní, zkušenější nebo moudřejší dříve pochopili, a úplně nakonec mezi naším rozhodnutím spoléhat na vlastní pocity a úsudek, i když by to s sebou mělo přinášet nejistotu a rizika.

Jako rodiče už jsme si prošli nejednu krizi. Na jednu stranu nás sice uspokojovalo, že máme možnost ujmout se zodpovědnosti za vlastní děti. Záhy jsme si ale začali průběžně uvědomovat své vlastní nedostatečnosti, nevědomost a omezení.

Když byl našemu prvnímu synovi rok, narazili jsme na spisy Marie Montessoriové, které, jak se nám zdálo, šly dostatečně do hloubky a byly dost praktické na to, abychom je vzali vážně v úvahu. Její základní pojmy jako ,citlivé období’, ,připravené prostředí’ a ,spontánní činnost’ dítěte stojí ještě i dnes v jádru našeho přístupu.

Doma jsme se pustili do prvních konkrétních pokusů, abychom se sami přesvědčili o užitečnosti těch myšlenek. Domácí atmosféra se takříkajíc ,ze dne na den’ zlepšila. Náš syn Leonardo s velikou radostí uvítal nové zkušenosti, které se před ním otvíraly, a od té doby se po delší čas bavil sám, aniž by ustavičně vyžadoval naši přítomnost. Tak vznikl volný prostor, ve kterém jsme se mohli zabývat svými vlastními aktivitami a synovi se pak konečně věnovat v obnovené síle a s ryzí zvídavostí. Nastolila se dynamika, která dělala dobře jak našemu synovi, tak nám samotným: pokoušeli jsme se objevovat, co potřebuje, předělávali jsme různé věci v domácnosti, s úžasem jsme pozorovali, jak si mezi těmi změnami počíná, a tím jsme se dopracovali vyšší míry pozornosti, za což byl náš syn očividně vděčný.

Tyhle úspěchy nás povzbudili natolik, že jsme chtěli dál experimentovat a o montessori hnutí se dozvědět co nejvíc. Ačkoliv jsme si zrovna tehdy museli vystačit se skromným studentským stipendiem, nelitovali jsme žádné oběti, jen abychom si opatřili slavný didaktický materiál. Z četby některých knih jsme nabyli dojmu, že v těch pomůckách dlí svým způsobem magické síly a že kterékoli dítě je používá, mělo by se ocitnout ve stavu vyrovnanosti. Když nám z Anglie do Portorika dorazila první krabice se smyslovým materiálem, tajili jsme dech, jen aby nám neutekla ani jediná Leonardova reakce. Jaké ale bylo naše překvapení (nebo zklamání?), když tříletého kloučka zajímal víc obal, než dřevěné válečky s úchyty!

Na kurzech a praxí jsme se postupně seznamovali s ,montessori metodou’. S výjimkou spousty cenných procesů vlastního učení a mnoha zjištění jsme nicméně pojali podezření, že geniální objevy a úvahy Marie Montessoriové se velkou měrou zaklínily v uzavřeném systému. Namísto toho, aby ten systém nabízel užitečný rámec pro nová bádání, obecně se zhutnil do soustavy pevných norem, které se musejí ,správně’ dodržovat a často se využívají k dosažení toho, aby se děti efektivněji přizpůsobily oficiálním učebním osnovám.

Maria Montessoriová nám pomohla lépe porozumět našemu dítěti, ale metoda výchovy-vzdělávání dětí si nás nezískala. Vprostřed tohoto dilematu jsme začali studovat práce Jeana Piageta o vývoji inteligence u dětí. Před námi se otevřel obšírný svět výkladů a podnětů a my jsme se v počínání s dětmi i se sebou samými opatrně vydali směrem k vývojovým procesům a jejich významu. Se zadostiučiněním jsme si ověřili, že Piaget svým precizním a detailním způsobem potvrzuje více méně intuitivní závěry Marie Montessoriové, byť ve svých analýzách bere v potaz mnohem více hledisek.

Poté, co se nám nepodařilo, aby nás uznali jako ,volnou’ školu a později jako ,montessori školu’, předložili jsme ekvádorskému ministerstvu kultury svůj projekt pod názvem ,aktivní škola’. Neměli jsme ale štěstí, i když jsme svůj záměr opodstatňovali argumenty z vývojové psychologie. ,Volná’, to bylo pro úřady totéž co ,divoká’, Montessoriová byla sice podle nich ,sympatická stařenka, ovšem dávno zastaralá’ a Piaget, to byl ,příliš buržoazní psycholog’. V Ekvádoru chtěli být co možná nejmodernější a dosáhnout úspěchů s nejnovějšími behavioristickými metodami, aniž by se pokud možno vůbec uchylovali k myslitelům, kteří už vyšli z módy.

Při každodenním styku se sto šedesáti dětmi v rozmezí od tří do dvanácti let věku před námi nevyvstávaly pouze otázky týkající se jejich vývoje poznání. Emoční a sociální životní procesy u dětí a také u dospělých se často zdály být mnohem problematičtější. Například jsme v Pestě měli děti, které nás ohromovaly mimořádnou učenlivostí, ale znepokojovaly svým sociálním chováním a způsobem, jakým cítily svůj život. Anebo zase jiné děti, které se zdály nést emoční zátěž, v jejímž důsledku se vyhýbaly vlastnímu, autentickému učení a vyhledávali jistotu v opakování a nápodobě. Jaké že to byly ty podmínky, za nichž by se mohly emoční, sociální i kognitivní schopnosti harmonicky rozvíjet, a jak porozumět všem těmto vztahům, abychom mohli být dětem i jejich rodičům náležitou oporou?

Jakmile tyhle otázky při našem soužití s dětmi různého věku a sociálního původu nabyly na naléhavosti, velice nám pomohlo, když jsme si je uvedly do souvislosti s výzkumy o ,trojčlenném mozku’, o kterém pohovoříme později. Tak jsme získali jakési první ponětí o významu pocitů blaženosti a pocitů bolesti, o tom, jak mohou vznikat bloky a kde se berou náhražkové potřeby. S těmito jistotami se před námi otevřely nové možnosti, jak denně doprovázet děti i dospělé takovým způsobem, aby nebyli nuceni tvořit v sobě nové bloky a cítili se dostatečně jistě a bezpečně na to, aby mohli řešit ty staré.

– Znamená to, že se Pesta proměnila v jakýsi druh terapeutického zařízení?

– Jistým způsobem by se na to dalo takhle pohlížet. Po krátký čas jsme měli zařízený zvláštní prostor pro ,nedirektivní terapii hrou’ podle Virginie Axlineové, kde děti, které k nám přicházely s mimořádnou zátěží, zažívaly překvapující uzdravovací proces. Záhy jsme si uvědomili, že tím rodiče zbavujeme zodpovědnosti tvořit doma pro své děti příhodnější prostředí. V tom okamžiku jsme vědomě učinili rozhodnutí nadále se do těchto končin nepouštět. Namísto toho jsme se snažili nechávat si dostatek času a volného prostoru pro vzájemnou výměnu a společné úvahy s rodiči, abychom se navzájem povzbudili a nabídli si nové podněty k reflexi v podmínkách, které by byly pro všechny příznivé.

S tím, jak jsme se zabývali rozličnými rodinnými situacemi a soužili s dětmi různého věku, různého etnického, sociálního a kulturního původu, vyrostla v nás potřeba jít po stopě těch ,nejdůležitějších elementů’, které jako červená nit prolínají všemi osudy. Ta stopa nás nakonec přivedla až ke hledání toho, co máme my lidé společného se všemi živými bytostmi. Nejprve bylo třeba definovat charakteristiky života. Objevy, které jsme v tom ohledu učinili, se hluboce odrazily v mezilidském prostoru: otevřela se totiž možnost nalézt se svým protějškem v hovoru společného jmenovatele stranou jakékoli kulturní, ideologické nebo jiné rozdílnosti. Jmenovatele, který dnes shrnujeme podtitulkem ,respektování životních procesů’.

V knize Hoimara von Ditfurtha Duch nespadl z nebe (Der Geist fiel nicht vom Himmel) jsme nalezli jednoduchý a přesvědčivý příměr, který nám ustavičně pomáhal ukazovat, co ten podtitulek ve svém nejzazším vyjadřuje. Autor v knize popisuje, jak ,prvotní buňka’ dokázala v prostředí, které se jí jevilo chaotické, nejen přežít, ale navíc se stala východiskem pro rozvoj veškerého organického života na této planetě. Prvotní buňka dokáže potažmo k chaosu, z něhož se vydělila, určovat rozdíly. Dokáže zhodnotit, které látky jsou pro ni vhodné a které pro ni představují hrozbu. Dokáže si vybrat, co do sebe nechá vstoupit a co si přeje vyloučit. Veškerá tato komplexní interakce je vedena zevnitř a slouží k vlastnímu zachování a rozvíjení.

Ve Stromu poznání Humberta Maturany a Franciska Varely se nám tyto základní životní principy potvrdily. Svým konceptem ,autopoiese’ Maturana s Varelou zcela zvrátili tradiční evoluční teorie. Živé organismy definovali jako ,autopoietické’ a zdůraznili, že mezi nimi nikdy nepanují ,instruktivní vztahy’, nýbrž že život, rozvíjení a postup vpřed se dějí díky ,vzájemnému spřahování’.

Základní prvky mocnosti prvotní buňky jsou tak prosté, že máme ve zvyku vnímat je jako něco ,přirozeného’: v porovnání s relativním vnějším chaosem už ,prvotní’ buňka sama disponuje neuvěřitelně složitou vnitřní strukturou, která ji prostřednictvím polopropustné membrány chrání před vnějším světem. Už v ,prvotní’ buňce zřetelně pracuje inteligence života.

– Tomu se dá rozumět. Ale jak si máme tyhle základní principy přenést na život člověka a na svou běžnou praxi ve škole?, namítne jeden z profesorů.

– Právě tou radikálností! Vzhledem k tomu, že i člověk je nesporně ,živým organismem’, troufáme si tvrdit, že bychom tento princip měli respektovat i u nás, u lidí, a je jedno, ve které vývojové etapě se dotyčný člověk právě nachází. Jestliže tak neučiníme, vnášíme do jeho vnitřní struktury ,chaos’. To jest ničíme kvalitu tohoto života a způsobujeme problémy, které vyjdou dříve nebo později najevo. Skrze tento základní objev jsme mohli svůj koncept poznovu definovat pojmem ,nedirektivnost’. Před námi se rozevřelo celé spektrum nových myšlenek a podnětů, s nimiž se nám naše prožitky se sebou samými, s dětmi, které jsme měli v péči, a s jejich rodiči s postupem času vyjevovaly v novém světle.

– Historie vašeho konceptu zní skoro jako román, ve kterém se to houpá ‒ tu nahoře, tu dole. Pravděpodobně jste nikdy nevěděli, jestli skončí šťastně, nebo katastrofou.

– Je to tak. Při svém hledání kvality života jsme museli vždycky znovu odhodit staré jistoty a sledovat stopu čehosi, o čem jsme často ani netušili, kam nás to zavede. Jedním z příkladů je skok od prvotní buňky k člověku. Není pochyby: i my lidé máme vrcholně složitou vnitřní strukturu. Už jsme se zmiňovali o ,trojčlenném mozku’. Všechno, co je vně, je potažmo k této struktuře chaos. V tomto smyslu znamená i milující matka pro dítě ,chaos’, tak jako dítě je ,chaosem’ potažmo k vnitřní struktuře matky. Kacířská myšlenka v kultuře, v níž se ,matka’ proměnila v totéž co ,skorobožské’, co ,matka země’ (pachamama), co ,zdroj života’.

– Nepochybně. Myslím si, že to o chaosu nám nikdo v Bolívii nebude věřit. A upřímně tahle dřevěná kruhová stavba pro mě není zrovna ,chaos’, má moc krásnou, i když trochu hrubou strukturu.

– Máte pravdu. Pro naši práci však tenhle vztah mezi vnitřní strukturou a vnějším chaosem nabyl obrovského významu. Když budete chtít, můžeme se k tomu později vrátit.

– Ano. I když ty myšlenky nejsou ve skutečnosti nové, to, co je neobvyklé, jsou souvislosti, do kterých je uvádíte, a způsob, jakým je následně uplatňujete v konkrétní práci s dětmi.

– Teprve až jsme do svého konceptu začali začleňovat tyhle základní otázky týkající se biologie života a jejích dalekosáhlých souvztažností s ohledem na procesy lidského růstu, úřadům i přes jejich nedůvěru došly argumenty. Naši školu uznaly, aniž by nám uložily povinnost plnit oficiální vzdělávací program, teprve poté, co se nám podařilo vyložit neurobiologické souvislosti vývoje dítěte natolik, že už úředníci z ministerstva kultury nedokázali proti naší práci dál nic namítat.

– Mohu ještě poslední otázku? Nemohli byste nám dát další knižní odkazy nebo opěrné body k myšlenkám nebo praktickým věcem, které vám nejvíc posloužily?

Posunek směrem k policím s knížkami naznačuje, že se nejedná jen o pár titulů, ale že je těch knih spousta. Naši hosté na nás hledí polekaně. ,To je musíme přečíst všechny, když bychom chtěli zřídit školu, jako je ta vaše?’

– Vzhledem k tomu, že velká většina těch knih je spíše v angličtině nebo v němčině než ve španělštině, naskýtá se vám příhodné alibi, proč to nemusíte číst všechno.

Můžeme vás ujistit, že množství přečteného není určující:

– Knihy pro nás byly důležité. Navíc nám díky bohatým bibliografickým odkazům pomohly uhájit to, co jsme v praxi dělali, proti pochybnostem, které naše práce vzbuzovala ve vědecky orientovaném světě. To, co tu děláme, jde koneckonců proti všemu, co se považuje za normální. Setkávání s jinými lidmi bylo přinejmenším stejně cenné jako ty knihy. Tady je pár příkladů:

Pokud jde o respektující přístup k malým dětem, pak je to obzvlášť Institut Emmi Piklerové v Budapešti, který se pro nás se svou více než padesátiletou historií bádání stal učiněným dolem. Poznání, ke kterému se tu dopracovali a které se týká vhodné péče, věnované pozornosti a autonomního motorického vývoje miminka, skýtá na rovině zkušeností i reflexe pevný základ, jenž bychom rádi zprostředkovali rodičům, kteří za námi přicházejí se svými nejistotami.

Jiné podněty a cenná utvrzení k nám přicházely skrze kontakty se svobodnými školami v různých zemích. Prostřednictvím zkušeností ze Summerhillu jsme získali první podněty k ,sebeřízení’, které jsme začlenili do našich pravidelných týdenních žákovských shromáždění. S Freinetovým hnutím jsme se obohatili o školní ruční tiskárnu a v jistém smyslu také o princip pracovních skupinek, které se ustavují podle zájmu dětí. V Ekvádoru jsme velice citelně zažívali, jaká mohou být omezení a nebezpečí tradiční školní výuky. Několik osobních setkání s Ivanem Illichem v nás jen posílilo přesvědčení, že v naší civilizaci je instituce zvaná škola slepou uličkou.

Moc krásného stvrzení toho, co jsme v praxi provozovali, se nám dostalo s výroky Englishe a Hilla na téma ,Total Quality Education’, které se opírají o Demingovo pojetí ekonomického úspěchu.* A konečně máme před sebou bez ustání obraz bývalých žáků Pesty, kteří přesvědčivě dokazují, že se s naším složitým světem dokážou vypořádat, aniž by se přitom ztratili sami sobě.

– Myslím si, že už to pro dnešek stačí. Můžete ještě pár posledních slov o svých zkušenostech s alternativní ekonomikou?

– S radostí. Na první pohled to vypadá, jako by šlo o samostatnou kapitolu, nicméně ono nakonec všechno tak či onak souvisí se vším, pokud uvažujeme nejen o ,vzdělávání’, ale o ,kvalitě života pro všechny’. My jsme došli k závěru, že věci nelze od sebe oddělovat. Když budete chtít, můžete se v sobotu přijít podívat na trh Sintralu**. Tam budete moci být svědky toho, jak se dá kupovat a prodávat bez oficiálních peněz, a tam si na to téma budeme moci popovídat víc dopodrobna.

* Total Quality Education (TQE, čes. asi něco jako ,plně kvalitní vzdělávání’) jako parafráze na ekonomický výraz Total Quality Management (TQM, čes. ,komplexní řízení kvality’); podle TQE by školu jako pojem i jako místo měla nahradit místa určená pro učení /,learning places’/ a sama TQE by měla jako pravý nástroj ozdravění nahradit TQM. Pozn. překl.

** Alternativní ekonomická síť trvá a funguje dodnes, jen se změnil název. Namísto Sintralu je to ECOSIMÍA (hříčka ze slova ,economía’ ve smyslu ,eco-no-mía’ jako zřeknutí se zodpovědnosti /eko-ne-moje/, a naproti tomu ,eco-si-mía’ jako přijetí zodpovědnosti /eko-ano-moje/) s podtitulem: El Ambiente y la Economía son Responsabilidades Mías /Životní prostor a ekonomika jsou věcí mé zodpovědnosti/). Pozn. překl.

 

 

Genügend gutte Eltern (šp. La vida en una escuela no-directiva ‒ Diálogos entre jóvenes y adultos, čes. Život v nedirektivní škole ‒ rozhovory dospělých a dospívajících)

Záznamy rozhovorů vedených v pravidelných večerních setkáváních pracovníků Pesty s rodiči a později také s bývalými žáky, záznamy z komorních schůzek s jednotlivými rodiči dětí z Pesty, z pracovní skupinky žáků s jejich dospělým doprovodem aj. Velice konejšivý proud vzájemného dorozumívání a sdílení, který laskavě pohladí každého, kdo sám hledá a tápe, ztrácí se, aby se po čase vždy znovu vracel na svou cestu. Pro nás mocný prožitek lidské vzájemnosti napříč časovými a zeměpisnými vzdálenostmi. Neutuchající povzbuzení setrvat, kráčet, klopýtat a znovu se vydávat k novým, netušeným a předem neznámým horizontům.

Anotace z přebalu knihy:

K tomu, aby se mohl rozvíjet alternativní vzdělávací projekt, je zapotřebí ustavičné spolupráce mezi učiteli a rodiči. V roce 1977 založili Mauricio a Rebeca Wildovi centrum ,Pestaʼ, nedirektivní školu, na jejíž půdě se utvářelo rozmanité prostředí určené pro rozvoj dětí a dospívajících. Pro lepší porozumění celému záměru si v Pestě udržovali prostor pro rozhovory, tak aby se celá práce mohla uvádět do kontextu současného světa a aby doma mezi jednotlivými členy rodin mohly prospívat mezigenerační vztahy.

Krom jiného tato knížka dokumentuje roční řadu prohlubujících rozhovorů, v nichž se rozjímá nad zkušenostmi získanými za dobu existence Pesty a připravuje se přechod k ještě celistvějšímu vzdělávacímu projektu.“

Obsah:

Účastníci rozhovorů

Předmluva

Listopad: první setkání rodičů pod kupolí dómu*

Schůzky s novými rodiči

Noční besedování v Karibiku

Prosinec: druhý večerní rozhovor

Životní procesy a jejich zákonitosti“

Schůzka s rodiči po úrazu dítěte

Pracovní skupina na fyziku

Leden: třetí večerní rozhovor

Učení a vývoj“

Schůzka s rodiči: dítě se zvláštními potřebami

Kurz angličtiny v jazykové škole

(rozhovor mezi jednou dívkou, jejími rodiči a průvodci)

Únor: čtvrtý večerní rozhovor

Jazyk a vývoj“

Rozhovor s rodiči „početné rodiny“

Jedna dívka chce změnit školu

Březen: pátý noční rozhovor

Rodina a vývoj“

Žádost jedné maminky o výlučnou zodpovědnost za své děti

Druhý stupeň: naléhavé otázky

Duben: šestý večerní rozhovor

Život doma“

Schůzka s rodiči: adoptivní rodiče

Týdenní shromáždění na druhém stupni

Květen: sedmý večerní rozhovor

Rodina, škola a společnost“

Schůzka s rodiči: narození miminka

Bývalí žáci besedují s rodiči

Setkání jednotlivých CEPAS**

Slovníček některých důležitých pojmů z této knížky

Bibliografie

* El Domo je kruhová stavba s prosklenou kupolí, která v Pestě mimo jiné sloužila jako místo setkávání. Pozn. překl.

** CEPA (mn. č. CEPAS) je zkratkové slovo za Centro para Actividades Autónomas (čes. Místo pro autonomní aktivity). Od zániku Pesty vznikala v Ekvádoru ‒ povětšinou tamtéž, kde působí Ecosimía ‒ tato centra jako místa, kde se scházejí děti dané vesnice či komunity a v rámci pestré nabídky podnětů se ryze autonomním a autentickým způsobem věnují rozmanitým činnostem při současném respektujícím a milujícím doprovodu jednoho ze svých rodičů či blízkých. Pozn. překl.

Úryvky: 

Účastníci rozhovorů, str. 9

Zakladatelé

Rozhovory v této knížce se odvíjejí na pozadí zkušeností, které jsem po dlouhá léta z valné části sdílela se svým mužem Mauriciem. Při mnoha příležitostech jsme se společně nad těmito prožitky zamýšleli, i když si současně každý z nás uchoval svůj úhel pohledu podle toho, jak se lišilo naše prožívání.“

Prosinec: druhý večerní rozhovor. Životní procesy a jejich zákonitosti, str. 57‒61

MODERÁTOR: Mám velkou radost, že jste se na druhý večerní rozhovor dostavili v tak hojném počtu. A to i přesto, že mnozí z vás už teď pár týdnů před Vánocemi jistě máte plné ruce práce. Je tomu právě měsíc, co jsme si tu poprvé povyměňovali své představy a myšlenky. Vy, kdo jste tu dnes prvně, už jste se možná od ostatních doslechli, že tváří v tvář problémům, se kterými se Pesta při prohlubující se celonárodní krizi potýká, jsme se rozhodli proniknout s ještě větší intenzitou ke skutečnému obsahu této práce a k tomu, v jaké situaci se vlastně jako rodiče nacházíme. Krizová období s sebou přinášejí nejen nebezpečí, ale současně zvou k bližšímu ohledání vnitřních i vnějších scénářů našeho života. Pokud si uděláme čas a důkladně si ty scénáře prohlédneme, třeba budeme my dospělí mít větší naději konat soudná rozhodnutí, stejně jako to po svém soustavně dělají naše děti tady v Pestě.

Na konci minulého setkání jsme shromáždili řadu návrhů pro příští rozhovory. V našem koordinačním týmu jsme se pokusili uspořádat všechny podněty do obsáhlejších tematických celků, tak abychom se časově vešli do večerů, které jsou v plánu do konce školního roku. S dovolením bych vám teď přečetl, co nám z toho třídění vyšlo:

a) Životní procesy a jejich zákonitosti

b) Základní povědomí o procesech lidského vývoje

c) Hranice, prostředí a vztahy

d) Úvahy o rodině

e) Význam jazyka

f) Význačné prvky ve stávajícím společenském prostoru

První téma jsme si zvolili už při minulém setkání. A o těch ostatních se budeme moci měsíc po měsíci domlouvat, a bude-li nám to připadat vhodné, také je měnit.

FRANCISCO: Nerad bych Vám pokazil večer, toužím se vám ale přiznat, že jsem velice otevřený člověk a rád říkám naprosto upřímně, co si myslím: přišel jsem snad na tenhle rozhovor, abych tu znova přemílal ty samé věci, o kterých nám profesoři rozprávějí na každé rodičovské schůzce? Hlavu mám teď ještě plnou problémů z práce a nepřipadá mi na místě, že bych se tu měl trápit záležitostmi, které se v konkrétním životě nedají nijak použít. Zdá se mi, že témata, která navrhujete, nemají hlavu ani patu!

IRENE: Mně tenhle druh témat připadá v zásadě zajímavý. Ale ani já se necítím být dost způsobilá k tomu, abych je dokázala uplatnit ve svém každodenním životě. Víc mi vyhovují jasné otázky a stručné odpovědi. Takhle nás aspoň vytrénovali ve škole. Když je zvláštních myšlenek příliš, snadno se ztrácím.

CARLOS: Vašim pocitům rozumím. Na druhou stranu když ale zavítám do Pesty a vidím ty děti, které jsou samá činnost a zároveň v klidu, a vidím vztahy mezi dospělými a dětmi, které jsou pro mě pramálo obvyklé, nevycházím z údivu. Tohle je pro mě konkrétní skutečnost. A za ní ‒ krom hory práce, která je očividná, podívá-li se člověk na to připravené prostředí ‒ musejí být i výjimečné postoje a porozumění. Co se mě týká, byl bych pro, abychom si dali tu námahu a nahlédli do zákulisí a jenom si nevychutnávali představení s volnou vstupenkou.

JORGE: Já bych si se zájmem poslechl, co řeknou zakladatelé, jak oni dneska pohlížejí na tohle základní téma. Moje žena a já jsme s vámi od začátku projektu. Za celá ta léta besedování se nám čím dál víc vyjasňovaly důvody pro koncipování jiného druhu vzdělávání-výchovy. Nikdy jsem neměl dojem, že by se v tomhle přístupu jednalo o nějaké nové schéma. Kdyby tomu tak bylo, najisto bychom tu nebyli zůstali takhle dlouho. Spíš jsme cítili, že se na věci můžeme dívat pokaždé z nové perspektivy a ustavovat nové vztahy. To se ví, že jsme tak přišli o naději, že nám tu dají návody, které půjdou použít ve všech situacích. Neměli jsme ale ani pocit, že všecko by byl jen nějaký zmatek. Naopak, s postupem času jsme objevili něco jako červenou nit, podle které jsme se mohli orientovat. Jako mapa, podle které se zorientuješ, když hledáš cestu.

JOSEFINA: Máte pravdu. Každý sám se ale musí rozhodnout, kudy se dá. Není tohle přesně to, čemu nás odvykali už od samého dětství? Jsme-li tady a společně se díváme na mapu, ještě to neznamená, že se nám říká, kam musíme jít. Jestliže jsme se ale rozhodli pro nějaký cíl, hodilo by se vzít v potaz, jak se k němu dá dostat.

ZAKLADATELÉ: S použitím tohoto příměru bych Vám ráda povyprávěla, jaké orientační body jsme objevili v průběhu naší vlastní cesty. Doufám, že vám to nabídne jiný úhel pohledu a zbaví vás to představy, že se jedná o ,spolehlivou vědeckou metodu’, která by někomu mohla připadat jako svěrací kazajka. Na druhou stranu nám brání lehce uniknout a přenést zodpovědnost za vlastní děti na ,kvalifikované a specializované průvodce v tomhle novém systému’. Naše vlastní cesta ve skutečnosti znamenala, že jsme se ujali své rodičovské úlohy. Když teď vypravujeme svůj příběh, děláme to za tím účelem, abychom mohli zůstat stranou schematického myšlení anebo utkvělé představy, že se jedná o nějakou metodu.

ANITA: Musím se přiznat, že obrat ,respektovat životní procesy’, který používáte, už si u mě získal status nálepky, která symbolizuje novou vzdělávací metodu. A když mluvíte o ,zákonitostech’, nevědomě to ve mně vyvolává představu zákoníku, podle kterého se soudí dobro a zlo. Chyby, kterých se člověk dopouští při jednání s dětmi, se podle toho zákoníku stávají přečinem, který musí být potrestán.

ZAKLADATELÉ: I nám se takové kategorie příčí. Časem jsme se ale naučili spoléhat na vlastní pocity. Pochopili jsme, že běžně se každý člověk potýká se situacemi takovým způsobem a podle toho, jak se sám formoval ranými zkušenostmi a zážitky. Například kategorie typu správný-nesprávný, špatný-dobrý, hloupý-chytrý jsme zažili na vlastní kůži a odmalička si je neseme uvnitř. Dokonce i tehdy, když jsme se poprvé nadchli pro myšlenky Marie Montessoriové, jsme si ještě mysleli, že jsme nalezli to ,správné’. Naštěstí ale naši synové i mnoho dalších dětí vzdorovali tomu být vzděláváni-vychováváni prostřednictvím nějaké ,správné metody’.

VICTOR: Nicméně i dnes máte v Pestě spoustu montessori materiálů. Není tohle nějaký protimluv?

ZAKLADATELÉ: Mohlo by to tak vypadat. Jenomže pro nás to neznamená vyměnit jedno za druhé. Spíš jsme vždycky tíhli k tomu hledat k věcem jejich kořeny a ustavovat si své vlastní souvislosti. Žili jsme v různých zemích a uvědomili si, že různé kultury fungují na různých hodnotách. A všude bez rozdílu jde o to děti už odmalička co možná nejvíce ovlivňovat a podmiňovat v souladu s platnými kulturami. Krom toho nám bylo čím dál zřejmější, že z takové praxe se v lidských postojích rodí dvojí morálka, která má ničivý dopad na Přírodu. Naše vlastní rodičovská nedostatečnost nás přivedla k závěru, že lidské podstatě v zásadě skoro vůbec nerozumíme, i když bychom měli ty nejlepší úmysly ji respektovat. Jenomže jak můžeme respektovat něco, co neznáme?

ANDREA: Odtud tedy pochází výraz, který jsme slyšeli už při své první návštěvě v Pestě, a sice že tady se nejedná o to ,vzdělávat’, ale o to ,respektovat životní procesy’?

ZAKLADATELÉ: Je to tak, ačkoliv to neznamená, že my bychom už věděli, co jsou životní procesy. Pouze jsme si předsevzali, že se je budeme pokoušet postupně lépe chápat.“

Pracovní skupina na fyziku, str. 89‒95

Děti a dospívající v Pestě si odmalička zvykali svobodně si vybírat mezi širokou škálou nabídek a přitom si buď samostatně, anebo spolu s dalšími organizovat svou činnost, ať už vprostřed připraveného prostředí, anebo v jiných kontextech. Jak ti malí, tak také mládež se volně pohybovali mezi vnitřními a venkovními prostorami a rozvrhovali si svůj čas. Dospívající se běžně obohacovali o nové zkušenosti při různých pracovních brigádách v ,běžném světě’, účastnili se kulturních událostí, různých výprav a jiných podniků skýtajících obdobné prožitky. Pak se vraceli zpátky do připraveného prostředí, aby tu své zkušenosti dál prohlubovali. Brali do rukou didaktické materiály, studovali v knížkách, hráli divadlo, věnovali se hudbě a celé řadě různých uměleckých činností, sportovali a účastnili se pracovních skupinek dle vlastního svobodného výběru. Tak si postupně utvářeli čím dál více vnitřně propojenou představu o světě. Když si zorganizovali nějakou pracovní skupinu, ze všeho nejdřív si pro svoji činnost domluvili vlastní pravidla a dohody. Jedinou povinností, kterou dospívající v Pestě měli, bylo, že se museli účastnit každotýdenního shromáždění a vést si denně záznamy o své činnosti. Společně se svými rodiči podepisovali každoročně se školou smlouvu, čímž stvrzovali svůj souhlas s těmito podmínkami. Jednou z hlavních potřeb mladých lidí v tomto vývojovém období bylo věnovat spoustu času hovorům, a to nejen mezi sebou navzájem, ale také s dospělým doprovodem a s lidmi, kteří pocházeli z různých prostředí a uměli si najít čas, aby jim zodpověděli jejich otázky. Mladí lidé, které zaujala určitá specifická oblast vědění, si vyhledali dospělého, který by byl ochoten v žádaném tématu, v souladu s přáními celé skupinky, pokročit více do hloubky. Často si zvali také zkušené profesionály nebo specialisty v daném oboru.

Tak se to přihodilo rovněž s jednou pracovní skupinou, která se dala dohromady, aby se zabývala fyzikálními tématy. Mladí lidé cítili, že jim v téhle oblasti schází mnoho souvislostí mezi tím, co si mohli ověřit vlastní zkušeností, a tím, co je známo jako ,čistá věda’. Doufali, že ,opravdový profesor’ s dlouholetou kariérou na technické univerzitě jim bude moci prázdná místa zaplnit. A třeba by jim i dokázal zařídit, že se budou moci zapojit do nějakého praktického projektu, jak už se to párkrát po setkání s nějakým odborníkem stalo.

Profesor fyziky byl tak laskav a pozvání přijal. Hoši a děvčata už si ve své malé zasedací místnůstce posedali jeden vedle druhého na zem, na polštářky. Kamarádi, kteří se téhle pracovní skupinky běžně neúčastnili, si jako už i jindy poprosili, aby směli být při této zvláštní události přítomni. Profesor s napětím vzpřímeně postával mezi chlapci a dívkami a jen s jistým sebezapřením přijal jejich pozvání posadit se k nim na zem na polštář. Rovněž ho poněkud uvedlo do rozpaků, když se mladí lidé sami chopili konverzace.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Rádi bychom vám poděkovali, že nám věnujete díl svého času. Už několik týdnů se zaobíráme tématem fyzika. Ale pokaždé znovu narážíme na věci, které nedokážeme vyřešit. A taky jsme chtěli poznat nějakého odborníka na tuhle oblast.

PROFESOR: Děkuji za váš zájem. Skutečně, už víc než dvacet let jsem profesorem aplikované fyziky. Je nějaká speciální oblast, o které byste si přáli být informováni?

JEDEN z CHLAPCŮ: Já bych se rád dozvěděl, jak se stalo, že jste se začal o fyziku zajímat. Bylo to skrze nějakou zvláštní událost? Když jste byl malý, bavilo vás dělat všelijaké pokusy?

PROFESOR: No tak, popravdě tyhle otázky nemají co dělat s mou specializací. Myslel jsem si, že chcete, abych vám vysvětlil nějaký konkrétní fyzikální úkaz!

JEDEN Z CHLAPCŮ: Dobře, mě by zajímalo, co si myslíte o následujících výzkumech, které jsem našel v jedné knize: že totiž zemská přitažlivost není tak neměnná, jak se běžně tvrdí v učebnicích. Dočetl jsem se, že na zeměkouli existují místa, kde se zaparkované auto může rozjet samo do kopce. A že díky těmto nerovnoměrnostem dokonce ztroskotala i nějaká letadla. To mě znepokojuje, protože bych rád cestoval do dalekých krajů. Nevíte, jestli existují nějaké statistiky, kdy je to nejlepší nastoupit do letadla?

JEDNA Z DÍVEK: Mně se zdá, že tohle jsou dost důležité otázky. Jestliže se něco takového děje, určitě to musí mít nějaký dopad na dějiny celého lidstva. Mimochodem, nedávno jsem četla o potížích, které měl Galileo Galilei s Vatikánem. Jak si vy vykládáte tenhle historický konflikt? Šlo čistě o mocenskou hru, anebo to byly spory o fyzikální otázky?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Taky je tu problém s časem. Jak je například možné, že subatomické částice se objevují ve stejném okamžiku na různých místech? Četl jsem o tom v jednom článku o kvantové fyzice, ale nevím, jestli jsem tomu dobře porozuměl.

JEDEN Z CHLAPCŮ: A co mimozemšťani? Co si vy jako fyzik o tom myslíte? Jsou to jenom přeludy, výmysly esoteriků, anebo existují nějaké seriózní hypotézy?

JEDNA Z DÍVEK: Co já bych strašně ráda věděla je, jaké vidíte souvislosti mezi fyzikálními zákony a biologickými jevy.

JEDEN Z CHLAPCŮ (K TÉTO DÍVCE): To chceš asi vědět, proč se při tělesném kontaktu může vyrábět elektrický proud, ne?

DÍVKA: Nedělej si ze mě srandu! Vysvětlím ti to: moji rodiče se bavili o hypotéze, podle které srdce nefunguje jako pumpa, ale že krev koluje tělem z jiných důvodů. Jenomže se koukni, kolik se prodává pilulek, aby srdce lidem líp pumpovalo!

JEDEN Z CHLAPCŮ: Myslím, že to není taková hloupost, jak to vypadá. Vždyť v krvi je moře vody a voda je v ustavičném pohybu.

JEDNA Z DÍVEK: Proč říkají, že srdce není pumpa? To jsem ještě nikdy neslyšela!

JEDEN Z CHLAPCŮ: V článku, který jsem o téhle věci četl, se vysvětlovalo, že srdce, které váží jenom 300 gramů, by denně, včetně času spánku, muselo přepumpovat nějakých 8 tisíc litrů krve. To by se rovnalo námaze, jakou bys musel vynaložit, abys denně vytlačil nějakých 450 kilo do výšky 1600 metrů. Jenomže když je člověk v pohybu, muselo by srdce pracovat ještě víc. Normálně si čísla špatně pamatuju, ale tyhle údaje jsem nezapomněl. Jenom když si pomyslím, jak mi dá zabrat, abych do kopce vytlačil kolo s nákladem. Kdybychom tohle úsilí museli pořád počítat, vyplýtvali bychom většinu energie, kterou potřebujeme na šlapání!

JEDNA Z DÍVEK: Z kolika procent se naše tělo skládá z vody? Je to pravda, že nejmíň ze sedmdesáti? Jestli je to tak, musel by to být velký rozdíl, jestli pijeme dobrou vodu, nebo špatnou. Co vy si jako fyzik myslíte o technologiích zpracování vody? Je pitná voda, která se rozvádí vodovodním potrubím, stejně dobrá jako voda, která volně plyne?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Viděl někdo z vás knížku s fotografiemi molekul zmrzlé vody, co ji tu máme v knihovně? Myslím, že ty výzkumy jsou z Japonska. Proč zrovna odtamtud? Mně to připadá jako nějaká halucinace, jak ty molekuly mění tvar podle toho, jestli jim někdo pouští klasiku nebo heavy metal. A taky podle toho, jestli těm molekulám někdo vynadá, anebo před nima vysloví ,alelujá’. Nejspíš bych si měl na tyhle fotky vzpomenout, vždycky než řeknu sprosté slovo! Existují snad pro tyhle úkazy nějaká vědecká vysvětlení?

JEDNA Z DÍVEK: Je možné, že to má co dělat s tím, že voda funguje jako nositel informace? Tohle je oblast, která mě dost zajímá. Mám na mysli otázku, jak se přenáší a přijímá informace. To taky patří do fyziky. Jsou ale tací, kteří spekulují o tom, že náš genetický kód je ve skutečnosti anténa pro přenos informací.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Jo, jasně. Taky se ale říká, že každý člověk má svoje ,slepá místa’. Můžou tahle slepá místa být něco jako ,černé díry’ ve vesmíru? Můžou snad tyhle slepé skvrny za to, že každý člověk vidí něco jiného a stejné věci chápe jinak? A že si každý myslí, že zrovna on je nositelem pravdy? A že je pro lidi tak těžké chovat se k sobě pěkně?

JEDNA Z DÍVEK: Ano, a že si lidi kvůli tolika slepým skvrnám ani neuvědomují, jak se s tím vším technologickým pokrokem čím dál víc ničí Země? Jednou jsem slyšela, že jeden místní host hájil názor, že ropné vrty v Amazonii nijak neškodí. Říkal, že v téhle věci se ropná společnost opírá o názory odborníků na životní prostředí. Jeden geolog nám ale vyprávěl, že ty odborníky zavedl k jedné hlubší vrstvě zeminy, kde se nahromadil přepad. Ačkoliv tihle pánové sami, vlastníma nohama, uvízli v té lepivé, polotekuté hmotě, nechtěli si tu skutečnost přiznat.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Měl byste nějaké nové informace o globálním oteplování? Mohl byste nám vysvětlit, v čem to nebezpečí spočívá?

JEDEN Z CHLAPCŮ: Když jsme byli koncem března v jedné indiánské vesnici, tak tam nenechali děti hrát si blízko země. Říkají, že dva týdny před slunovratem a před rovnodenností a dva týdny po nich ubírá zemská energie dětem sílu, když se válejí po zemi. A že by pak mohly onemocnět. Myslíte si, že to je pověra? Anebo máte jako fyzik pro energetické stavy Země nějaké vědecké vysvětlení? Je tolik věcí, kterým nerozumím! Někdy si říkám, jestli budu dost dlouho naživu, abych pochopil všecko, co mě zajímá.

JEDNA Z DÍVEK: Mně se zdá, že naše slepé skvrny jsou tak obrovské, že jsme si ani nevšimli, že pana profesora bombardujeme otázkami a ani ho nenecháme promluvit! Nechcete si poslechnout, co nám může povyprávět a na jakých výzkumných projektech pracuje? Třeba se zase naskytne příležitost se do nějakého zajímavého projektu zapojit. Bylo to tak fantastické, když jsme mohli doprovázet skupinu německých výzkumníků do údolí Chota! Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsme se zuby nehty snažili projít soutěskou a jak nás zrovna v té nejužší části zastihla velikánská bouřka. Už jsem si myslela, že z toho nebezpečí nevyvázneme živí. Pak nám ujel poslední autobus, ale všichni se nakonec uklidnili, protože jsme sehnali starý náklaďák a celí vytřepaní jsme nakonec dojeli do místa, kde nám dali večeři, i když už bylo hodně pozdě. Když bylo po všem, byli nadšení i ti studenti z Evropy. Nikdy předtím nejeli na korbě náklaďáku. Tuším, že v Německu je to zakázané.

PROFESOR: Je mi velice líto, ale skutečně absolutně nerozumím tomu, co ode mne očekáváte. Slyšel jsem, že tady se vám dostává jiného vzdělání, než jakým prošli mladí lidé, kteří jsou mými studenty. Nerad bych se vás dotknul. Jestli ale chcete skutečně něčemu z fyziky porozumět, musíte pochopit, že se jedná o exaktní a systematickou vědu. Mnozí z nejlepších studentů, byť i přicházejí s výbornými známkami z matematiky i fyziky, u nás na fakultě neuspějí při přijímacích zkouškách. Z toho důvodu jsme zavedli přípravný ročník, kde si vybíráme ty nejlepší žáky a pak je přijímáme do prvního semestru. Mnozí z nich se teprve tehdy poprvé naučí, jak správně používat vzorečky a co to znamená logicky přemýšlet. Jen ti nejctižádostivější a nejodhodlanější z nich mají možnost pokročit dále a uvědomují si, jak důležité je důkladně od sebe oddělovat jednotlivé obory vědění a všechno osobní nechat stranou, chtějí-li dosáhnout studijních úspěchů. Pro většinu žen je ale každopádně tento předmět takřka nedosažitelný. Pravděpodobně jim schází potřebná logika. Z otázek, které jste mi položili, je mi zřejmé, že nemáte nejmenší představu o tom, co to je rigorózní specializace, a že všechno pletete dohromady. Jsem však otevřený člověk. Je-li mezi vámi někdo, kdo by měl zájem nahlédnout, co je přísná vědecká disciplina, byl bych ochoten nabídnout vám úvodní systematický kurz.

JEDNA Z DÍVEK: Pane profesore, dovolíte, abych vám položila jednu osobní otázku? Nepřipadá vám těžké skloubit svou práci s osobním životem?

PROFESOR: Co tím chcete říct? Proč si myslíte, že by v tom mohl být nějaký rozpor?

DÍVKA: Promiňte, prosím, jestli vás moje otázka bude obtěžovat. Ale máte rodinu? Jak to nese vaše žena, že se své práci věnujete s takovým nasazením, když ona navíc nejspíš fyzice moc nerozumí?

PROFESOR: Opravdu jsem nepřišel, abych vám tu vyprávěl o svém soukromém životě. Nerozumím, co to má co společného s fyzikou. Ale mohu vás uklidnit. Já a moje žena žijeme každý sám. Tím se všechno zjednodušuje. Takhle se oba můžeme věnovat svým vlastním zájmům a druhého neobtěžovat.

DÍVKA: Máte děti?

PROFESOR: Ano, mám jednoho syna. Jsem na něho velice hrdý, neboť je to vynikající student.

DÍVKA: A máte spolu dobrý vztah?

PROFESOR: Ani jeden z nás nemá dost času na to, abychom se zaobírali takovými otázkami. Ale teď, když už tu o tom mluvíme, ano, občas si na den nebo na dva vyrazíme společně na výlet do hor. Jsou to pro nás oba velice mimořádné prožitky. Je to škoda, že není čas, abychom si na takovou procházku vyšli častěji. Možná později, až budu v důchodu. Ale je mi líto. Čas, který jsem vám mohl věnovat, vypršel. Mí žáci už na mne čekají.

JEDEN Z CHLAPCŮ: Moc rádi jsme vás poznali. Když budete někdy potřebovat pomocníky do nějakého projektu, vzpomenete si na nás, prosím? Opravdu jsme vděčni za každou zkušenost a veškerý kontakt.

Únor: čtvrtý večerní rozhovor. Jazyk a vývoj, str. 148‒151

SAMUEL: […] Dokonce i na každém rodičovském setkání ještě pořád na vlastní kůži zažíváme, jak dlouhá je cesta k dosažení zralosti socializovaného jazyka, který by sloužil ke skutečnému dialogu. To je asi vlastně v zásadě i to, čeho bychom tu rádi dosáhli, ačkoli o tom, co přesně by mohl být skutečný dialog, nemáme valnou představu.

ANA: Ano, já si myslím, že naše úvahy o jazyce znamenají vynikající příležitost, jak objevovat možné paralely mezi naším vlastním vývojem a vývojem dětí. Mimochodem, tuhle jsem slyšela jednu dost zajímavou věc: dokonce i v Institutu Emmi Piklerové v Budapešti, kde děti vyrůstají ve velice chráněném prostředí, kde se s nimi zachází s maximálním respektem a nikdy nezaslechnou jedinou nadávku, si děti samy v určitém období vynalézají svá vlastní sprostá slova! Jsou to jazykové výtvory, které jako maďarština pouze znějí, v tom jazyce ale neexistují.

MARÍA: To je neuvěřitelné! Co ale říká ten Rus Vygo… ‒ nevím, jak se to zvláštní příjmení vyslovuje ‒ co říká o egocentrismu?

ANA: Aha, ano. Kritizuje Piageta za to, že vykládá egocentrismus v tom smyslu, že dítě je méně sociální anebo méně způsobilé posuzovat objektivní skutečnosti.

Pro Vygotského však spočívá smysl procesů zrání v narůstající schopnosti rozlišovat mezi uvnitř a vně. A tahle schopnost se umocňuje, jestliže se organismus potýká s konkrétními skutečnostmi, a tak ustavičně zakouší hranice mezi svým vlastním tělem a vnějším světem.

SAMUEL: Odpusťte mi mou natvrdlost! Ale co má tohle všecko co do činění s jazykem?

ANA: Jednu věc po druhé, prosím. Předpokládám, že se shodneme na tom, že každé dítě se učí jazyk nápodobou. Například v Ekvádoru se učí španělsky, v Japonsku by se učilo japonsky a tak dále. To znamená, že dítě si svůj mateřský jazyk nevynalézá, ale že se mu přizpůsobuje a pozvolna jej vstřebává. Podle Chomského se právě takhle aktivují vrozené neurologické struktury, které jsou předem určeny pro používání jazyka. Teď ale přijde to podstatné: to, co se při tomhle vstřebávacím procesu skutečně děje, odvisí od ,vnitřních trávicích orgánů’ a ty jsou zase závislé na zkušenostech každého člověka. Může být, že pro jedno dítě znamená slovo ,maminka’ ,moje maminka mi dává lásku a bezpečí’ a pro jiné dítě v sobě totéž slovo nese sdělení ,moje maminka na mě nemá čas’.

Podle Vygotského je to u malých dětí tak, jako by slova vstupovala dovnitř do předmětů, osob a zkušeností. Jsou součástí těchto skutečností, a nikoliv pravými symboly toho, co zastupují. Někdy dokonce může jedno jediné slovo zastupovat i celou větu. Pro aktivní dítě jsou slova a věty jako jakýsi doprovod k melodiím a rytmům, které se rodí z jeho vlastní činnosti. Nejprve přicházejí spontánní, často impulzivní aktivity, které mohou, ale nemusejí být provázeny zvuky a slovy. Vztah mezi činnostmi a mluvou se postupně proměňuje: slova se objevují vprostřed konání. A později to mohou být sama slova, která předurčují činnost. To je známka, že jazyk už se vnitřně ujal. To znamená, že díky spřahování jazyka s jednotlivými činnostmi dítěte se jeho jazyková způsobilost, kterou si získalo jednak nápodobou a jednak vlastním zanořením do sociálního prostoru, vyvinula tak, aby mu jazyk mohl sloužit jako nástroj jeho vlastního myšlení.

SAMUEL: To je paráda. Očividně jste se to pěkně naučila. Ale co tohle všecko má společného s egocentrismem?

BEATRIZ: Dám vám příklad. Představte si, že telefonujete. Mluvíte a mluvíte do sluchátka a jste přesvědčen, že ten na druhé straně vás poslouchá a zajímá ho, co mu chcete říct. Jste úplně zabraný do svého povídání a nevšimnete si, že se vám přerušilo spojení a že ten druhý člověk nemůže slyšet, co mu říkáte. Anebo že třeba zrovna dělá něco na počítači a jenom předstírá, že vás poslouchá, zatímco se ve skutečnosti zabývá něčím jiným.

Vygotskij ‒ tak si to teda vykládám já ‒ se domnívá, že vývoj u dětí nepostupuje od stavu egocentrismu ke způsobilosti být sociální bytostí. Že totiž děti jsou plně sociální od samého počátku. Jsou přesvědčeny, že ostatní lidé jsou nepřetržitě a intimně účastni tomu, co říkají. Takže když děti mluví egocentricky, není to proto, že je nezajímá, co si o tom myslí druzí. Naopak jsou přesvědčeny, že druzí rozumějí tomu, co děti samy říkají, i kdyby třeba byli někde, kde je ani nemohou uslyšet. Tím se nám vysvětluje, proč se děti často dostávají na pokraj zoufalství, když dobře nerozumíme tomu, co se snaží říct.

SAMUEL: Jak ale tenhle příběh pokračuje? Opravdu egocentrismus opouštíme s tím, jak rosteme?“

 

 

Etapas del desarrollo (čes. Vývojová období)

Útlá knížka, v níž Rebeca na sklonku života v jádru, s důrazem na prvních dvacet čtyři let, shrnuje a sděluje své vlastní přebohaté prožití a hluboké uchopení jednotlivých období lidského života, od časů prenatálních až po stáří. Cenný souhrn pro každého, kdo by se rád alespoň prvotně zorientoval ve svébytných potřebách dětí a dospívajících, tak jak se objevují a proměňují napříč jednotlivými životními obdobími, aby se posléze mohl jakožto milující a respektující dospělý doprovod vydat na další, nekončící putování vlastní každodenností a nitku po nitce spřádat předivo Života v soužití a spolutvorbě.

Anotace z přebalu knihy:

Ve své nové práci se Rebeca Wildová při svém rozboru soustřeďuje na prvních dvacet čtyři let lidského života, pro něž příroda disponuje svými vlastními strategiemi biologického růstu. Což značí, že v souladu s vrozeným plánem daným lidskému potenciálu si jedinec může vytvářet potřebné nástroje, jež mu umožní žít na této planetě smysluplně, s nimiž se v jeho těle tvoří širé prostory, ve kterých může jeho vnitřní bytost neustále růst a promítat se do světa vně.

Odvážíme-li se hledat nové úhly pohledu, které by nám pomohly objevit význam vývojových období v různých rovinách, kousek po kousku se pro nás bude stávat čím dál snadnějším rozlišovat mezi autentickými a náhražkovými potřebami jak u sebe sama, tak i u dětí.“

Obsah:

Úvod

Vzdělávání-výchova a vývojová období

Prenatální období

Rané dětství, od 0 do 3 let

Předoperační období, od 3 do 7/8 let

Operační období, od 7/8 do 13/14 let

Dospívání a přechod do dospělosti, od 13 do 24 let

Vývojové období dospělosti

Bibliografie

Úryvky:

Prenatální období, str. 22

Počínaje pátým až šestým měsícem již plod rozlišuje v řeči matky různé slabiky. Když matka vypráví nějaký nový příběh, zvedne hlavu a pozorně naslouchá. Když opakuje to stejné vyprávění, ,nudí se’ a usne.

Veškeré jeho interakce se již pojí s bolestí a s blažeností, což je jev, který bude důležitý pro vývojové procesy napříč všemi obdobími. Tak například při velkém hluku se plod poděsí, na příjemné zvuky reaguje gesty a výrazy v obličeji, které dokládají pocit pohody.

Ve všech těchto procesech je podstatné, že zárodek, respektive plod roste vždy tak, že ,přerůstá sebe samaʼ, což je jedna z nejvýznamnějších charakteristik lidských bytostí. Odtud můžeme vyvodit, že ,učit seʼ neznamená jednoduše opakovat, co nás učí druzí, ale že to značí ,směrem zevnitř rozvíjetʼ a že je-li prostředí dostatečně chráněné a v souladu s autentickými potřebami, nová lidská bytost ve svém procesu růstu neztrácí spojení se svým vnitřním bytím.“

Rané dětství, str. 30n.

První věc, kterou dítě potřebuje, jsou jisté základy, na nichž může dále budovat čím dál složitější struktury. Tak například miminko, které strávilo měsíce ve fetální poloze ve vodním prostředí, potřebuje krom množství tělesného kontaktu s matčiným tělem anebo s tělem jiné dospělé osoby, která je opatruje s láskou, ani ne moc tvrdou, ani ne moc měkkou podložku nebo koberec, na němž vleže na zádech může nalézat novou rovnováhu. Tehdy se pomaličku začíná protahovat, zvedat nožky, paže, hlavu a pokouší se všelijak otáčet, aniž by vědělo, co je čeká, až uvidí svět převrácený naopak, než jak jej vidělo vleže na zádech. V tomto stavu zcela bez předchozího záměru narážejí jeho ruce na jeho vlastní tělo. Naráz zjistí, že se může chytit jednou rukou druhé ruky, a pozvolna do svých ruček bere všemožné věci, které má na dosah. Možná vidí předměty, které by rádo chytilo, zatím však nedisponuje potřebnou strukturou k porozumění, tak aby mohlo odhadovat vzdálenosti, a tak se rozpláče, jakmile do ruček nedokáže vzít to, co očima uvidělo.

Toto je jedna z prvních zkušeností s hranicemi, jaké se dítěti může dostat. Pokud dospělý nevyřeší jeho problém za něj, ale poskytne mu emoční podporu, aby se prostřednictvím úlevného pláče mohlo osvobodit od prožitku frustrace, moc nebude scházet a miminko se vlastním úsilím bude plazit po podlaze, tak aby si samo dosáhlo na to, co si chce vzít. Již za těchto tak základních okolností prožije, že hranice, které jsou soudržné se životem, znamenají příležitost ke hledání a nalézání vlastních, osobních řešení ‒ v tomto případě vynalezne dítě jiný druh pohybu, aby zakusilo novou zkušenost, a to v něm vyvolá pocity blaha, které pocházejí z nově utvořených neurologických propojení mezi retikulárním a limbickým mozkem. (Pozn. překl.: podle místní terminologie by tu asi mělo stát: „mezi retikulární formací a limbickým systémem“.)

Jestliže ale dospělý tu věc miminku okamžitě podá, aby přestalo plakat, dítě se naučí, že řešení jeho potíží přichází zvenku a že aby dosáhlo toho, co chce, musí jen zaplakat. Později možná objeví různé strategie, jak manipulovat druhými lidmi, což už by byla náhražka za aktivování jeho vlastních možností. Tím prodlužuje svou závislost na druhých lidech a zatěžuje nejprve vztahy mezi rodiči a dětmi a posléze třeba i s přáteli nebo se svým mužem či ženou.“

Předoperační období, od 3 do 7/8 let, str. 53

Po celá dlouhá léta se nám na vlastní zkušenost potvrzovalo, že pro mnoho dětí ‒ a tudíž i pro rodiče ‒ může přechod z jednoho (vývojového) období do druhého představovat životní krizi. Přijmeme-li s důvěrou některá líčení, pak se tato krize může projevovat i s takovou mocností, s jakou dítě a matka prožívají porod. Obdobná analogie nám může posloužit, abychom dokázali vstoupit do nového procesu milujícnosti a respektování, neboť nám pomáhá uvidět, jak se veškeré pocity způsobilosti, jistoty a uspokojení, které dítě až doposud prožívalo, musejí v novém období znovu uhnízdit a přerodit, tak aby dítě mohlo pokračovat na cestě lidského zrání, a přitom ovšem neztratit spojení se všemi strukturami, které se již do té chvíle nepřetržitě aktivovaly, jelikož veškerý autentický vývoj míří od známého k neznámému.“

Vývojové období dospělosti, str. 109

Je pro mne útěchou, že i navzdory pomalosti, s níž rozkrýváme autentické potřeby dětí a dospívajících, teď, když už jsou sami dospělí, mnohem snáze volí možnost brát každou situaci z té dobré stránky. Cosi, co dospělý, který neměl to štěstí vyrůstat v uvolněném prostředí, nahlíží jen s obtížemi. To nám dává naději, že skrze vystoupení z autoritářských a mocenských struktur ve všech oblastech lidského soužití se téhle nové generaci podaří přispět svým dílem k lepším zítřkům. Taktéž nám toto poznání napomáhá k pochopení, že všechno, co jsme jako děti a dospívající dělali, abychom na sebe upozornili ‒ neboť nám chyběl spontánní milující doprovod a všechno, co se nám povedlo, jsme dělali pro to, abychom se dočkali pochvaly, anebo abychom se vyhnuli trestům a pokárání ‒, nás do jisté míry připoutalo k vnějším skutečnostem a současně odvedlo od našeho vnitřního bytí s tím rizikem, že zbloudíme při hledání vlastní cesty a při rozpoznávání smyslu svého života na této Zemi.“

 

•••

 

• Leonardo Wild

El dinero o la vida: Una guía práctica para la alquimia monetaria (čes. Peníze, nebo život: Praktický průvodce peněžní alchymií)

 

Celostní, hluboké a dalekosáhlé souvislosti hledající a nacházející pojednání o povaze peněz potažmo ke kvalitě a dalším možnostem Života, nejen lidského, ale celé Země jakožto homosféry. Jeho autorem je člověk, nikoliv odborník. Člověk, který díky neúnavnému a důslednému hledačství svých rodičů nakonec mohl zažít lásku s respektem, trávit své dětství a dospívání v uvolněném a připraveném prostředí, jež přálo autentickým potřebám příznačným pro každé vývojové období, a vyrůst ve svobodnou lidskou bytost obdařenou vůlí a tvůrčím potenciálem hledajícím dobro.

Kniha se dělí do částí, ty pak do kapitol složených z jednotlivých tematických úseků. Text je místy doprovázen černobílými obrázky, fotografiemi, případně také tabulkami či grafy. Každá z částí je uvedena několika citáty vztahujícími se k tématu dané části. Kniha má bohaté bibliografické odkazy na původní zdroje, poznámkový aparát a glosář s výkladem používaných termínů.

V

Kniha Peníze, nebo život je psána člověkem, nikoli odborníkem, a jako taková je také člověku hledajícímu lidskost určena. Její jazyk je jazykem k dorozumění a porozumění, k uchopení a pochopení, ke sdílení.

 

Tento text se pro nás zařadil mezi ty, k nimž se budeme i nadále navracet a opakovaným čtením rozkrývat stále nové a nové souvislosti uvnitř knihy a souběžně také v každodenním bytí ‒ v životě svém, rodiny i širšího okolí a světa. S textem Peníze, nebo život se nám naskýtá příležitost uchopit a reflektovat fenomén peněz v nejširších souvztažnostech lidského poznávání a konání, tak jak ‒ často nepozorovaně ‒ penězi ovlivněné a podmíněné ovlivňuje a podmiňuje, ba utváří stav jedince, a tedy světa.

Díky autorově důslednému pronikání za rovinu toho, co se jeví, do území toho, co je za, můžu i já jako čtenář postupně uchopovat a poznávat a dle zrajícího poznání a skrze uvědomování také konat; činit svá svobodná rozhodnutí ve jménu Života, a nikoli ve jménu peněz. A tak například při vědomí, že se do tohoto světa rodíme jako autopoietické bytosti, jež pro zdárné a naplněné bytí potřebují lásku a současně autonomii, tak aby mohly dle svého vnitřního plánu naplňovat své autentické potřeby, s velkou bolestí shledáváme, jak peníze ve své současné podobě a v rozbolavělé lidské společnosti, která ‒ aniž si to pokaždé uvědomujeme ‒ hledá lásku, slouží jako zprostředkovatel zástupných potřeb, náhražek, jakožto prostředek manipulace, jakožto nástroj k popírání lidskosti. Jak je vše ‒ v lidském životě od početí po smrt a v životě celé planety ‒ podmíněno fenoménem peněz v jejich současném pokřiveném, ba i vyšinutém stavu či tvaru. Nakolik je třeba akt svobodného rozhodování jakožto základní podmínky lidství svazován a oklešťován, přijímáme-li monetární systém jako danost či nespatřujeme-li anebo nehledáme mezi jím a kvalitou našeho života souvztažnost.

Kniha Leonarda Wilda pro nás nabízí prostor pro hlubokou, trvající reflexi. Prostor pro změnu uvnitř každého z nás, a tedy i v celém světě.

 

Z přední záložky:

Leonardo Wild (*Stamford, 1966) je autorem 9 knih a více než 200 článků, 41 scénářů a režisérem a scénaristou dlouhometrážních dokumentárních filmů Pesta a Yasuní ‒ dvě vteřiny života. Mnohotvárná praxe ho přivedla do 40 různých zemí ve čtyřech světadílech, na plachetnici přeplul Atlantik i Pacifik. Na Novém Zélandu pracoval jako kapitán jachty. A mimoto si od chvíle, kdy v šestnácti letech začal cestovat po Evropě, prošel mnoha různými povoláními.

Bádáním na téma peněz se zabývá od roku 1994. Během seminářů uspořádaných jak v Ekvádoru, tak v Japonsku se některé z více než 150 přednášek týkaly právě peněz. Na to téma je aktivním členem různých mezinárodních diskusních fór, a tak má možnost udržovat styk s některými z tvůrců a realizátorů projektů doplňkových, alternativních a/nebo lokálních měn. V roce 2010 si ho Centrální ekvádorská banka najala jako marketingového poradce pro ekonomický projekt do výrobního sektoru.

 

Ze zadní záložky:

Peníze jsou technologií vytvořenou člověkem a jako takové mohou mít podobu, která je v souladu s našimi potřebami. Ovšem následkem svého vývoje za posledních devět tisíc let se peníze proměnily nikoli v nástroj osvobozující, nýbrž ujařmující. Nejde o to, že by peníze o sobě byly „špatné“, ale o to, že jsme ‒ jakožto jednotlivci i jakožto společnost ‒ ztratili kontrolu nad jejich utvářením a původní funkcí do té míry, že v současnosti představují peníze jednu z hlavních příčin ekonomických, environmentálních a společenských krizí, které naší civilizaci hrozí zánikem.

Účastnit se hry a neznat její pravidla není právě ta nejlepší strategie, ledaže bychom si přáli prohrát. Naše životy však odvisejí od „hry s penězi“ a jsou tací, kteří ji využívají k záměrům, jež vůbec nemají co do činění s blahem naší společnosti. Možná se ve skutečnosti jedná o největší podvod, jaký lidstvo zažilo od svých počátků.

Často se stává, ži i ti, kdo se pustí do bádání či vytváření systémů alternativních, doplňkových a/nebo lokálních měn, tak činí bez pochopení podrobností „monetárního designu“ a zbytečně troskotají.

Peníze, nebo život to je referenční průvodce jak pro ty z nás, kdo se o penězích chceme dozvědět více, tak pro ty, kdo se rozhodli proniknout hlouběji do tématu ekonomiky anebo mají konkrétní záměr alternativního, doplňkového a/nebo lokálního peněžního systému.

 

Anotace ze zadního přebalu knihy:

Kniha představuje „dříve“ a „potom“. Přichází s obnovou, jež zčásti spočívá v oživení pragmatického a mravního aspektu starobylých kultur, mezi nimi kultury Atahualpovy doby a tajemství Aymarů a Etrusků.

Dr. Carlos Rota-M, novinový redaktor a autor knih (např. Společný mezioceánský trh a Borges, čínský filozof a prorok)

Pro nikoho není tajemstvím, že podoba současného monetárního systému nejen plodí systémové hospodářské krize, ale že nás mimoto dovlekla k současné krizi společenské a environmentální, s níž se jakožto druh ocitáme na hranici katastrofy. Stávající peněžní systém klade na konečnou biosféru neúnosné požadavky!

Jistě jsme si mnozí položili otázku, v čem tkví ústřední problém současného peněžního systému, málokdo to však dokázal vyjádřit jasně, a přitom prostě a bystře. V knize Peníze, nebo život nám autor překládá chronologický vývoj peněz, ukazuje na naši negativní závislost na penězích, na jejich selhávání a zároveň zkoumá některá alternativní řešení a zdařené případy lokálních či doplňkových měn, jež nekopírují jedinou logiku akumulace platnou v kapitalistickém systému.

Mohu doporučit každému znepokojenému čtenáři bez formálních ekonomických znalostí a badatelům z jakéhokoli vědního oboru, kteří si přejí nahlédnout současný monetární systém pohledem sui generis. Tato kniha se může stát východiskem pro hledání udržitelné budoucnosti a/nebo průsečíkem multioborových výzkumů s novátorským zaměřením.

Erick Brenes, PhD., Associated Researcher při Centro Interuniversitario di Ricerca per lo Sviluppo Sostenible (CIRPS); člen akademického výboru Instituto Internacional de Formación Ambiental (IIFA)

Ryba si není vědoma vody, ve které žije, tak jako si takřka nikdo z lidí není vědom peněz, kolem nichž se točí jejich život. Následkem toho berou tito lidé existenci peněz a způsob jejich kontroly jako něco normálního. Tento nezáludný a prostinký příměr ozřejmuje pokorné přijímání vlády peněz, jež způsobuje hluboká vychýlení z rovnováhy. Proti této zjevně nezpochybnitelné skutečnosti zaznívají čas od času hlasy, které odhalují nepravosti hájící tolik zvráceností, a dokonce se najdou i tací, kteří se odvážili přijít s návrhy – některými mimořádně zdařenými – směřujícími k narušení násilné moci peněz jejich ponížením na úroveň ostatního zboží.

O tom pojednává tato kniha. O hledání řešení společenského a ekonomického uspořádání soustředěného kolem života, a nikoli kolem peněz.

Alberto Costa, ekvádorský ekonom; profesor a výzkumný pracovník při FLACSO; ministr pro energie a těžbu; předseda ústavodárného shromáždění

 

 

OBSAH

Prezentace

ČÁST I: PENÍZE A EKONOMIKA

Úvod

Jak používat tuto knihu

Kapitola 1: Peníze jsou král a král zešílel

Kapitola 2: Trojí původ peněz

Ekonomika obdarování

Ekonomika výměny

Ekonomika peněz

Antropologický původ peněz

Náboženský původ peněz

Obchodní původ peněz

Kapitola 3: Vývoj peněz

Peníze jako zboží, symbolické peníze, úvěrové peníze

Peníze jako zboží

Peníze z produktivních a reproduktivních zboží

Peníze z produktivních a užitkových zboží

Peníze z reprezentativních zboží

Symbolické peníze

Úvěrové peníze

Úvahy o úvěrových penězích a jejich fyzických i nehmotných způsobech prezentace

Fiat money, fyzické peníze a „bankovní rezervy“

Kruhy, v nichž se utvářejí úvěrové peníze

Král je šílený

Kapitola 4: Špatné fungování současných peněz

Způsoby prezentace současných peněz

Společenská úmluva o penězích versus společenské přijetí peněz

Funkce současných peněz a jejich rozpory

Funkce peněz: prostředek směny

Funkce peněz: tezaurace hodnoty

Funkce peněz: měřítko hodnoty

Kapitola 5: Delirium ekonomických chimér

Vývoj ekonomik

Přírodní ekonomiky

Zemědělské ekonomiky

Průmyslové ekonomiky

Informační ekonomiky

Strukturální sofismata tržní ekonomiky

Nabídka versus poptávka

Nabídka

Produkce zboží a služeb

Doprava

Dostupnost

Poptávka

Produkce odvislá od peněz s „limitovanou edicí“

Vrozené nedostatečnosti tržní ekonomiky

Ekonomika kasína

Kapitola 6: Tržní ekonomika versus reálná ekonomika

Tržní ekonomika

Právě tolik (akorát), velmi málo, nebo velká nabídka

Zkušenost dosloužila, životní prostředí a technologický pokrok

Výrobní a prodejní cyklus Just-In-Time

Marketing a reklama

Centralizace nabídky

Pozornost zákazníkovi a „obchodní zkušenost“

Reálná ekonomika neboli ekonomika založená na potřebách

Základní prvky reálné ekonomiky: potřeby

Absolutní potřeby

Skutečné potřeby

Zástupné potřeby

ČÁST II: PENĚŽNÍ ELEMENTY

Kapitola 7: Způsoby ztvárnění peněz ‒ zboží, mince a bankovky

Způsoby ztvárnění peněz

Peníze jako zboží a jejich „směnná hodnota“ versus jejich „užitná hodnota“

Aby peníze měly „směnnou hodnotu“

Nedostatek

Trvanlivost

Rozdělitelnost

Snadná přepravitelnost

Aby peníze měly „užitnou hodnotu“

Nereproduktivní „užitná hodnota“

Peníze s „kulturní reprezentativní hodnotou“

Mince

Papír jako mince“ ‒ bankovky

Užívání peněz bez převodu identity, vlastnictví, ba i společenské odpovědnosti

Kapitola 8: Způsoby ztvárnění peněz II: Hodnotové symboly a jiné finanční nástroje

Bony a akcie

Bony

Akcie

Digitální peníze ‒ od krav k blips

Účetní systémy

Kapitola 9: Funkce peněz

Tezaurace hodnoty

Prostředek výměny

Měřítko hodnoty

Paměť transakcí

Účetní jednotka nebo jednotka (hodnoty) transakcí

Nemonetární peníze: osvědčení o hodnotě, metriky výkonu, osvědčení o jakosti atp.

Kapitola 10: Společenská úmluva o penězích

Společenská úmluva versus společenské přijetí

Demokratická dohoda versus vynucené přijetí užívání

Užívací návyk

Konsensus o užívání

Kapitola 11: Náklady, cena, bohatství a triangulace hodnoty

Bohatství, náklady a cena

Triangulace hodnoty

Hodnotový paradox: voda, nebo diamanty?

Potřeba, okolnosti, množství

Kulturní či etnocentrická hodnota

Objektivní či absolutní hodnota

Subjektivní či egocentrická hodnota

Kapitola 12: Triangulace bohatství a „emporia“ důvěry

Bohatství a jeho náležitosti

Nedělitelnost bohatství ‒ je měřitelné, avšak neobchodovatelné

Bohatství podle postavení ‒ měřítko výkonu

Bohatství dané nominálními vztahy

Nemonetární devizy ‒ tezaurace bohatství

Zdroje peněžní hodnoty

Banka, emporium „důvěry“

Kapitola 13: Zdroje peněžní hodnoty

Hodnota založená na produktu či na „obráceném úvěru“

Tvorba a oběh peněz s obráceným úvěrem

Hodnota založená na půjčce či na „úvěru“ dlužníka

Kolečko úvěrových peněz

Hodnota založená na transakci nebo na „vzájemném úvěru“

Kolečko peněz při „vzájemném úvěru“

Kapitola 14: Peněžní náklady: hmatatelné a nehmatatelné

Hmatatelné náklady: případ úroků

Úrok, či lichva?

Pozitivní úroky

Přirozený růst

Lineární růst

Exponenciální růst

Růst pozitivních úroků: matematická zrůda

Podvodnost tvrzení, že nemáme-li dluh, neplatíme úroky

Kapitál k rovnostářskému přerozdělení: důmyslná lež

Dluh a inflace, zbytečné zlo

Kapitola 15: Negativní a neutrální úroky

Negativní úroky neboli „rezivění peněz“

Neutrální úrok a lidské potřeby

Rozdílné chování a vnímání v závislosti na druhu úroků

Kapitola 16: Bankovní krytí a zpeněžení skutečné hodnoty

Bankovní krytí a tvorba peněz komerčními bankami

Zpeněžení skutečné hodnoty

ČÁST III: PENĚŽNÍ TAXONOMIE

Kapitola 17: Rozlišení měn

Lokální, alternativní a doplňkové měny

Rozlišení měn podle hodnoty, emitora a jurisdikce

Rozlišení měn podle „původu hodnoty“ vydávané měny

Obrácený úvěr a měny založené na produktech, službách nebo čase

Commodity money ‒ peníze symbolizující zboží

Peníze, které nabízejí služby

Time Dollars ‒ „časové dolary“

Vzájemný úvěr a peníze založené na transakci

Rozlišení měn podle jurisdikce

Lokální měny

Rozlišení lokálních měn

Příklady lokálních měn

Lokální měny a skutečná lokální hodnota

Alternativní měny

Rozlišení alternativních měn

Emisní mechanismy alternativních měn

Doplňkové měny

Rozlišení doplňkových měn

Vydávání komunitních a/nebo regionálních doplňkových měn

Vydávání soukromých doplňkových měn ‒ věrnostní programy

Certifikáty a kupóny s doplňkovou hodnotou

Kapitola 18: Aplikace peněz

Hlediska aplikace peněz podle sektoru

Hlediska aplikace peněz v ekonomice

Hlediska aplikace peněz ve společnosti

Poznámka a závěrečné úvahy

GLOSÁŘ (SLOVNÍČEK)

BIBLIOGRAFIE

PŘÍLOHA: MATRICE MĚN

 

 

PREZENTACE

Nadace Pachamama

(orig. str. 11, 12)


Nadace Pachamama, kterou její poslání zavazuje propagovat nový model alternativního a obnovujícího vývoje, model založený na dobrém žití, s důrazem na uznání a respektování lidských práv a práv přírody, se prostřednictvím této publikace snaží do větší hloubky uvědomit o účincích, jaké peněžní systém měl a má napříč dějinami na lidské společnosti a jejich vývoj, a to vždy za nadměrného vytěžování z přírody. Následky toho, že máme peněžní systém se závažnými strukturálními pochybeními, která mají dopad na kapacitu životního prostředí, která ji překračují a která potřebujeme my všichni, kdo jsme součástí peněžního systému, podrobit studiu a porozumět jim, tak abychom mohli nacházet udržitelná řešení, trpí v současnosti celé populace a ekosystémy.

Soustavné finanční krize minulých let a nevyhnutelné krize současné a nadcházející mají tentýž strukturální původ: peníze vydané prostřednictvím dluhu. Dokud se s nedostatkem hotovosti, s chudobou a se špatným rozdělováním bohatství bude zacházet pouze jako s příznaky peněžního problému a budou se přijímat opatření určená hlavně k tomu, aby se finanční skupiny a celé země v krizi ještě více zadlužily, míra výskytu finanční nerovnováhy nezplodí skutečné systémové změny, především formou emise peněz, a krize se tak budou dít dál a dál a celý svět bude dál bojovat o to, aby získal peníze, které jsou stále dražší a jichž je stále více poskrovnu.

Exponenciální růst, který stávající peněžní systém vyžaduje, je neudržitelný a nutí k tomu, aby se na globální úrovni navyšovala produkce a spotřeba přírodních zdrojů, čímž se ocitáme za hranicemi přirozeného růstu vlastního naší planetě. A to s sebou přináší zničující, v mnoha případech nezvratný dopad na přírodu. Při způsobu, jakým se dnes člověk vztahuje ke svému ekonomickému systému a k životnímu prostředí, vyvstává vysoká míra nejistoty a veliké riziko potažmo k druhu života, jaký budou mít příští generace.

A tak je důležité vědět, že alternativy k peněžnímu systému a nové návrhy měnových systémů existují. Že se vyvinuly a vyvíjejí na místní či regionální úrovni a že ačkoliv se zavedly a zavádějí za odlišných okolností a mívají rozličné dopady, představují významný zdroj nabytých alternativních zkušeností, které je třeba sdílet. Společenská, ekonomická a akademická hnutí a skupiny, které stojí za těmito inciativami, se neusadily a nečekaly s rukama v klíně, až jim ti, kdo jsou u moci, nabídnou řešení. Ba naopak, uvnitř svých vlastních společenství stvořily strategie pro změnu systému, který nás čím dál víc vysává. Jako organizace jsme si vědomi nutnosti změny a pracujeme na změně paradigmatu ‒ rovinu peněžního systému nevyjímaje ‒ a ustavičně hledáme alternativy, které by nás vedly k vysněnému dobrému životu. Tuto ucelenou publikaci jsme zaštítili, abychom zdařilou peněžní alchymii nabídli ke sdílení a podnítili i další k tomu, aby se ve svém místním kontextu dobrali vlastních zkušeností.

 

ČÁST I

Peníze a ekonomika

(orig. str. 13)


Peníze. Co to jsou peníze? Toť otázka. Otázka, na kterou se tato kniha pokouší odpovědět. Co má alchymie co do činění s penězi? Mnohem víc, než si představujeme! Králové a vládci si ke dvoru najímali alchymisty nejen proto, že se vyznali v astrologii, nýbrž také proto, že prý byli schopni proměnit olovo ve zlato. Neboli ‒ dílo alchymie.

Panovníci sháněli zlato, aby jím pokryli dluhy, které se rodily z jejich přemrštěných výdajů. Ovšem jednoho krásného dne už nebylo olova třeba. Stalo se cosi, co umožnilo proměnit cizí hodnotu ve vlastní peníze. Goethea to inspirovalo k napsání Fausta, kritiky moderního ekonomického systému. Systému, jehož základy spočívají ve velice zvláštní alchymii. Neboť v okamžiku, kdy je někdo schopen vytvořit něco z ničeho, plní se mu sen toho nejchamtivějšího krále a předčí schopnosti i toho nejzručnějšího alchymisty.

Už více lidí sice odhalilo současný proces tvorby peněz jakožto podvodný nebo jakožto původce soustředění moci do několika málo rukou, účinky však stále zakoušíme ve všech sférách společnosti, a je jedno, jakého jsme v té věci politického přesvědčení. Thomas Jefferson, prezident USA mezi lety 1801‒1809, řekl: „ Myslím si, že bankovní ústavy jsou pro naše svobody nebezpečnější než vojsko.“ Není to trefné? Nejsou to snad ony, kdo prostřednictvím investic umožňují vývoj?

Této a mnoha dalších otázek se dotýkám ve své práci. Není to ale kniha pro odborníky v oboru peněžnictví nebo v ekonomii, ačkoli i oni z ní bezpochyby budou moci mít užitek už proto, že tématem peněz jakožto technologií se zabývá jen málo studií; snad vůbec nějaká existuje.

Jisté je, že se potýkáme možná s jedním z největších podvodů ‒ a nástrojů pro kontrolu mas ‒ v dějinách lidstva. S tím paradoxem, že i ti, kdo tuto technologii tvoří, se sami stávají obětí jejích zničujících účinků.


Úvod

Jak knihu používat

(orig. str. 15‒18)

Ať už se zajímáme o ekonomiku nebo o ekologii, o politiku či o každodenní dění ve světě, existuje tu jedna technologie, která má na průběh všech těchto událostí velký vliv. Ta technologie se jmenuje peníze.

Peníze řídily běh historie a dotýkají se našich životů, ať chceme, či nechceme, ať jsme bohatí, či chudí, anebo máme své „zajištěné příjmy“. Možná, že ve svém poklidném a pohodlném žití nemáme zájem peníze rozebírat. Otřesy způsobené hospodářskou krizí posledních let se naší schopnosti uživit se ve skutečnosti nedotkly. Tvrdě pracujeme a k čemu nás nepovolají, do toho se nepleteme. Proč bychom měli vědět, co to jsou peníze a jak fungují? To necháváme na ekonomech. Neuvědomujeme si, že peníze mohou změnit naše chování, že když nevíme, jak fungují, může nám to do života vnést nemilá překvapení. I když si to otevřeně nepřizná(vá)me, peníze de facto řídí naše životy „neviditelnou rukou“. Bez nich bychom mohli dokonce i zemřít, ba zabít. Což nejsme dost ochotni prodat svůj čas a nadání, abychom „dělali na penězích“ (šp. hacer dinero ‒ doslova „dělat peníze“)? Neuvědomujeme si, že to „dělání peněz“ je iluze? Dělat peníze mají dovoleno pouze banky. My všichni ostatní, včetně vlád a velkých korporací, se za penězi ženeme, aniž nám záleží na sociálních, ekonomických či environmentální výlohách.

Protože peníze jsou jako ta mrkev přivázaná ke klacku, který trčí napřažený před lačným oslíkem. I kdyby naším konečným cílem nebylo získat peníze, jsme nuceni o ně usilovat, abychom přežili, abychom uskutečnili své sny. A tudíž vědět něco o penězích, poznat jejich původ a také účinky, které mají na náš život a na společnost, nám může pomoci lépe porozumět nejen světu, ale také příčinám určitých událostí, které na první pohled zdánlivě postrádají smysl.

Záměrem této knihy je uvést nezkušeného do fascinujícího tématu peněz, a odborníkovi pak umožnit revidovat své monetární teorie už proto, že mnohé z nich se zakládají na domněnkách a jejich pravý význam zůstává zastřen hantýrkou světa ekonomiky a financí.

Příklady z běžného života a také z dějin umožňují čtenáři proniknout do tématu peněz, které mnozí považují za nadmíru složité, než aby se přemýšlením o něm zdržovali.

Kniha je rozdělena do tří hlavních oddílů: Peníze a ekonomika, Peněžní prvky a Taxonomie peněžních systémů.

Nejvýznačnější pojmy jsou zdůrazněné v rámečcích, tak aby se daly snadno dohledat; příbuzná anebo hlouběji pojednaná témata jsou zmíněna v závorkách; a citáty s bibliografickými údaji se nacházejí v závěru každé kapitoly. V některých případech jsou zahrnuty také odkazy pro snazší přístup k citovaným materiálům.


První oddíl Peníze a ekonomika slouží jako uvedení do tématu peněz: původ peněz, jejich vývoj ve společnosti a jejich současné charakteristiky. Ačkoliv nejde o knihu o ekonomice, nabízí se v ní stručný úvod do „Strukturálních podvodností tržní ekonomiky“, které zapřičiňují mnohé iracionální chování, jež překvapivě považujeme za „normální“. Při úvahách nad různými tématy, která se představují v prvním oddíle knihy, otvíráme skutečnou Pandořinu skříňku. Každé téma s sebou přináší podrobnosti a události, které by se velice pěkně daly zkoumat do hloubky (což se také fakticky stalo v citovaných knihách). Doporučujeme opětovně si projít Obsah knihy, a tak znovu nalézt témata, která každého z nás nejvíce zaujala, anebo při hledání určitých pojmů nebo témat prolistovat glosář.


Druhý oddíl Peněžní prvky se dopodrobna zabývá principy, které se uplatňují v „peněžním inženýrství“. Tak jako má počítač obrazovku, CPU, klávesnici, myš, paměť RAM, videokarty a spoustu dalšího, zahrnuje v sobě peněžní design celou řadu funkcí, způsobů prezentace a společenských úmluv. Všechny se napříč historií proměňovaly a proměňují a vzájemným kombinováním mezi sebou zapřičiňují chtěné i nechtěné důsledky, kterým buď rozumíme, nebo nerozumíme, přitom však většina z nás o jejich existenci ani neuvažuje nebo ani nemá tušení.

Aniž porozumíme těmto peněžním prvkům, je těžké, ne-li přímo nemožné porozumět mnoha jevům, které sužují naši společnost a nás jakožto jednotlivce, neboť právě ony nás nutí počínat si vědomě, anebo nevědomě právě určitým způsobem.

Pojmy jako „hodnota“, „pozitivní úrok vs. negativní úrok“ nebo „společenská úmluva“ jsou podstatné pro vnímání dopadů, jaké na nás mají různé druhy peněz. Aniž porozumíme tomu, co v sobě každý z těchto peněžních elementů zahrnuje, stěží se dobereme příhodných úsudků o peněžní reformě, ať už na lokální, regionální nebo národní úrovni.


Třetí oddíl Peněžní taxonomie představuje různé druhy měn, které existovaly, existují a které právě vznikají; oficiální měny, měny alternativní a doplňkové. Analýzu jsme provedli s použitím matrice měn, z níž je patrné, jaké plní daná měna funkce, jaké jsou způsoby její prezentace, jaké jsou k ní společenské úmluvy, jaké má peněžní rozlišení a podmínky používání. Matrice měn, z níž lze odtušit případné možné účinky ‒ ekonomické, společenské a environmentální ‒ různých typů měn.

Peněžní prvky z prvního oddílu hrají v této části významnou úlohu, máme-li porozumět určitým podrobnostem. Jakmile pochopíme, jaké jsou účinky jednotlivých peněžních elementů a jakmile je nalezneme zahrnuty v určitých druzích měn, budeme moci nahlédnout, jaký asi bude ‒ nebo byl ‒ výsledek, setkají-li se spolu rozličné peněžní prvky a uplatní-li se ve společnosti.

Ti, kdo právě tvoří doplňkový, aternativní nebo místní peněžní systém, získají dostatečné nástroje k porozumění, tak aby se mohli rozhodnout, který systém je nejpřiléhavější pro jejich konkrétní kontext a/nebo okolnosti; dostane se jim k ruce vhodnější průvodce pro zavedení takového systému dle vlastního kontextu. Těm, kdo tyto peněžní systémy zavedli již dříve, se naskýtá příležitost znovu zrevidovat, jsou-li peněžní elementy, pro jejichž užití se rozhodli, pro jejich konkrétní ekonomický, společenský a environmentální kontext ty nejpřiléhavější, případně pak rozpoznat slabé a silné stránky své volby.

Studenti ekonomie budou moci rozšířit své obzory vstříc novým možnostem. Bibliografické odkazy jim umožní dále pokračovat v četbě a pátrání.

Jak jsme již řekli, rozebírá tato kniha peníze jako technologii stvořenou člověkem. Jako každá technologie představují i peníze nástroj, který má své části, funkce a svůj způsob užití.

Každý z těchto peněžních prvků o sobě je příčinou nejen ekonomických, ale také sociálních a environmentálních jevů. Nebereme-li peněžní elementy v potaz, určitým projevům, které dnes vnímáme jako problém, nemůžeme porozumět. A tak útočíme proti zdánlivě sociálním, environmentálním, ba dokonce i ekonomickým problémům, přičemž se ve skutečnosti jedná pouze o příznaky něčeho mnohem hlubšího, co se skrývá za penězi. Jsou projevem, nesoudržného a iracionálního chování v nás a v naší společnosti, a nikoliv jeho příčinou! Aniž víme, proč takto konáme a co můžeme udělat, abychom své počínání změnili, hledáme lék v tvorbě dalších a dalších zákonů anebo lepíme záplaty, které nedokážou vyřešit podstatu problému.

S tématem peněz přichází na přetřes střet mezi osobní autonomií v rozporu s její společenskou závislostí na jedné straně a mezemi růstu, které jsou nutně dány konečnou povahou planety, na níž žijeme.

Jakmile se peníze promění v nástroj osobního přežití ‒ díky tomu, že pronikají do všech vrstev společnosti a umožňují nám zdánlivou nezávislost či svobodu (dokonce i vůči tomu, co tato planeta v současnosti dokáže vytvořit) ‒, ocitá se samotné naše přežití v ohrožení. Jak uvidíme, peníze vytvářejí imperativ růstu, který nás dříve či později nutí překračovat kapacitu ekosystémů k udržení vlastní rovnováhy, čímž se v střednědobém i dlouhodobém výhledu ocitají v ohrožení naše sociální a lidské struktury a budoucnost nadcházejících generací.

Dalo by se říci, že naše přežití jakožto druhu odvisí od toho, co se v této generaci rozhodneme provést s penězi. Nezbývá čas, abychom řešení tohoto problému nechali na našich dětech.

Doufáme, že četba této knihy podnítí každého k tomu, aby nechal netečnost netečností a chrabře se pustil do práce. Nemůžeme už přece nadále žít v režimu, kde vládne nevědomost na téma, od něhož odvisí náš dobrý životní pocit a blaho celé planety.

 

 

Kapitola 1

Peníze jsou král a král zešílel

Když vláda pro peníze závisí na bankéřích, jsou to právě oni, a nikoliv ti vládnoucí, kdo kontrolují situaci, jelikož ruka, která dává, hlídá ruku, která bere. Peníze nemají vlast; k finančníkům nepatří vlastenectví ani slušnost; jejich jediným důvodem k bytí je zisk.

Napoleon Bonaparte (1769‒1821), francouzský císař

Je lépe, aby lidé toho kterého národa nerozuměli našemu bankovnímu a peněžnímu systému, neboť pokud by se tak stalo, věřím, že dříve, než bychom se nadáli, propukla by revoluce.

Henry Ford (1863‒1947), zakladatel společnosti Ford Motor Company


Peníze jsou král a král zešílel


Nedostatečné porozumění tomu, co jsou peníze a jak působí na naše emoce a myšlení, sužuje většinu z nás, kdo jsme právě nuceni používat peníze k tomu, abychom získali to, co si nedokážeme opatřit sami. Žijeme v takřka úplné nevědomosti nejen o tom, co jsou peníze, ale i komu tento nástroj patří, jak se dělají a jak fungují. Vůbec nejhorší je, že z jakéhosi paradoxního důvodu se jako jednotlivci i jako společnost vzpouzíme prozkoumat to téma do hloubky.

Když tak neučiníme, všechna naše přesvědčení nebo „informované vědomosti“ o tom, jak funguje politika, ekonomika, proč se ničí životní prostředí a mnoho dalšího, skončí jako pouhé domněnky. Je zajímavé, že právě totéž, co nám umožňuje, abychom jako jednotlivci i jako společnost získali vše, co potřebujeme k uživení ‒ anebo k vlastnímu rozvoji ‒, současně hrozí skoncovat se světem, který nám jako druhu umožňuje přežití: a tím jedním a týž jsou peníze.

Ve výsledku jen málokdo z nás dokáže výstižně definovat, co jsou peníze. John Kenneth Galbraith ve své knize Peníze píše2:


Taková rozprava o penězích v sobě zahrnuje mocnou vrstvu posvátného čarování. A to zčásti záměrně. Ti, kdo mluví o penězích a učí o nich a vydělávají si jimi na živobytí, opatřují si prestiž, uznání a peněžní zisky obdobným způsobem, jako se jich dostává lékaři nebo šamanovi, když pěstuje víru, že ke skrytému má výsadní vztah, že dokáže vidět věci, které jsou mimo dosah běžného smrtelníka. Ač je to profesně výnosné a plyne z toho osobní užitek, i toto je známý druh podvodu.


John Kenneth Galbraith3 (1908‒2006), uznávaný autor 33 knih a rovněž teorie kompenzační moci (compensatory power), byl považován za jednoho z významných ekonomů a myslitelů zabývajících se peněžními tématy, s jasnozřivým a obrazoboreckým náhledem na severoamerickou ekonomiku. Je toho názoru, že „studium peněz je ze všech oborů ekonomiky jediný, v němž se komplexnosti využívá k tomu, aby se pravda zastřela nebo aby se obešla, a ne k tomu, aby se rozkryla“4.

Takové mlžení můžeme zaznamenat, jen co se kohokoliv zeptáme, co vlastně ví o penězích. Cožpak jsme někdy kvůli penězům nezažili frustraci, úzkost, veselí nebo depresi? Nemáme snad povědomí o lidech, kteří si kvůli penězům sáhli na život, kteří svolí a prodají za peníze své vlastní tělo anebo kteří zabili ‒ a pravidelně zabíjejí ‒ jisté osoby za udanou cenu?

I když jsme to nemuseli zažít na vlastní kůži, možná jsme se doslechli o lidech, které okolnosti jejich života dohnaly až k nemyslitelnému jen „pro hrstku peněz“. Peníze ‒ o tom není pochyb ‒ dokážou takové způsoby jednání podnítit. Mohou vyvolávat všelikteré emoce, vyživovat lecjaké vášně, a dokonce se mohou stát i popudem k iracionálním ekonomickým a sociálním praktikám. Je velice běžné, že ti, kdo v získávání peněz uspějí, se sami změní, vymění přátele, změní společenský okruh.

Nicméně, položíme-li si otázku, co jsou peníze, bude naše odpověď váhavá a nejednoznačná. Ta nejednozačnost v odpovědi bude rozhodně typická pro většinu lidí, kterých se takto zeptáme. Dokonce i ti, u nichž by se předpokládalo, že k penězům budou schopni učinit jasné a přímé prohlášení, totiž ekonomové, přicházejí s odpověďmi, které mají mnoho výkladů a matou.

„Většina věcí v životě ‒ auta, milenky, rakovina ‒“, jak píše Galbraith5, „je důležitá pouze pro ty, kdo je mají. Naproti tomu peníze, ty jsou důležité jak pro ty, kdo je mají, tak pro ty, kdo je nemají.“ I tak si málokdo z nás navzdory jejich významu najde čas, aby zjistil víc.

Zeptáme-li se člověka, který není ani mechanik ani inženýr, co je to automobil anebo co je to televize, odpovědi budou méně nejasné, než když mu položíme otázku, co to jsou peníze.

Na to, abychom vysvětlili, co jsou zač tyto techologie, užívané méně než peníze, nepotřebujeme mít akademický titul. Ne všichni na planetě vlastníme vozidlo, televizi, nebo dokonce počítač, i tak ale budeme schopni lépe definovat takřka většinu běžných technologií, ne tak peníze.

Proč se to děje? Co to v nás je, co nám brání uvidět to téma do větší hloubky? Stojí za zdůraznění, že i přesto, že peníze představují světově nejrozšířenější technologii, i ti nejzběhlejší ve vědách, v techologii, v oblasti sociálního a filozofického vědění jen s obtížemi řeknou, co jsou peníze.

„Je to prostředek směny,“ prohlásí jedni.

„Je to symbol.“

„Peníze neexistují, jsou to jen elektronické signály, počítačové blips.“

„Peníze jsou symbolem důvěry.“

„Peníze, to jsou bankovky.“

„Peníze, to jsou mince.“

„Peníze jsou podloženy zlatem.“

„Peníze, to je zlato a stříbro, zlato a stříbro, to jsou peníze6.“

Odpovědí je mnoho, rozcházejí se však a ve velké míře si i protiřečí. Když se na peníze díváme, všichni víme, že to jsou peníze. Ovšem málokdo z nás je dokáže definovat tak, aby si někdo, kdo je ještě v životě nespatřil, mohl učinit jasnou představu o tom, co to peníze jsou. Tento úkaz je běžnější, než bychom si mohli myslet.

Galbraith píše:


Televizní moderátoři, kteří jsou známi, že vyhmátnou jádro, zahajují interview s ekonomy obvykle následující otázkou: „Dobrá, povězte mi, co přesně jsou peníze?“ Odpovědi jsou pokaždé neomylně nesoudržné. Ať jsou to profesoři elementární ekonomie, nebo peněžnictví a bankovnictví, svoje vysvětlování začínají vskutku důvtipnými definicemi. Ty se pečlivě opisují, učí se nazpaměť až do úmoru a s pocity úlevy se zapomínají.7


Méně zmatku nastane, zeptáme-li se, k čemu peníze slouží.

„Slouží k nákupu věcí nebo k placení služeb.“

Téměř my všichni, lidské bytosti, používáme tento nástroj v každodenním životě. Peníze jsou skoro něco tak „normálního“ jako vzduch, který dýcháme, nebo voda, kterou pijeme, anebo palivo, které lijeme do motorů svých vozidel. Ovšem máme-li podezření a přejeme-li si téma komplikovat, zeptáme se:

„Čí jsou ty peníze, co máš v peněžence?“

Pocit vlastnictví nám vnuká víru, že nám patří. Nejběžnější odpověď bude znít:

„Jsou moje.“

Ale opravdu jsou peníze, které máme v peněžence nebo na účtu v bance, naše?

Ať už jsme si je vydělali vlastním úsilím anebo jakoukoliv jinou metodou, převažující dojem je, že díky tomu, že je máme v držení, jsou s konečnou platností naše. Avšak tento druh dojmů nebo domněnek nic nemění na skutečnosti, že toto nemá žádný zákonný ani reálný základ.

My peníze netvoříme, nevydáváme je, netiskneme. Alespoň ne oficiální peníze v legálním kurzu. Získáme-li je prostřednictvím půjčky, museli jsme nejprve zůstavit něco výměnou, podepsat se pod dokument, který nám je umožní používat, ačkoliv jen zřídka se v bankovnín smlouvě praví, komu peníze, které jsme právě obdrželi, říkají pane. Když přijdeme k penězům prostřednictvím půjčky, anebo dokonce přijatou platbou, ještě to neznamená, že k nim máme „vlastnické právo“, skrze něž by ty peníze byly skutečně naše.

Tak ale, když nejsou naše, čí potom vlastně jsou ty peníze, které dennodenně používáme?

Když si tyhle otázky budeme klást, vyvstane spousta neznámých. Lepší bude nic se neptat! Je zaručené, že odpovědi na ně mnoho lidí překvapí, někdo bude jejich věrohodnost i popírat. Je-li tomu tak, bude čas tuhle knížku zavřít a pokračovat v životě iluzí…


***


Čtení pokračuje? Jste ochotni podstoupit paradigmatický šok? Příznaky paradigmatického šoku se podobají tomu, když nám zemře někdo velice blízký a my máme před sebou dvě možnosti:

1) Smrt přijmeme, vyrovnáme se s bolestí a pokračujeme dál.

2) Odmítneme uvěřit, že ten člověk zemřel, a dál mu budeme podávat čaj a sušenky.

Až se nahromadí dost čaje a zkazí dost sušenek, možná budeme muset uznat, že dotyčný/á skutečně zemřel/a. Budeme-li v četbě této knihy pokračovat, měli bychom být připraveni vyrovnat se s bolestí, že svět peněz není takový, jaký jsme se domnívali. Půjdeme-li v tématu do hloubky, svět, který známe, svět tak milovaný a blízký, zemře, a sami zjistíme, že to nebyl než prastarý přelud. Náš svět stojí na prahu ekonomické, sociální a ekologické katastrofy a hlavní příčinou jsou peníze. Ne však ledasjaké peníze, ale ty, které používáme v současnosti.

„Co jsou peníze?“

Až na pár výjimek je všichni na této planetě používáme, abychom přežili. Chceme-li však, aby nám byly skutečně k užitku ‒ jak jednotlivcům, tak společnosti‒, je potřeba znát jejich pravidla hry. Málokoho by asi napadlo zahrát si poker, aniž by znal pravidla, ledaže by mu bylo jedno, když prohraje. Málokdo by si asi pronajal byt, aniž by věděl, komu patří, kolik dělá nájemné a za jakých podmínek jej může užívat. Stejně tak bychom asi považovali za pošetilé nasmlouvat si sportovce, který nezná pravidla toho kterého sportu; ale právě to dělají politici, když si najímají ekonomy, aby řešili palčivé společenské problémy.8

Zdá se, že skoro nikdo nemá zájem vědět, jaká jsou pravidla peněžní hry. Co na tom záleží? Vždyť je toho tak málo, co na nich můžeme změnit.

Jenomže cožpak je jedno, jestli víme, proč je nám jeden den smutno, a druhý veselo? Cožpak jako jednotlivci nehledáme stěstí a jako společnost spravedlnost? Cožpak se netrápíme tím, co se děje kolem nás? Jak se ničí ekosystémy, jak se stále zhoršuje kvalita vody, vzduchu, půdy, jak mizí živočišné a rostlinné druhy, jak se mění klima, jak je politika zkorumpovaná, jak to všechno a mnoho dalšího ohrožuje naše životy a naši životní pohodu? A proč se nestaráme dozvědět se o penězích víc?

„Jak se peníze tvoří?“

Nejspíš každý z nás bude rozumět, že vynaložením úsilí, prací si můžeme vydělat peníze (šp. hacer dinero ve smyslu „udělat peníze“). Když to takto řekneme, stojíme v tváří v tvář čemusi obraznému a klamnému. Málokdo z nás ví, co to obnáší „udělat peníze“ (šp. hacer dinero), ani nevíme, kdo je dělá a jak se to celé provádí. A to není řeč o prostém tištění bankovek. Většina z nás má povědomí o tom, že se peníze „tisknou“ a tak že se stane „papírové platidlo“ a to že jsou peníze. To je jenom půlka pravdy.

Vytiskneme-li si nebo okopírujeme bankovku, která bude na pohled totožná s oficiální bankovkou, dají nás do vězení. (Některé kopírky mají dokonce čidlo, které znemožní kopírovat bankovky.)

Peníze existují, držíme je v ruce, máme je v peněžence, takže je někdo musí dělat, a ten někdo nejsme my. Budeme-li prozíraví, uvidíme, že ne všechny peníze jsou papírové, tj. bankovky. Je to s podivem, ale vlastně svého času nebyly bankovky považovány za peníze, nýbrž znamenaly příslib pro vydání „opravdových peněz“9 , opravdové peníze zastupovaly, jenomže jednoho krásného dne začaly být bankovky samotné považovány za opravdové peníze.

Bylo to teprve v roce 169010, kdy se uskutečnila první emise papírové měny, a to v kolonii Bahía v Massachusetts“11. (Číňané vyráběli „papírové peníze“ v roce 800 př. n. l.; viz část II, kap. 7.) Galbraith k tomu píše: „Tato emise se označuje za počátek papírových peněz nejen v Americe, ale také v Britském impériu a takřka v celém křesťanském světě.“12

 

•••


 

• Ximena Dávila Yáñez a Humberto Maturana Romesín a další

 

Kniha Humberta Maturany Romesín a Gerdy Verden-Zöller The Origin of Humanness in the Biology of Love stala se pro nás další z knih-klíčů, knih-nadějí, které vůbec ne bez souvislosti vznikají všechny právě na půdě jihoamerického kontinentu. Všechny dohromady představují pro nás texty, které za harmonického prolínání analogického, celostního rozvažování na jedné straně a rozvažování pojímajícího lokální, lineárně-kauzální souvztažnosti na straně druhé, v plodné a dynamické provázanosti obou, při plném vědomí přirozenosti a nutnosti takového snoubení, tlumočí prožitky autorů.

A právě „jen“ tlumočí prožitky, neboť z biologické podstaty lidského pozná(vá)ní je právě toto jediná možnost: z biologické podstaty lidského poznávání totiž skrze rozlišovací akt pozorovatele nutně vyplývá, že teprve, pouze a právě tímto rozlišovacím aktem pozorovatele vyvstává vnější či vnitřní skutečnost. Uchopíme-li a přijmeme neexistenci objektivní skutečnosti jako jednu z podmínek lidského bytí, otvírá se před námi nový prostor. Prostor vzájemného respektu, prostor spontaneity, která je u zrodu všeho, z níž se sytí každé tvůrčí konání, prostor milujícnosti.

Gerda Verden-Zöller a Humberto Maturana postupují od toho, co se jeví, k tomu, co je za, ke kořenům, k místu a okamžiku vzniku, odhalují plodivé procesy a mechanismy. Skrze vědomí biologie poznání (o níž pojednává např. v r. 2016 ‒ tj. po 32 letech! ‒ česky vydaný Strom poznání) a biologie milujícnosti (lásky) jakožto dvou daností pobytu člověka na této Zemi, v její biosféře, a tedy skrze to, co H. Maturana spolu s X. Dávila Y. nazývají biologickou matricí lidského bytí, v jejímž komplexním předivu se oba ustavující principy v bohaté dynamice prolínají a snoubí, dobírají se autoři bolestných rozkrytí potažmo k druhu a způsobu, jakým prožíváme své životy v současném světě.

Z člověka milujícího (homo sapiens amans), v nějž se kdysi lidský druh vyvinul, zdá se (již po dobu sedmi tisíc let) odklánět nová linie člověka arogantního či agresivního (homo sapiens arrogans a aggressans), která v naší přítomnosti doznává mohutného rozmachu. Ačkoliv se tak děje, neustále hluboko přetrvává pradávný pocit ‒ neboť právě pocitování /emocionar, emotioning/, jak říká Maturana, tvoří spolu s jazykováním /lenguajear, languaging/ podstatu lidského žití ‒ pradávná emoce milovat. I tam, kde již lásky zdánlivě není, ozve se tato prapůvodní emoce ‒ byť jen prchavě, avšak jako důkaz naší lidské prapodstaty ‒ ve svátečních či hraničních životních okamžicích a situacích.

Ač je poznání, které může čtenář při setkání s H. Maturanou a G. Verden-Zöller učinit, bolestné, jako každé ryzí poznání osvobozuje a skrze reflexi jakožto prostor konání v poznání a poznání v konání přináší možnost, obnovuje tvořivost, hmotnou i duševní a duchovní, zasévá a živí naději. Naději, že z člověka politického, jímž jsme se my západní, patriarchální kultura jako společnost, která spoutala celý svět, stali, se naším každodenním svobodným rozhodováním a následným konáním a reflexí může znovu stát člověk milující milující (homo sapiens amans amans). Že vprostřed světa utvářejícího se v ovzduší a zákonitostech nedůvěry, kontroly, hierarchie, manipulace, očekávání, soutěže, dominance a podmaněnosti, popírajících zcela původní podstatu lidskosti, můžeme obnovovat ‒ v prosté každodennosti ‒ důvěru, spolupráci, obnovovat milujícnost, se všemi hlubokými přesahy, které s sebou takové poznání a vědomé konání přinášejí.